Beta v Burgundsku

Brzy po návratu ze Skotska jsem začala dumat nad další dovolenou. Opět mimo sezónu, opět nejraději v dubnu, raději někde blíž. Že by Francie ?? Otevřela jsem naše oblíbené stránky interhome, zadala Francii, ubytování se psem, v domečku (ne byt – aby Kosatka měla zahrádku a nemusela být trvale na vodítku), zadala omezení ceny... a nechala pracovat. Akvitánie je daleko, v Bretani už jsme byli, v Provence taky... že by Burgundsko??
První, co mi naskočilo, bylo: „...eh, vezu révu z Burgund sem...“ Jasně, víno. Hlavní město Dijon –  tedy hořčice. Ale taky historicky velmi zajímavý region. Na začátku XV. století to byl snad nejbohatší stát Evropy. Ale také to bylo Burgundsko, které „prodalo“ Johanku z Arku Angličanům.
Na jeho území stál slavný klášter v Cluny, který ovlivňoval celé okolí (podstatný kus Evropy) nejen ideově, ale i architekturou. Snad nikde není tolik zachovalých románských a raně gotických kostelů a opatství, jako v Burgundsku.
No a nesmíme opomenout  ještě dřívější dějiny – Galské vesnice, římská nadvláda, poklad keltské princeznu z Vix...   A když k tomu přidáme přírodu plnou řek, kanálů, národní park Morvan, tak bylo jasné, že se nudit nebudeme a bylo rozhodnuto...
Začala jsem si hrát. Oblíbený průvodce (edice Rough Guide), Google a taky podrobný autoatlas Francie se mnou „kamarádily“ hodně večerů. Výsledkem byl docela podrobný plán – vycházím z toho, že polovičce nevadí řízení auta, mně nevadí navigace a mapa není nepřítel. Rádi toho hodně vidíme, nevadí nám výletit každý den od rána do večera.
Jasně, že se musí počítat s Betou. Takže žádný dlouhodobý pobyt ve městech, žádné dlouhé pochody po tvrdém. Je nutné zařadit i „nekulturní“ zážitky po „měkkém“ podkladu. No a hodně zajímavých míst se musí osekat na minimalistickou verzi. Třeba ve městě Tournus je velmi zajímavý raně románský kostel opatství St-Philibert s neobvykle řešenou kryptou. Takže v plánu bude z celého města jen ten jeden kostelík.

Jeden ze dnů vypadal v plánu třeba takto:
cesta na severozápad do Avalonu a Auxerre a taky skály u říčky Yonne – 310 km
Z Poullenay  do Vitteaux a po silnicích č.70 a č.6 do Avallonu (stará osada na Via Agrippa). O 15 km dál je Vézelay ( kostel starého opatství, staré poutní místo k domnělým ostatkům Máří Magdalény. V roce 1146 zde kázal sv. Bernard před začátkem druhé křížové výpravy, před třetí křížovou výpravou se tu sešli Richard Lví srdce a francouzský král Philipe-Auguste). Vyplatí se procházka do sousední vesničky St-Pére, kde je cenný gotický kostel. Kolem kláštera Faulin údolím řeky Yonne (pískovcové skály, malebné vesničky) přes Irancy (jediná „červená“ vinice v celé oblasti Chablis. Ludvík XIV.  měl toto červené víno „na předpis“) do Auxerre (historické město s řadou památek, krypta kostela je z roku 850). Návrat oblastí Chablis... jinými silničkami než v pondělí kolem Noyers do Poullenay.

Jak to celé dopadlo?? 

