Když se mohl malebným údolím na okraji Lužických hor kochat při jezdecké vyjížďce v září 1779 císař Josef II., proč by se nemohla kochat i Kosatka Betka. A na rozdíl od císaře, ona tam už byla dvakrát.
Začnu první návštěvou. To jsme vymýšleli výlet na konci minulého února. Sníh nebyl, zima byla spíš nezima a tak jsme jednoho krásného slunečného dne vyrazili do Dolního Sedla (obec kousek od Hrádku nad Nisou, kousek od hranic s Německem i Polskem). Že se vydáme na Popovu skálu a projdeme Krásným dolem zpátky do Sedla.
Problém byl s místem na parkování – silnička v obci byla úzká, ani před hospodou nebyl prostor k odložení Yardy. A jak jsme tak pomaličku klikatě projížděli obcí, dojeli jsme až pod rozcestník, od kterého jsme se chtěli vydat na cestu. A pod ním, světe div se, krásné parkoviště s mnohojazyčnými cedulemi o krásách okolí. Dotace EU v praxi :o)
Naše cesta vedla na Popovu skálu (565m) . Z jejího vrcholu je parádní rozhled na všechny strany, neboť pískovcová skála je podstatně vyšší, než okolní vzrostlý les. Betka nahlas protestovala přivázaná dole, zatímco my jsme se kochali úžasným výhledem (podpořeným skvělou viditelností).
Pod vrcholem jsou skalní mísy a prohlubně, které byly plné průzračné vody. Kdybych tušila, že je to na dlouhou dobu poslední voda, kterou potkáme, tak jsem Betku napojila tam (umí pít z igeliťáku naplněného vodou – takže by to nebyl problém realizovat).
Od „Popky“ jsme se vydali do okolního skalního města. Je tam celé pískovcové skalní divadlo, je tam skála zvaná Podkova a hlavně tam je klid, jen les a skály. Nepotkali jsme ani živáčka. Co ale chybělo, byla voda. I když byl konec zimy, nikde žádný potůček, žádná kaluž, žádný příkop s vodou. Betka brzy začala být pěkně oslintaná a ufuněná.
A tak jsme vzdali cestu na Loupežnický vrch a začali se vracet krásným údolím s příznačným názvem Krásný důl. Opravdu je to malebné místo se zajímavým světlem (někde stíní skály víc, někde míň). A až na jeho konci se najednou v dosud prázdných příkopech objevila voda – a ne troška, tam byla steklá voda snad z půlky Lužických hor.
Betka zajásala a pila a pila a plavila se v hlubokých příkopech a zdobila se bahnem i na zádech. Bahýnko a kaluže a louže a bažinky nás už doprovodily až k autu, poslední kus cesty byl tak podmáčený, že jsme museli jít po louce mimo cestu... chudák Yaroušek...
Návštěva druhá, o 14 měsíců později. Je sváteční velikonoční neděle. Už dva týdny je krásné počasí, spíš letní než jarní. Jsme rozhodnuti, že tentokrát Loupežnický vrch se zbytky hradu Větrov najdeme. Po loňských zkušenostech raději do ruksáčku vkládám Betky skládací misku a lahev s vodou.
Směr putování jsme otočili, tentokrát start po modré a návrat po zelené. „Naše“ parkoviště zarostlo trávou (je z prorůstajících dlaždic) a přibylo dětské hřiště a tenisový kurt. Teplé počasí způsobilo, že loňská podmáčená cesta byla v pohodě schůdná. Zkoušeli jsme vyfotit rozeklané Vraní skály, ale splývaly s okolním lesem. To jsou oblíbené skály horolezců, pro pěšáky to vhodná vyhlídka není.
Došli jsme na kraj Krásného dolu a všude byly narovnané klády. A zničené cesty, a bahno a kaluže. Kus cesty mezi skalami byl příjemný, ale jakmile jsme se dostali na širší (a hlavně rovinatější) úsek, opět děs běs. Těžká technika zaryla cesty hluboko pod terén, i přes dlouhé sucho byly cesty místy zcela neschůdné. Podotýkám, že se jedná o CHKO a o červenou (tedy hlavní) turistickou cestu.
Tentokrát jsme Loupežnický vrch dobyli. Je to zalesněný vulkanický suk s neznatelnými zbytky hradu. Jméno se nedochovalo – snad se jedná o Winterstein (zničený 1442), proto mu je na mapách přisouzen název Větrov. Pod vrcholkem z ohniště ještě stoupal dým – jediná stopa po nějakém jiném človíčkovi v tamních lesích.
Betka s námi vylezla až na vrchol a nechápala, proč se tak rozplýváme nad rašícími buky. Pod hradem mi došla trpělivost a vylila jsem vodu z lahve. Pochopitelně že Betka si čisté vody v misce ani nevšimla, když bylo kolem tolik hlubokých černých bažinatých louží.
Tentokrát voda prýštila všude – rozdíl mezi bezsněžnou minulou a hodně sněžnou letošní zimou se projevil. Bohužel cesty zpátky byly zase v hrozném stavu. A nejen cesty – třeba se nám nad hlavou kýval špatně podříznutý kmen, který zůstal zavěšen na „sousedovi“. Že pod touto ne zrovna stabilní soustavou vede cesta? Nezájem... Stav cest se zlepšil až pod Popkou, tedy Popovou skálou. Ale to už jsou zase cesty jiné – široké, jemným štěrkem sypané, pro cyklisty dělané.
A taky hned stoupl počet turistů. Banda statečných cyklistů (nebáli se Betky na volno) nám doporučovala, ať určitě nemineme vyhlídku z vrcholu Popky. Když zjistili, že jsme „skoromístní“, tak se poptali na zajímavosti v okolí. Pak jsme potkali ještě větší skupinku pěších turistů a nějaké ty kolaře, ale to už bylo skoro ve vesnici.
Betka byla vzorná. Na tyto výlety už ani nevozíme kšíry – běhá na volno od startu do cíle, když je nutné, tak ji jen na chvilku přidržím za řetízek. Mapa Lužických hor (kterou vlastníme už nějaký ten pátek) neodpovídá realitě docela podstatně. To jsme tady zjistili loni. Tentokrát jsem tedy poctivě sestudovala i značení turistických tras na mapy.cz a světe div se, je to lepší, ale jen o kousek. O to větší vzrůšo jsou tyhle naše minivýlety. A stejně nevím, odkud kam vede ta jedna zelená :o)
Xerxová, 18.04.2009