Beta a Svojkovské skály

To jsem v sobotu ráno kolem šesté rychle hledala typ na nějaký ten výlet. Kafe v termosce, tatranky a stativ v ruksaku, netrpělivý pes běhající mezi mnou a předsíní... a trasa byla stále neznámá. Ne, není to snadné teď – se stárnoucí Kosatkou dravou - hledat pro nás výletní cíl.

Procházka musí být relativně krátká (do 10 kilometrů), nesmí tam být žádný asfalt (Beta po tvrdém už chodí špatně) a neměly by tam být schody, lávky a příliš skalnatých a kamenitých cest. Měla by tam být hezká příroda a nejlépe i trocha té históórie. A neradi se opakujeme... Jo a raději okruh – abychom se nemuseli vracet stejnou trasou. No a dojezdová vzdálenost taky raději kratší...

V mapách.cz mě zaujal okruh nad obcí Svojkov. Sousední Sloup v Čechách známe, ale Svojkovské skály jsme ještě nedobyli. A tak vyrážíme. Pak až v autě zjišťuji, že naše mapa Lužických hor má blbé měřítko a okruh tam vůbec značený není... V Jablonném v Podještědí sjíždíme z hlavní trasy a užíváme si souboj mlhy a sluníčka na úzkých silničkách v krásném kraji. Hrázděné domky, spousta baroka, probouzející se jarní příroda. Brniště, Lindava, Svitava, Záhořín... a konečně Svojkov. Parkujeme u zříceniny stejnojmenného hrádku a vyrážíme do Modlivého dolu.

Podle pověsti se do jedné dívky zamilovali dva nápadníci. A jeden zapích druhého. Na místě vraždy se objevil ve skalách svatý obrázek. A začali k němu chodit lidi. A víc lidí. A postavila se kaplička dřevěná. A později Alžběta Kinská nechala vystavět kapličku ve skalách. To se nelíbilo církvi a poutě jako modlářské byly zakázány. Ale přišla epidemie cholery a procesí do skal opět začala chodit. Prý až z České Lípy. V roce 1836 vytesal místní sochař do pískovcové skály nad kaplí gotický portál. Kaple byla vysvěcena až na konci 19.století a byla zasvěcena Paně Marii Lourdské. Mimochodem modlit se sem pravidelně chodil poslední český král Ferdinand V. Dobrotivý. Po válce místo zpustlo, socha Marie byla ukradena. Až v tomto tisíciletí se opět v Modlivém dolu začaly konat poutě. Marie Lourdská opět hledí do českých pískovcových skal...

Betka překvapila. Přestože ke kapli vedla celá řáda schodů (to se v mapě fakt nepíše) vůbec nezaváhala a zvládla je zcela hladce. Nikde nikdo. Přeci jen bylo brzy ráno a tak nám společnost dělalo jen ptactvo. Zpívalo to, cvrlikalo, klepalo, písklo a švitořilo všude kolem. Od skalní kaple cesta stále stoupala úzkým dolem. Spousta dalších schodů. Některé byly vysoké, s ošlapaným klouzajícím pískovcem. Na dvou místech se Beta zarazila, otočila se na mě, pohodila hlavou směrem kupředu a jasně mi sdělila, ať jí pro jistotu pomůžu a přizvednu pozadí.

Užívala si to. Stále klusala daleko před námi, stále odbíhala z cesty a průzkumničila v borůvči. A zvedla tak jednoho srnce. Další zastavení na naší cestě byl vrcholek Slavíček (nevím proč, ale celou cestu jsme mu říkali Skřivánek a fotky máme popsané střídavě :o) ). Čedičová skála je zajímavým zpestřením pískovcového okolí. V lese kolem kvetly tisíce podléšek. Modro. Pod Slavíčkem jsme opustili červenou značku (směřující na hrad Sloup) a klesali a klesali směr Bukové údolí.

Ten, kdo značil místní 4 kilometrový okruh rozhodně propagoval dobrou fyzičku. Prostě kde byla průrva mezi skalními bloky, tam se na stromy namalovaly značky a člověk se mohl volným pádem sesunout na cestu o patro níž. Pravda, příroda kolem byla parádní, ale těch strmých srázů bylo hodně. Naštěstí Betka nic neřešila a jen se vždy znechuceně otáčela, kdo že to vzadu zdržuje a brzdí... Trochu jsem se bála, že nám cestu přehradí nějaký pro Betu nechůdný úsek, který nás donutí kus se vrátit, ale vše jsme zvládli a od Bukového údolí již byla cesta příjemná. Pobyt tam nám zpříjemňoval párek krkavců, který nám dával velmi hlasitě najevo, ať okamžitě a střelhbitě vypadneme.

Výlet jsme zakončili průzkumem zříceniny Svojkov. Moc hezký hrádek s pěkně upraveným okolím. Ani tam se Beta netvářila unaveně. Přestože měla za sebou hodinu a půl pochodu náročným terénem, průzkumničila, nahoře u hradu byla opět první a dokonce se mnou procházela i kamenné místnosti...

První zmínka o hradu je z roku 1355. Na hradě sídlili pánové z Chlumu (Jan Kepka z Chlumu byl jedním z průvodců Mistra Jana Husa na konsilu v Kostnici) . V polovině 16.století byl již hrad pustý. Roku 1750 koupil statek hrabě Josef Maxmilián Kinský a připojil jej k sousednímu sloupskému panství. Hrad byl v té době romanticky upraven.  

Výlet jen 4 kilometry. Trval nám hodinu a půl – protože jsme hodně fotili, kafe pili, kochali se... Trasa není vhodná pro kočárky ani pro lidičky špatně chodící. Hezky upravená (i když schodů dost) je cesta ke kapli. Dál, přes Slavíček je to náročnější. No a pak ještě půlhodiny na hradě. Zase kopec nahoru a dolů a průzkum... To je hezké i krátké zastavení -  z parkoviště je hrad dobře vidět, cesta na něj není dlouhá ani náročná a Svojkov patří k těm „pravým zříceninám“, které ocení snad každé dítko (i dospělák)
Krásný kus Čech. Údolí plná pískovcových skal a jeskyní i čedičový vrch s úžasnou jarní bučinou. Spousty sasanek, jaterníků, petrklíčů. Srnec, krkavci, spousta ptáků. A taky skalní kaple a skalní hrádek. Nepotkali jsme ani živáčka. Bylo teplo, slůňo svítilo. Pravda – plán nepočítal s tak náročným terénem. Kdyby Betka měla horší den, mohli jsme se vracet podstatně dřív. Ale vyšlo to celé.

Xerxová, 29.03.2014