Vodácký výcvik

Tento článek napsal ještě Xerda, nechtěla jsem ho přepisovat, a tak tedy poslední Xerínovo vyprávění…..

Je tu červen, měsíc sjíždění řek. Nemyslím si, že by páníkům dělalo radost na sebe upozorňovat, ale na vodě se jim to dařilo. Nejprve tím, že na lodích vozili kromě mojí malé paničky ještě její stejně starou (spíš stejně malou) sestřenici a posléze i bratránka. A aby to neměly děti tak jednoduché, tak kromě běžné tábornickopřírodopisné výuky přibyl i výcvik vodácký. A tak holčičky již ve druhé třídě zvládly ovládat na klidné vodě kánojku (tedy normální Vertexku), i když pádla byla výrazně větší, než ony. No a když na konci třetí třídy se moc těšily na vodu, na týden byly omluveny ze školy, tak panička najednou nemohla jet. No, nic se nestalo, na Berounku odjela výprava, kde v jedné lodi jel páník a špunt předškolák, a druhá loď vezla cácorky. Následkem této vydařené plavby bylo to, že holky už žádného dospělého do lodi nepustily a panička byla odsouzena do role háčka již navždy. Holčičky pak budily na vodě pozornost, protože většina vodáků jejich věku se vozila na porcelánu (pro nevodáky – pasivně se vezoucí tvor uprostřed lodi), v lepším případě na háčku (to je ten vepředu – vždy podřízen kormidelníkovi sedícímu vzadu).

No a další rok přibyl do lodí další klenot. Tím nemyslím sestru páníka, která byla donucena usednout do lodi se svým synkem (přece nebude porcelán,když v loni jel na háčku), ale malou Aronku. Ona byla sice teprve čtyřměsíční, ale doga tohoto věku už má dost kilo a v lodi to s poskakováním a běháním moc nejde. Možná tomu nebudete věřit, ale po celý týden sjezdu Ohře je ten malý tajtrdlík nepřevrhnul. Je pravda, že vyvažovací manévry pána s paničkou byly dokonalé, a občas dostala Aruša i pádlem po prdelce, ale postupně se stávala víc a víc psem vodáckým. Ještě je třeba podotknout, že Aronka měla s sebou i dětský péřový spacák, kdyby se ochladilo….

O rok později se Aruška hrnula do lodi, jako by z ní vystoupila včera. Lužnice měla hodně vody, na březích byla spousta popadaných kmenů, jízda nebyla snadná. Děvčátka se cítila uražená, když nás zkušení vodáci varovali pustit je samotné na vodu. A byla moc pyšná, když je stejná parta večer o kemp dál chválila za perfektní jízdu. Tak to páníci klidnou jízdu neměli. Aronka v pohodě seděla na měkké podložce a sledovala vše kolem -  skorce, kačenky, plující užovky, vodácký kurz nějakých vysokoškoláků….nic jí nemohlo překvapit. Ale na břehu uklízeli padlý strom a měli motorovou pilu, a to Aruša vyhodnotila jako nepovolené rušení klidu. Jediný mocný odraz a …loď je dnem vzhůru, Arona nestačí a tak si vleze páníkovi na záda, protože ona vodu nerada a plavat přece nebude. Holčičky se mocně baví, vyloví uplavané pádlo, zkušeně přiráží ke břehu a tahají ze soudku náhradní oblečení a svačinu pro utopence. Aruša pak kupodivu bez odporu nastupuje opět do lodi a už nikdy se o vystoupení za jízdy nepokusí. Páník odskákal její záchranu pěknými škrábanci na zádech.

No a tak rok za rokem přibyla Sázava a zase Ohře a kus Vltavy a taky Berounka. A Aronka si vyslechla dost řečí typu: „krávu v lodi jsem ještě neviděl a to rybařím už hodně let“… Také padaly v kempu sázky jak ji budeme nakládat a pak jen osazenstvo zíralo na ladně nastupující doginu, kterou nemohlo vyrušit ani hejno malých kachňátek.

Tak jako holčiny nesjížděly obtížnější jezy (buď jsme přenášeli, nebo páník postupně svezl ostatní lodě) tak i Aronka byla z lodi v takových chvílích vysazována na břeh. Nesla to nelibě a snažila se co nejrychleji opět nalodit. Ale postupně jak šel čas a zkušenosti, už ani prahy a snadno sjízdné provalené jezy nás nebrzdily. Jen na poslední Arončině vodě měli všichni namále. Na Berounce je peřej po starém jezu hned u kempu. A táborníci se baví pozorováním lodí, protože se stává, že se někdo k obveselení okolí vykoupe. Páníci věděli, že by neměli mít problémy, ale netušili, co může způsobit psí touha. Aronka totiž hárala. To je na vodě v pohodě (když se spí na chalupě u příbuzných a ne v kempu), protože na řece je psů nedostatek. Ale Aronka uviděla v kempu voříška svých snů. A uprostřed peřeje se postavila (čímž rozkomíhala loďku)a začala pískat a předvádět se. Panička už viděla, jak bude současně lovit pádlo, loď a zamilovanou Aronku, ale naštěstí se vše zvládlo a rychle tekoucí voda odnesla Arušku od nápadníka.

V červnu 2000 se voda nekonala. Aronce zbýval měsíc života a moje maličkost byla měsíc starý štěník, který nevěděl nic o pánících, natož o lodích. Ale o rok později jsem se nestačil divit. Nejdřív to bylo fajn. Já šel s paničkou pěšky z Nové Pece na Plešné jezero – moc krásný výlet a ostatní jeli Vltavu přes  Mrtvý Luh. To je nejkrásnější kus Vltavy, jinak než na lodi se tam nedostanete a je tam opravdu překrásná příroda. Ale úsek je to dlouhý, vystoupit se z lodi nesmí (jen na dvou vyhrazených místech) a hlavně se na závěr jede poměrně dlouho po hladině Lipna. No a kdyby mě to v lodi přestalo bavit tam, tak bych se asi utopil, protože břeh je daleko. A tak jsem nejel a běhal si Šumavou. Ale pak to přišlo. V kempu Rožmberk mě posadili do té vratké kocábky a mysleli si snad, že budu nadšen. Jejich obavy z mé aktivity jsem nechápal. Zalehl jsem a odmítal se pohnout. A trochu jsem se bál. Pořád mě říkali – neboj a můžeš si sednout a hele kačenka…a já trucoval. A vydržel jsem to až do konce.

No a protože jsem do dalšího června vyrostl o další kus, usoudili, že bych se do lodě pohodlně nevešel a protože u mě neobjevili vodácký talent, byl jsem z dalších lodních akcí omluven…

Xerxes, z pozůstalosti červen 2006