O čem tohle vyprávění vlastně je... O Jizerských horách? O slavném poutním místě? O dlouhé cestě přes „hory doly černý les“ ? O jedné přerostlé psici? O krásách podzimu? Asi od každého kousek.

Letošní dlouhé babí léto láká k výletům. Dostala jsem poměrně bláznivý nápad, že bychom mohli projít celou poutní cestu z Liberce do Hejnic. Kupodivu polovička nic nenamítala (Betky se nikdo neptal) a tak se plán stal realitou. Z důvodů přepravy bylo snazší, když jsme směr cesty otočili, nechali se mládežníky dovést do Hejnic a po svých se vydali na cestu domů.

Hejnice jsou věhlasným poutním místem s klášterem a barokním chrámem Navštívení Panny Marie. Zázračný hejnický obrázek chránila dřevěná kaplička již roku 1311. Roku 1352 byl vystavěn kamenný kostelík, jehož část později začlenil stavitel Tomáš Haffenecker do slavného barokního chrámu (dostavěn 1729).

K zázračnému obrázku proudily zástupy poutníků z Čech, Lužice, Slezska, Saska i Polska. Přes Jizerské hory vedou tři poutní cesty. Východní – ze semilského panství přes Jizerku a Smědavu, Západní = Stará poutní cesta od Jablonného a Chrastavy přes Oldřichovské sedlo a Nová poutní cesta z Liberce přes Olivetskou horu. Ještě v polovině devatenáctého století byla procesí velmi početná. Mnozí poutníci šli přes hory bosi – s botami přes rameno. Důvodem bylo šetření podrážek před prošlapáním v těžkém kamenitém terénu...

Věděli jsme, jaká cesta nás čeká – Jizerky známe dobře. Přesto úvodní stoupání od Hejnic údolím Malého Štolpichu na Bílou kuchyni nám dalo zabrat, pot se z nás jen lil. Prostě se jde stále do kopce a do kopce a do kopce a člověk ještě musí sledovat, kam šlape. Kameny se střídají s loužema bahna – vše navíc pokrývá vrstva nádherně zbarveného bukového listí, které ale na balvanech pěkně klouže. Po levé ruce se tyčí skalnaté vrcholky Ořešníku, Frýdlantského cimbuří, po pravé ruce jsou bučiny a skály Svinského čela a Poledníku.

Cesta jde souběžně s Malým Štolpichem, který dělá pěknou zvukovou kulisu. Protože převýšení je velké, voda tvoří v kamenitém údolí řadu kaskád a malých i větších vodopádů. Ale na vodní divy je lepší sousední údolí Velkého Štolpichu. 

Občas jsme se zastavili – vydýchat se a kochat se. Tato severní strana hor je divočejší – strmé srázy, moře hrubých žulových balvanů, hluboké bukové lesy. Tady hnízdí i sokoli, tady je ráj poměrně zachovalé přírody (a horolezců). Lidí tu moc nepotkáte – na kole to nejde, pro „sváteční“ výletníky to taky není nejlepší terén a tak, i když bylo krásné počasí jsme potkali jen jednu skupinu trempů (věku silně pokročilého).

V jednom místě Betka vletěla do lesa a vyplašila lišku. Ale stačilo jedno ostřejší zavolání a už se zase stala vzornou psí dámou klusající na cestě kus před námi. Na počátku výletu lítala neustále od nás a zase k nám, a sem a tam...ale poměrně brzy jí došlo, že bude v tomto terénu snazší na nás vždy počkat a šetřit kroky. A tak my jsme funěli do kopce a o kus výš na nás čekala roztlemená oslintaná tlama s výrazem – kde jste, hoďte sebou, kdo má na vás čekat.

Po více než hodinovém výstupu se cesta rozšířila, bučiny nahradily smrky střídající se s pasekami krásně zlaté vysoké trávy. Všude kolem byli kotrče. To jsem nikdy neviděla, byly jich tam stovky. V národní přírodní rezervaci se nic netrhá, tak tam zůstaly kotrče i nějaké ty trošku přemrzlé babky. A už jsme byli u rozcestníku na Bílé kuchyni. V nohách jsme měli jen asi čtvrtinu cesty.

Mezi Bílou kuchyní a Olivetskou  horou bylo docela rušno. Bloudil tam osamělý cyklista (stále zastavoval a zkoumal trasu) a proti nám šla celá výprava německých turistů. Domnívám se, že obědvali na Nové louce a vyrazili na okružní výlet. Měli smůlu – zrovna tato cesta byla jedna louže hlubokého  černého bahna vedle druhé. Co neocenili lidi, ocenila Kosatka. Lítala bahnem, chlemtala špinavou vodu – užívala si to radostně.

Na Olivetské hoře jsme sešli z rušné značené cesty a zvolili si krásnou nezpevněnou širokou cestu přímo na Závory. Sluníčko nám svítilo do očí, sedli jsme si na chvilku na skalku a dali si kafe a čokoládu (Betka jen čokoládu). Klid, ticho, nikde nikdo.

Bohužel od rozcestníku u Závor (severní strana přehrady na Černé Nise) jdou naším směrem jen široké asfaltové cesty. Tady jsme se taky odpoutali od trasy značené poutní cesty – ta totiž vede do Lidových sadů a my potřebovali domů do Ruprechtic.  A tak jsme šli po Kateřinské cestě a kochali se barevností podzimních strání a lesů. Betka stále nadšeně běžela vpředu. Pokud jsme míjeli nějakého cyklistu, nastaly dvě možnosti. Buď Kosatka poslechla na zavolání a přišla se přitulit (přidržím ji za kšandičky a hned zase pustím), nebo začala po zavolání blbošit, lítat do kolečka, skákat jak klokan – ale pozor – vždy  mimo cestu, daleko od cyklisty.  Dávala mi najevo – blbnu, neposlechnu, ale vím, o co ti jde a  pochopitelně z cesty uhnu...

Pod Javorovým vrchem jsme konečně zase opustili asfalt  (oslavili jsme to zbytkem kafe i čokolády) a po žluté značce se vydali krásným bukovým lesem (fakt na Javorovém vrchu dominuje buk) do údolí Černé Nisy směr Jezdec. Tento skalní hrádek už je vlastně v „našem“ houbovém lese a putování přes hory se blížilo k závěru. Tak trošku stylově jsme do civilizace Ruprechtic vstoupili na jiném poutním místě – u kapličky U obrázku. Od ní už to máme domů opravdu kousek.

Ušli jsme přes hory asi 20 kilometrů, Betka pochopitelně mnohem více. Zjistili jsme, že nás sice po čtyřech hodinách chůze v silně kopcovitém terénu bolí nohy, ale že ten výlet za to stál. Počasí bylo slunné, pro výlet jako dělané a babí léto ukázalo hory v plném podzimním lesku. Až z Hejnického chrámu sundají lešení, zmizí poslední „chybka“ na kráse tohoto výletu.

Ještě dovětek. Když jsem mluvila o naší procházce se sousedkou „místňačkou“, sdělila mi, že Ruprechtičáci poutě přes hory začínali u „své“ kapličky U obrázku a že jsme tedy šli úplně správně.

Xerxová