Beta na Viru

Vir je malý ostrov v Severní Dalmacii. Kousek od Zadaru. Ještě menší kousek od historického městečka Nin. Národní park Paklenica plný bílých vápencových skal a krasových jeskyň co by kamenem dohodil. A Plitvická jezera taky nejsou až tak daleko.

Ale !! Beta si užívá již osmé léto. To je na dogu věk pokročilý. Od zimy není zdravá. Jet?? Nejet??  Jet s Betou?? Nechat jí doma hlídat (Lída s Fanynkou se nabízely mnohokrát)... Vilém je teprve tříletý. Je v období silně mamánkovatém. Zvládne týden jen s dědou a babčou?? Jet?? Nejet?? Riskli jsme to. A dobře jsme udělali. Protože spokojení jsme se vrátili úplně všichni.

Cesta: Jeli jsme obě cesty v noci. Odjezd kolem osmé večer a za východu sluníčka jsme byli na místě. Necelých 12 hodin. Beta i Vilém spali celou noc obě cesty. Oba se chovali zcela vzorně. Na hranicích mezi Slovinskem a Chorvatskem je stále pasová a celní kontrola. Ale projížděli jsme plynule. Dokonce ani požadované potvrzení o „cizím“ spolucestujícím dítku po nás nikdo nechtěl. Krásné bylo mlžné svítání v kopcích Velebitu. Teplota před vjezdem do nejdelšího tunelu v horách byla 5,5 stupně, na výjezdu na druhé straně kopce bylo o 15 stupňů víc!
Vir: Malý ostrov s pevninou spojený mostem. Má malý přístav, malé centrum, maličkou pevnost se zachovalým benátským lvem. Nejvyšší kopec taky nicmoc – jen málo přes sto metrů. Zajímavé rozeklané útesy (Červená země), rozsahu jak jinak než malého, na konci ostrova. Jeden jediný maják přebudovaný v luxusní hotel. Většina ostrova je překvapivě zelená – borovice, vinice, olivy. Žádný velký hotel, ale ve střední části ostrova je jeden apartmán vedle druhého. V plné sezóně si to představit nedovedu. Ale takhle v září... pohodička pohoda.
Moře: Čisté. Průzračné. Modré. Kamenité. Přímo přede dveřma. Plné života – za každým kamenem sasanky, mušle, škeble, krabi, poustevníčci, mořské okurky i mořští ježci. Ryby – malé, větší i velké. Barevné i šedé. Tlusté, tenké. Bez bot do vody by to nešlo. Ale z mola se dalo plavat po dvou krocích. A u břehu ježci nebyli. Navíc jsme měli volně k dispozici šlapadlo – takže vyjet dál od břehu bylo snadné. Užívali jsme si tu modrou slanou krásu stále – dalo se plavat při vycházejícím slunku, i při jeho západu. Někomu ostré kameny vadí. Raději písek. Ale nám to nevadilo a i Vilík kyblík nepostrádal, plašil nadšeně hejna rybek a házel kamínky všude kolem sebe.
Počasí: Ukázkové. Jasno, teplo, teplé noci. Úžasná hvězdná obloha, hvězdy padaly každý večer. Sluníčko vstávalo za majestátní skalní hradbou pohoří Velebit. Žádná mlha, ani jedna kapka deště. Moře ke koupání, teplota vody rozumná (asi 23 stupňů)
Příroda: Rackové mě budili každé ráno. Vrány, vrabčáci, kormoráni, kačenky. Cikády, motýli a večer spousta komárů. Ještěrky. A z rostlin vzpomenu bodláky !! Všude a různé.
Nin: Malé ostrovní město se zajímavou a dlouhou historií. Kamenné hradby skrývají i „nejmenší katedrálu světa“  Roztomilý kostelík z 9.století byl totiž sídlem biskupa, který byl nucen uprchnout ze Zadaru. A biskupství přeci sídlí v katedrále... Kousek od města je ještě jeden zajímavý kostelík. Sv. Mikuláš z 11.století. Taky se nám moc líbil.