Cestu tam jsme volili noční. Drobná komplikace vznikla po opuštění dálnice za hranicí Francie. Hlavním důvodem nebylo ani tak mýtné, jako spousta času do rozednění (vjet do Dijonu na poznávačku potmě nedávalo smysl). A tak jsme se chtěli kochat vstávajícím dnem na venkovských silnicích. Ale ouha – nikde nekoupíte benzín. (teda možná koupíte, ale v pět ráno vám nikdo neporadí a všechny benzínky, na které jsme narazili, byly zavřené). Takže jsme se kajícně vrátili na dálnici, zaplatili mýtné, vzali benzín a zase dálnici opustili... Dijon byl moc hezký. Zbývající čas do ubytování jsme strávili pěším výstupem na kopec Mont Auxois, kde Galové prohráli s Římany. Vítězný Julius Ceasar tam sochu na rozdíl od poraženého Vercingétorixe nemá. A ještě jsme stihli návštěvu zámečku de Bussy-Rabutin. Potěšilo nás, že Beta může do zámeckých zahrad, do labyrintu ze vzrostlých tisů, může brodit místní vodní dílka v zahradě... jen do zámeckých komnat nesměla. Taky bych ji tam nepustila, neboť není zletilá.  :o)  Roger de Rabutin, člen Akademie za vlády Ludvíka XIV. byl totiž proslulý děvkař. Za svůj popis milostného života dvora skončil na chvíli v Bastile a následně ve vyhnanství na tomto zámečku. A výstavka v komnatách jeho život dokresluje.
Ubytování proběhlo hladce. Domeček kamenný, studený, těsně nad potokem byl luxusně vybavený. Z jedné strany měl dvoreček (pro Yarýska), z druhé strany malou zahrádku za kamennou zídkou  (pro Betku). Poprvé se nám stalo, že součástí ubytování byla i naplněná lednička (voda, pivo, víno Chablis, džus, mléko, máslo, sýr, vajíčka, ovoce...) a čerstvá velebageta – vše dárek v ceně ubytování... prý abychom v neděli ráno nemuseli shánět snídani. A já se pekla s mazancem :o)
Počasí bylo skvělé. Sice první dvě noci pršelo, ale přes den ani kapka. Od středy bylo vedro – teploměr stoupal nad 25 stupňů, slůňo hřálo. Dokonce náš kamenný domeček začal pozvolna zvyšovat vnitřní teplotu – zpočátku to byla pěkná ledárna (elektrické přímotopy jsem já – drobný škudlil -  nezapla. Topení bylo totiž za příplatek :o))
V pondělí se Beta rozhodla, že když dvakrát lovila ženichy v Itálii a nic z toho nebylo, že zkusí francouzské nápadníky... a rozhárala se. Naštěstí jsem s sebou vezla dostatečnou zásobu dek a povlečení, takže perský vlněný koberec jsem zakryla a jinde byla dlažba.
V úterý ráno mě Kosatice vyděsila. První tři dny dovolené byla velmi aktivní (spíš radioaktivní), tvářila se, že jí celodenní program vyhovuje a najednou vstala jako trojnožec, pravou zadní skoro nepoužívala. Naštěstí se rychle rozchodila, bez potíží se vyvenčila – stabilitu měla dobrou a o nohu se dokázala opírat. Nastal klidový režim – před návštěvou Autunu jsme ji pustili vyvenčit v přírodě, pak čekala v autě (složila jsem jí i zadní sedačky, aby měla velký prostor na natažení nohou). Za celý den měla jen dvě delší procházky a dvě drobná venčení. Hlavně páník si pochvaloval, že mnou naplánovaný pěší výstup na Mont Beavray, kde jsou zbytky starého keltského města Bibracte se změnil na autovýlet až na parkoviště na vrcholu (oni jsou Francouzi dost lenošní a skoro všude se dá dostat autem až k „cíli“)
Ve středu ráno Beta jen slabě kulhala a hned se rozchodila a od čtvrtka už nebylo po kulhání ani stopy. Je jasné, že jsem i nadále výrazně ubrala z „tvrdých“ cest – ráno (dokud bylo chladno) čekala v autě, za horka pak v autě pochopitelně nebyla, ale volila jsem pro ni méně náročný program.
Příroda byla krásná. Burgundsko je velmi bohatý region Francie, ale je to region zemědělský. Kde nejsou vinice, jsou pastviny nebo pole. Na polích vede řepka... na pastvinách krávy. Nejčastěji veliké masné plemeno s bílou kudrnatou srstí – charollais. Ale byly i kravky červené, hnědé, plavé, modré (fakt divná barva – a divná postava - štíhlé, vypadaly jak křížené s antilopou), strakaté i puntíkaté jak dalmatin. A bylo hodně pastvin s koňmi a osly. Ovcí méně a kozy žádné.
Bylo pokročilé jaro – pampelišky kvetly, tráva byla šťavnatá a vysoká, na vinicích kvetly záplavy konikleců. Všude ptáci – od vlaštovek po vrabčáky. Obrovská hejna havranů stavěla hnízda v koloniích, kavky křičely na všech kostelních věžích. A protože Burgundsko je zemí potoků, říček, řek i kanálů, bylo k vidění hodně vodních ptáků. A mocmoc dravců. Luňáci, poštolky, káňata, ale i orlovec, moták i impozantní orel byl k vidění. No a horolezeci oblíbené skály v údolí Yonny mají nyní omezený počet cest – hlavní stěna je uzavřena z důvodu hnízdění sokolí rodinky.
Vinice si s olistěním dávají načas. Stále prosvítala kamenitá půda, lístečky teprve pučely. Tamní vinice jsou nízké, obdělávají je ze zvláštních vysokých „traktůrků“ (podivné stroje jak z hvězdných válek), protože nejvyšší drátěné vedení není ani metr nad zemí. Sklepy jsou všude, popisky vinic s nabídkou ochutnávek a možnosti nákupů jsou velmi podrobné. Jen na „našem“ kopci jsme otevřenou prodejnu s místními produkty nenašli. Prostě sezóna ještě nazačala a tak nemá cenu otevírat krám...
Překvapilo mě, jak málo lidí jsme potkávali. Nemyslím brzo ráno (to se dalo čekat), ale odpoledne či večer jsme také byli na ulicích a u památek skoro sami (no často úplně sami). Mělo to řadu výhod, ale taky nevýhodu –  spousta obchodů a občerstvovacích stanic byla zavřená. A ještě jedna věc, která nás překvapila. Chtěli jsme směnit dolary na eura. A to prosím nejde snadno. Žádná pobočka žádné banky to neudělá (prý snad jen centrální banka v Dijonu). Ale pokud se poptáte v informacích, tak vás neomylně pošlou do libovolné banky :o)  Až jedna úřednice se zamyslela a pravila: „zkuste to ještě na poště“ . A vida – sice s děsivými poplatky, ale pošta to umí.

