Beta ve Skotsku

Byl to dost bláznivý nápad. Jet autem „na výlet“ ve složení jeden řidič, jeden navigátor a jedna doga víceméně nonstop 2100 kilometrů... Ale Skotsko nás už dlouho lákalo a tak jsme to riskli. Cíl se jmenoval: hrabství Argyll and Bute, poloostrov Cowal a město Dunoon.

Cesta byla pohodová – vyjeli jsme v pátek ráno, nejdéle po třech hodinách jízdy jsme zastavili, protáhli si nohy, poběhali s Betkou, něco snědli a vypili a jelo se dál. Betka ani moc nekvílela – pochopila, že se tentokrát nejede za humna.
Měla jsem trošku strach z veterinární kontroly na vstupu do Británie. Pro jistotu jsem vezla i originál výsledků krevního testu i příbalové letáky od použitých prostředků na odčervení a odblešení. A zastavili jsme se i na státní veterině pro kulaté razítko. Obavy nebyly na místě – příjemná úřednice, rychlé prohlídnutí psího pasu, odškrtnutí v seznamu a  už můžeme do Británie.
Ale úplně jednoduché to nakonec nebylo. V koloně asi 5 vozů nás zběžně odbavili celníci, aby nás posléze z jedoucí řady vozů odveleli stranou. Důvod byl jediný - všechny jejich kolegyně chtěly vidět Kosatku... Než se dokochaly, tak nám ujel vlak před nosem a museli jsme 20 minut počkat na další  :o)
Noční cesta Anglií byla plynulá, neměli jsme žádnou krizovku, která by nás nutila k delší zastávce a tak jsme cestu „brzdili“ několika zajímavostmi „nadplán“. První byl kamenný kruh kousek od Keswicku. Dokonce jsme museli chvilku dřímat v autě, aby se alespoň rozednilo. Na východ slunce tam už čekali nějací dobře vybavení fotografové a tak jsme nezacláněli a vydali se na ranní procházku do Carlisle.
Betka poběhala na volno, zkontrolovala místní park, pobrodila v řece, obhlídla hradní příkop, prošla centrum a pak naštvaně čekala před katedrálou (neboť ta otvírá už v 6 ráno). A pak už jsme svištěli na hranice Skotska.
Další „brzda“ byl hrad Carrick a krátké zastávky u jednotlivých „Lochů“ - některé jsou sladkovodní, jiné jsou mořské. A tak si Beta už v sobotu smočila tlapky v Loch Lomond (největší sladkovodní jezero Británie), Loch Long, Loch Goil, Loch Fine a Loch Eck.
S ubytováním nebyla žádná potíž -  kauci nechtěli, umožnili nám ubytovat se s dvouhodinovým předstihem a domek byl velmi dobře vybavený. Pračku a sušičku jsme nepoužili, ale topení i elektrický krb jsme ocenili každý den.
Díky Betce jsem provedla drobné úpravy – odstranila jsem porcelánové vázičky a hrnečky z nízko ložených ploch a uklidila jsem do komory ovčí kůži z před krbu (přeci jen kdysi zlikvidovala lišku tetě O.) A taky jsem povlékla vlastní povlečení a prostěradlo (i když jejich bylo v ceně), protože se vždy snažíme, aby pobyt mamuta nebyl vůbec znát. Mimochodem při našem odjezdu se nechtělo majitelům na sedmou ráno vstávat a tak jsme jim klíče hodili do schránky.
Hned první odpoledne jsme ji chvilku nechali „hlídat“ samotnou a šli jsme se projít po nejbližším okolí. A opět se ukázalo, že odložení na vlastní dece podpořené pár piškotky jí nedělá žádnou potíž. Odpadli jsme do postelí brzo – přeci jen těch kilometrů jsme projeli mocmoc.
No a v neděli začala týdenní skotská dovolená – každý den trošku jiný výlet, trošku jiné zážitky, trošku jiné památky i příroda. Náplň jednotlivých dnů je podrobně popsána v cestovních denících, tak jen pár poznámek na okraj.

