PORTRÉT: Xerxes

Jmenuji se: Xerxes Bonoda

Jsem: pes

Přesněji: žíhaná německá doga

Narodil jsem se: 5. května 2000 v České u Brna

Doma na mě volají: Xerdo, Xeríne, Xeronku a taky někdy Broučku, Matláku

Ke žrádlu dostávám: granule Royal Canin pro maxipsy a k nim doplněk Caniviton forte pro zdravé klouby

Ale já mám mnohem raději: máslo a sýry a maso a buchty a koláče. No a také uzená prasečí ouška

Oblíbená činnost (hračka, hra): miluji procházky, hlavně když se dá běhat na volno. Rád se honím a pošťuchuji se se svou smečkou i se smečkovým příbuzenstvem. Na zahradě miluji zákopnickou činnost. Mám povolená některá místa, kde smím kutat. Někdy zkusím vyhrabat alespoň malou dírku u růžiček, do skalky nebo u rybízů, ale kdo má pak ty řeči poslouchat... No a nejmilejší hračkou jsou polštářky. Ty zdobily válendy a já je postupně všechny převzal do opatrování a mám jich sedm. Ožužlávám je, chci se o ně přetahovat a občas se do nějakého i prokoušu. No, nevadí, aspoň se panička nenudí a šicí stroj nezrezaví… mám je tak často převlečené do nové, prý odolnější látky… No a plyšáci také nejsou k zahození.

Já a moji lidičkové žijeme: v Liberci

A nejzajímavější na mně je: že i když nejsem zrovna drobeček, nejsem žádný dominantní hafan. Miluji štěňata, snažím se k nim dostat a postarat se o ně – otočím je opatrně na zádíčka a olížu jim celé bříško a ouška a nechám se ožužlávat. Ale málokterý majitel psího miminka uvěří, že mu jeho poklad nechci sežrat a tak jsem paničkou většinou odtažen pryč. Škoda. Pak mám taky malou sousedku a to mám taky starosti. Jak mám vrtět ocasem a přitom ji nesrazit k zemi. A jak se s ní přetahovat o klacek, když je tak mrňavá. Ani dudlíka mi půjčit nechce. Taky „pasu“ ježky. Chodím opatrně za nimi, tak daleko, aby se nezabalili. To by se nehýbali a bylo by po pozorování. Kočky ze zahrady honím, ale když jsem nedávno zahnal blbé malé kotě do kouta zahrady, tak jsem radši volal paničku – hned pochopila, že se něco děje a přišla, mám ji vycvičenou dobře – a ta mi řekla, že ho mám nechat a tak jsem s ní šel domů. Jsem kliďas, jen tak mě něco nerozhází. Jenom psy – tedy kluky - nemusím. Ale rváč nejsem, dám se zavolat a připnout na vodítko. Pak si jen brumlám pod vousy, ať si na mě dávaj pozor.

Jak jsme se našli?

Byl začátek července. Hráli jsme si s bráchama a ségrama a sestřenicema celý den a nedostali jsme večeři! Prý jeden z nás odjede, a mohl by blinkat v autě. Tomu říkám spravedlnost. Pak přišli takoví dva divně smutní lidé. Žlutého brášku odmítli, jen kvůli barvě srsti. To je přeci blbost. Druhý brácha se mohl přetrhnout, aby se jim zalíbil, chtěl už do světa. Já se raději moudře držel stranou a vědecky zkoumal zahradu. Taky jsem slyšel, že si lidi mají vybírat čisté štěně a tak jsem se zahrabal pod strom (inu norník od dětství) a zmazal jsem se pořádně od hlíny. To jsem nevěděl, že tahle špína nevadí… Pořád se s mým bývalým pánečkem bavili o nějaké Aronce, a že jí ráno museli uspat, že s nádorem v kosti se nic jiného dělat nedalo a jaká je škoda, že ty dogy nic nevydrží. A pak ukázali na mě, že jsem celá Aronka a byl jsem to já, kdo byl bez té večeře ještě celou cestu až do Liberce.

Čím se mohu pochlubit?

Jsem kliďas. Od prvního dne v nové rodině jsem byl úplně v pohodě. Maminka Nancy Bonoda mě naučila, že se nesmělo čůrat v kotci, jen na zahrádce, nesmí se teda asi čůrat ani v tom obrovském kotci, co se mu říká dům. To jsem si řekl a já opravdu neudělal ani bobek, ani loužičku doma. Dobrý, né?!! Chcete mi dát obojek a vodítko a jít poprvé do světa? Žádný problém, svět se musí prozkoumat. Chcete mě nechat doma samotného? Proč mi tam dáváte tolik hraček a žužlátek, když bez vás to není žádná sranda. Prostě budu spát a trucovat na pelíšku a čekat. Fakt jsem byl takový kliďas a se stejným klidem snáším dny všední i sváteční, dny pracovní i výletové, dny výstavní (jsem CAJC i CAC) i dovolenkové. Jsem cestovatel, znám velký kus Čech i Moravy i velký kus Evropy. Spát umím ve stanu i v hotelu, autem jsem projel kde co, na lodi jen kus Vltavy (teta Aronka byla mnohem větší vodák, ta sjela snad všechny zdejší řeky), ale já jsem větší než byla ona a já se do té kanoe už opravdu nevejdu.

Jsem chovný, na bonitaci jsem se líbil, ale případné nabídky k sňatku musím bohužel odmítnout. Občas mě totiž bolí záda (proto také chodím na kšírách a ne na elegantním řetízku jako za mlada) a pán s paničkou by si nepřáli, aby moje děti měly podobné problémy.

Moji člověci jsou:

Jindra a Josef Porkertovi