Zadar: Staré město určitě stojí za návštěvu. Prastaré památky (již od antických dob), tržnice, velký přístav i místa zcela nová – mořské varhany i pozdrav slunci. Určitě by tam šlo zůstat dlouho – ale alespoň jsme nahlédli do atmosféry místa. Nebylo moc času - Beta čekala doma a Vilík nejvíc ocenil dětské hřiště na nábřeží a hranolky s kečupem :o)
Plitvická jezera: Nejznámější kus přírody Chorvatska. A zaslouženě. Je to hezké. Stojí to za vidění. Hodně lidí – i když mimo hlavní sezónu a ve všední den to docela šlo. I Vilémovi se tam líbilo. Jasně – šli jsme jen poloviční okruh (horní jezera). Nemělo cenu mu to znechutit. Ale i tak jsme si to užili. Průzračná modrozelená voda, vodopády, rákosiny, hatě. Ryby (obrovské množství ryb všech velikostí a druhů), vodoměrky, vážky, motýli.
Paklenica: Národní park vápencových skal. Kus pohoří Velebit. Kopečky rostou přímo z moře až do výšky skoro dvoutisíc metrů. Turisticky průchozí jsou dvě soutěsky – Malá a Velká Paklenica. Ta velká je známější (Vinnetou ji projížděl mnohokrát, místa natáčení různých scén jsou označena) a schůdnější. Zvládli jsme tam asi desetikilometrový výlet do krápníkové jeskyně Manita Peč. Pepa se dokonale zapotil, ale krosnu s Vilémem donesl až nahoru. Jeskyňáři z prťavce byli nadšení, moc takových špuntů tam nepotkávají. Jen slečna průvodkyně v jeskyni Viléma trochu naštvala – odmítla mu půjčit velkou baterku :o)
Vilém: Pohodička pohoda. Dobře jedl i spal. Každý den se mnohokrát vycachat, vykoupal, „zaplaval si“. Skákal z mola. Jezdil na šlapadle, poslední den se z něho i klouzal do moře. Zvládnul všechny výlety a vůbec se netvářil, že mu vadí. Naopak. Nadšeně zkoumal vše nové. Po Plitvičkách i Paklenici našlapal dost kilometrů po svých, kus výletů byl pochopitelně nesen v krosně. Na odrážedle se ostrovem pohyboval rychle – někdy jsem byla moc ráda, že je po sezóně a doprava byla skoro nulová...
Beta: Pohodička pohoda. Každé ráno v šest jsme šly samy dvě na delší procházku po pobřeží. Ona na volno (v tu dobu není nikde živé duše). Užívala si, že je v tu chvíli můj jedináček. Někdy s náma jezdila na dopolední výlety. Zvládla průzkum po ostrově první den, pak výlet do Ninu, výlet na vrcholek Bandira. Když se chodilo večer na zmrzlinu (Vilém kolmo), tak šla jen kus trasy a buď se mnou, nebo s páníkem se musela vrátit. Nechtěla jsem ji přetáhnout a na ostrově nebyla nikde cesta bez ostrých kamenů či asfaltu. K moři chodila s náma. Stála po kotníky ve vodě a kochala se. Když ji to přestalo bavit, vrátila se na zahradu, ulehla na svůj pelech a „monitorovala“ situaci. Měla nás na dohled i doslech. Večer jsem opět vyrazily po pobřeží. Pokud jsme odjížděli na výlet bez ní, tak uraženě odkráčela relaxovat. Byla celou dobu ve skvělé náladě, určitě spokojenější s náma  na dovolené, než kdyby zůstala doma.
Závěr: Hodně rozšířený je názor, že s malým dítkem nelze prožít aktivní dovolenou. Že je třeba sedět na pláži. Není to nutné. Jasně – musí se brát ohled na fyzično i psychično dítka, něco se oželit musí, ale jde to. A dobře. Beta byla v posledních týdnech prázdnin v dobré kondici. Riskli jsme tedy nakonec jet i s ní. Ano – měla jsem s sebou léky, adresy nejbližší veteriny, pojistku na veterinární péči v zahraničí. Naštěstí jsme nic z toho nepoužili. Dokonce se vrátila domů ještě v lepší formě. Nohy jí nekloužou, chodí po dlažbě i schodech. Opravdu si to užívala. Jak říkám – pohodička pohoda... Jen nevím, kam za rok naložíme ještě Fáňu :o)

Xerxová, 09.09.2013