Počasí – typicky skotské. Tj. každý den pršelo, ale taky svítilo sluníčko. Často foukal vichr, často byla vidět duha – protože změny počasí byly opravdu rychlé a sluníčko se nedočkavě cpalo mezi dešťové kapky. Místňáci změny počasí vůbec neřeší – nenosí deštníky, v lijáku se klidně baví na chodníku, hrají tenis či golf. Děti se honí v kalužích – prostě i v dešti se normálně žije.
Golf – typicky skotský. Tj. žádné zbytečné rozcapování, žádný luxus. Krásně střižená odpaliště a grýny (však je na těchto hřištích stříhají více než sto let), hodně vody, hodně divoké přírody. A že nikdo není v „recepci“ ?? To přeci nevadí, podle ceníku vložíte peníze za hru do přiložené obálky a hodíte je do škvíry ve dveřích. Zapíšete se na seznam hráčů a jdete si zahrát  :o)  Paráda.
Místní památky – často špatně značené. Když už je ale člověk objeví, tak mají přehledné informační tabule a parkování je u nich zdarma. Staré hrady, kostelíky, kaple, ale i menhiry či pevnost z doby železné – snažili jsme se vidět co možná nejvíc.
Příroda – kolem nás se střídala voda a hory. Moře (čisté, pěstují tam ústřice), hluboké zálivy, veliká jezera (spousta ryb) a mezi tím vřesem, hlodášem a kapradím porostlé kopce. Stromy hlavně listnaté – porostlé mechem a lišejníkem, někde je i porost původních borovic, častěji jsou ale ty „přívětivější“ stráně (tudíž tam může vyrůst les) porostlé smrkovou a modřínovou novou výsadbou.
Ptáci – rackové, buřňáci, alky, kajky, husy i bernešky. Hodně volavek, kavek, vran i malých ptáčků. Některé dobře známe (vrabci, pěnkavy, špačci, kosáci, hřivnáči, hrdličky), jiné (třeba ťuhýky, kulíky) nevídáme každý den.  A jedni z nejběžnějších – ústřičníci. S krásným černobílým kabátkem a jasně barevným zobákem a nožkama byli všude – na břehu moře, na březích jezer, na pastvinách. A ječeli.
Bažanti – poloostrov Cowal je asi jednou velikou bažantnicí. Tolik jsem jich neviděla nikdy a nikde. Třeba i auto musíte zastavit a čekat, až se na vozovce dva kohouti dorvou (až peří lítalo). Přiznám se, že do vřesovišť bych Betu navolno nepustila (slepice seděly na vejcích), ale na břehu lochů, kde vybarvení bažantí kohouti po odlivu hledali něco dobrého, jsem ji klidně nechala vyblbnout. Během pár minut jich vyplašila i deset a moc se u toho nasmála :o)
Zvěř – mi taky pila krev, neboť byla všudepřítomná. Chudinka Beta byla neustále rušena zajíci, králíky, srnčí zvěří... prostě svobodný pobyt psa v jakémkoli typu porostu byl dobrodružstvím.
Ovce, krávy, koně – jsou všude. Byla doba jehňat – v každé ohradě byla mláďata stejného věku. Takže někde úplná miminka, jinde už odrostlejší a rozjívenější uličníci. Od bílých oveček, přes ty nejběžnější (s černou hlavou a nohama) až po ty úplně černé či celé temně hnědé. No a zamilovala jsem se do jednoho ze skotských symbolů - highland cattle – chundelatých krav s obrovskýma rohama. Telátka jsou úžasná všechna, ale tihle chlupáči jsou k sežrání   (což má pravda víc významů...)
Ovce mají obrovské výběhy – zelené pastviny, tekoucí vodu. Ano – můžete nad pastvinou vidět i hejno racků, vran, luňáků  - jasný signál, že smrt si tam vybrala svoji daň (pohled nic moc, když se u „rozebírané“ ovce choulí jehně). Ale myslím, že by žádná ovčí mamina nevyměnila „svobodný“ život na pastvině za sebehezčí ovčín. Když ráno vidíte ohradu s novorozenými jehňátky, tak odpoledne při zpáteční cestě kolem ohrady už jehńátka mají zádíčka označena barvou. A ovce mají nasypány u plotu granule a řepu – takže majitelé se o své chlupáče pravidelně starají.
