Jak roste dogák Night – část jedenáctá, březen 2015

Hned na začátku měsíce má Najtík „narozky“ - dnes, druhého března, je mu třináct měsíců

Růst je asi u konce. Možná centimetr přidá ještě až zmohutní, ale nynějších 87 centimetrů v kohoutku je  výška tak akorát. Jen připomenu, že jídelní stůl je 76  a standardní kuchyňská linka 85 cm vysoká. Možnosti samoobsluhy našeho telete jsou tedy opravdu mimořádné, neb díky výšce plus dlouhému krku a velké hlavě dosáhne pohodlně všude kam potřebuje.

Radost mi dělá tím, že doma se chová stále velmi slušně. Přestože venku běžně používá chůzi a skoky po zadních, doma nic z nábytkových skříněk nesundává, poživatiny v kuchyni nekrade (plastová lahev šťávy je na poličce 20 cm nad zemí), perpentikl či závaží u hodin ho taky nechává v klidu.

Někdy se vztyčí nad námi - to když usoudí, že práce na PC bylo dost a stoupne si tlapama na židli, případně i na stůl (to pak jede dolů jak blesk, ale taky mi dojde, že je to fakt obluda obrovská) a kníká, že si chce hrááát a nebo jít véééén.

Hračky oblíbené domácí jsou jednoznačně plyšáci. Je to hračkoničič. První naše doga, které hračky nevydrží. Domácností se pavalují plyšáci jak z hororů - medvěd bez hlavy, králík bez uší a zadní nohy... neb se snažím nevyhodit oběť do popelnice hned, ale pomocí plastické chirurgie (a pevných průmyslových šicích nití) vytvořit použitelnou hračku schopnou alespoň ještě chvíli vzdorovat Najtím hrám.

Zavíčkované petlahve sešrotuje dokonale, nic to nevydrží. A máme jich málo, neb se u nás moc nevyskytují. Polena od krbových kamen, krabice do sběru, propašovaná větev ze zahrady... občas tu u nás vypadá tak trochu jak na smetišti. Ale koberec, nábytek, boty, kabely... to vše ignoruje.

Zahrada je taky vášeň. Pokud byla pod sněhem, tryskalo hovado černočerné z jedné strany na druhou a nedalo se zastavit. Protože hrátky a válení v prašanu, to byla panečku zábava. Bohužel tání a teploty nad nulou udělaly v těchto dnech z trávníku podklad poněkud nestabilní. Night lítá, drny létají na všechny strany, do každého tlapátka se vejde snad kilo bahna...

Začíná ho zajímat dění za plotem. Na rozdíl od Bety není uřvaný. Štěká velmi hlubokým hlasem výjimečně,  a to když na něho štěkají psi jdoucí po chodníku. Pokud mlčí, mlčí i on. I pachy ho začínají víc zajímat , sídlištěm najednou chodí s nosem u země. Ale rozdíly mezi psími kluky a holkami zatím nedělá, kámoší úplně s každým. A nohu stále nezvedá, je to naše štěňátko  :)  I napadení jiným psem neopětoval, stáhnul se ke mně.

Zatím si nepovšiml, že ne všichni psi touží po kámošení s ním. Odvolat se dá i z bláznivého trysku terénem, odvolat se dá od chodců i cyklistů, odvolala jsem ho krásně i od srnek, ale od psů se prostě odvolat nedá. Vidí psa a má zatmění, nevidí nás, neslyší nás, nevnímá... Někdy si už říkám, že se to nepodaří a že bude odsouzen k celoživotní chůzi na vodítku. Neodvolatelný mamut světem navolno lítat nemůže. Pak si přečtu Betí týdeníčky a zase naděje vzroste...

Každý týden výletíme. Milované Jizerky jsou pod sněhem, a tak jsme byli na Kosti, na Ralsku, na Konopáči v Lužických horách, v Krásném dole. Jako tůrista je vzorný. Kolem nás po celou dobu výletu pobíhá veselé psisko, které reaguje na každé zavolání, na každý pokyn. V terénu je obratný, nemá žádnou potíž. Jeden problém tedy vlastně má. Svoji tatranku vdechne ihned a usedavě pláče, že my máme tatranky a on nééééé. Takže to skončí tak, že my máme každý stěží půlku a on poctivé dvě.

Pochopitelně že nechodí jen do liduprázdné přírody (v zimě opravdu nikde nikdo není). Minimálně obden chodíme i na „vodítkové“ procházky do civilizace. Pokud tam nejsou psi, je to dobré. Pokud jsou, je to těžší... Ale snažíme se.

Jednu novou velkou potíž přeci jen v těchto dnech řešíme. Začal chlapec na zahradě skákat nadšením na lidi. I na nás zkouší při vítání skákat a ještě víc to zkouší na známé. Dřív levitoval bezdotykově kolem, nyní se klidně opře příchozímu tlapama o ramena a umyje mu tvář. Bojujeme s tím, on zatím moc nechápe, proč nesmí mít radost, když ty lidi tak rád vidí. Oni snad jeho nee ???  :)

Musím pochválit babču, ondá jsem zírala, jak ho u branky při návratu domů mlátila taškou s učebnicí němčiny po hlavě a udržela ho všema čtyřma na zemi. Na to, že se ho tak trochu bojí, mě mile překvapila. Ublížit mu nemůže,  on jí ano. Zdá se, že zatím trochu vynechává ze svých akčních zahradních her (doma to nedělá) alespoň trpajzlíky, ale nevěřím mu stoprocentně.

Nejhorší je, že umí překvapit. Každý večer spolu chodíme na zahradu na poslední venčení.   Taháme se o klacky, psisko aportuje malý květináček, tryská zahradou. Často ho chytí šílenství, kdy se obřími skoky řítí terénem. Ráda na něj koukám. A tuhle hop, ten pablb se mi odrazil oběma předníma od hrudníku a změnil směr trysku. Taková plavecká obrátka...

Ustála jsem to. Ani jsem mu nestihla vynadat. Než jsem popadla dech, byl někde na druhé straně zahrady... Na jedné straně byla Kosatka dravá divočejší, ostřejší, ale na straně druhé byla alespoň předvídatelná. To brouček španělský občas fakt není. Ale však on se uklidní a určitě jednou z něj bude ta klidná, elegantní, důstojná... doga ze standardu plemene  :)

Čeká ho náročný čas. Za týden se k nám nastěhují na čtrnáct dní oba trpajzlíci. Bude najednou dost věcí jinak. Méně klidu, více srandy, výletů, akciček. Více zbytků, více talířů k vylízání. Změna to bude pro dítka, pro nás i pro čoklíka. Ale těším se, užijeme si to.

No a příště vyjde poslední dvanácté povídání „Jak roste...“  neb bude hotovo. Betka měla dvanáct dílů, Night bude mít stejně.