Pro Zanu – značené turistické cesty existují. A není jich málo. Jsou místní krátké (od pár kiláčků), až po ty dálkové. Pravda – šli jsme hned v neděli kousek z dálkové  cesty přes poloostrov Cowal. Na jezero Azgog Loch, kde měla stát zřícenina stejnojmenného hrádku. Cestu jsme našli, vedla přes ohradu plnou ovcí a dobytka. Býk v ohradě se mi moc nelíbil (nevěděla jsem, co řekne na Betu), ale cesta byla značená, prostor veliký, tak jsme usoudili, že se snad nebude cítit ohrožený a že by mohl být zvyklý. Byl zlatý, nevšímal si nás...
Na druhé straně ohrady u jediného možného východu („ovčí vrátka“) byl prostor kravkama jistě oblíbený. Rozšlapané bahno (a nejen to) nám sahalo vysoko nad kotníky... Pršelo, Beta se bořila po břicho do rezavého jílu, a slíbený hrad byly dvě mini zdi utopené ve stoletém břečťanu (zdálky hrad vypadal jak dva smrčky vedle sebe...) Cesta zpátky byla stejná  :o) Jo a na té druhé straně ohrady viselo upozornění, že v ohradě bydlí býk...
Silnice – většinou se vejdou dvě auta. Ale asi tak na třetině cest se jezdí jen na uzoučkých „kozích stezkách“ - tj. pro jeden automobil s občasnými místy k předjetí. Všichni jezdí ohleduplně, jistě, klidně. Brzy zjistíte, že i setkání s cisternou na svoz mléka či školním autobusem je v pohodě zvládnutelné. Kde nevedou silnice, jezdí přívozy a žije se jen u vody.
Ovčí vrátka – vynález, který má umožnit lidem vstup a ovcím ho zakázat. Funguje perfektně, ale Betka má rozměry spíš ovčí než lidské a po zadních chodit neumí... takže se chudinka musela vždy zlomit a narvat těsně mezi pohyblivá vrátka, aby prošla. Kupodivu to rychle pochopila, nezmatkovala a dala se vždy procpat. Překvapila mě.
Psi – jsou stejní, jako u nás. Papíroví i vořeši, poslušní i agresoři (zažili jsme ostrý konflikt raslíků). Betka všude budila pozornost, ale asi vzhledem k její velikosti se jí kolem krku moc lidí nevrhalo (a když ano, tak to v pohodě snášela). Často chodila na volno – sezóna na Cowalu rozhodně ještě nezačala. Byla hodná – přestože toho musela mít plné zuby. Každý den jsme byli na delším výletě a na spoustě dalších míst jsme na chvilku vystupovali. Většinou jsme ji brali s sebou, někdy čekala  v autě. Ale je fakt, že moc ráda nás viděla balit si věci na golf :o)  a hnala se na pelíšek. Její nohy vydržely úplně v pohodě - vůbec nezakulhala, i dlažbu Edinburgu přežila.
Poloostrov Cowal - jsme projezdili úplně celý. Pokud bychom bydleli víc v civilizaci, asi by nás to dovedlo na víc známějších míst. Ale takto jsme poznali kus světa, kam bychom možná jen očkem nakoukli. A nebo ho spíš úplně minuli. A to by byla škoda. Ano, pod Ben Nevisem bylo krásně, Edinburg je úžasné město a Melrose Abbey je taky krásné. Ale stejně budu víc vzpomínat na zrcadlící se kopce v jezerech, polorozpadlé kapličky, pevnost Dunadd, na ústřičníky a huňatá telátka. Nejdelší jezero Británie Loch Awe je prý krásnější než slavné Loch Ness, má prý dokonce příšeru daleko starší, jen tak dobře nezvládlo marketing. Loch Ness jsme neviděli, jiných „lochů“
jsme si užili dost. A Awe krásné je, i s tím zříceným hradem Kilchurn.
Život v „divočině“ musí být těžký. Obdivuji všechny ty místní farmáře, že se stále drží tradičního života uprostřed přírody, kde opravdu silnic moc není a nejbližší obchod, škola či lékař je poněkud z ruky...

Na cestu zpátky vyšly dvě krátké zastávky. Katedrála v Durhamu (doporučuji) a návštěva u Dede (moc dobře vaří – doporučuji  :o)  ) Pak už tunel a noční cesta domů.  I tentokrát jsme ji zvládli bez potíží a tak jsme dorazili domů na nedělní dopolední kávičku o desáté.
Byl to možná bláznivý nápad, ale klapnul dokonale. Opravdu krásná dovolená.

P.S.: slíbila jsem Kačerovi, že místo ní letos zamáváme Ben Nevisu my. Stalo se – vrcholek se nám sice neukázal, navíc nás vyhnal liják a vítr z výletu do auta předčasně, ale za Kačerovic rodinu
jsme mávali :o)  Chtěla jsem Betku posadit pod strom a udělat elegantní fotopozdrav – jak to dopadlo, vidíte sami... Byla holčička drobátko rozverná

Xerxová, 04.05.2010