A jak ten konkrétní den v plánu dopadl ??
Ve středu ráno jsme vyjeli do Avalonu. Před městem na louce jsme udělali krátkou procházku, neboť tento výlet byl už v klidovém psím režimu a tak měla Betka město zakázané. Zastavili jsme pak u hradeb, hned vedle centra starého města, nad hlubokým údolím řeky Cousin. Páník vyrazil směr katedrála, já se šla projít po hradbách (potkala jsem úžasného dogáka z Bordeaux) a Betka měla smůlu – chrápala v autě.
Z města jsme sjeli do údolí a kolem starých mlýnů (dnes luxusních hotelů a restaurací) jsme jeli do blízkého Vézelay. Ale ještě jsme zastavili v obci St-Pére, kde místní gotický kostel stojí opravdu za vidění. Betka šla s náma – počkala před kostelem a za odměnu se šla vyběhat na volno do místního lesíku. Bazilika ve Vézelay byla na kopci nad námi. Protože davy lidí nehrozily, minuli jsme všechna obří záchytná parkoviště (asi tam opravdu někdy poutníci či turisté jsou) a dojeli až k bazilice. Betka čekala v Yarýskovi a my se kochali tou nádherou kolem nás. Původní románská stavba s gotickou přístavbou, úžasně obnovená sochařská výzdoba, klid, nikde nikdo. Paprsky sluníčka procházely vitrážemi... moc pěkné.
Sváču jsme si dali pod skalami v údolí řeky Yonny. Sokola jsme neviděli, ale při procházce kolem kanálu se Betě podařilo úžasně zasvinit bahnem. V Irancy jsme zastavit museli – protože červené víno máme rádi a toto víno je raritou v čistě bílovinařské oblasti Chablis. Malá vesnice plná kamenných domků a úzkých uliček poskytovala širokou možnost nákupu. Páník se vnořil do jednoho sklípku vybírat to správné vínko, já brzdila Betu, která chtěla za ním. Vyhrála jsem, ale kšíry Manmat nevydržely – povolil jeden šev.
Znovu do auta a přesun do Auxerre. To je poměrně veliké město. Od řeky je krásný výhled na katedrálu i další kostely a věže. Opět jsme se rozdělili – páník šel fotit, a my s Betou se kochaly pohledy na město (já) a plašily kachny, lysky a potápky (Beta). Bylo teplo, dalo se sedět u řeky na lavičce (já) a válet se na čerstvě posekaném trávníku a barvit se na zeleno (Beta).
Cesta zpátky vedla oblastí Chablis. Jedna vinice střídala druhou, pohledy na šachovnici různobarevných políček byly krásné. V Chablis jsme se taky zastavili jen pro pár lahviček... dokonce nás prodavač zval na ochutnávku i s Betou. Pohled na řady archivních vín a jejich cenovek a pohled na rozdováděnou Kosatku dravou mě rychle přiměl pozvání odmítnout :o) K vínům jsme dostali mapku oblasti s označením vyhlídky na kopci nad městem – že se máme jet podívat, kde roste nejlepší réva a že prý je tam řada lesních cest, kde se bude líbit paní psové. Vinař měl pravdu, líbilo se tam Betě i nám. Hlavně ty rozkvetlé koniklece byly úžasné.
Vrátili jsme se do domečku. Uvařili pozdní oběd, odložili Betku a sami vyjeli do opatství Fontenay. Bylo v plánu už v pondělí, ale oproti tvrzení knižního průvodce nedělají do 18, ale jen do 17 a v půl páté se s námi prodavač vstupenek již nebavil... Naštěstí jsme to měli kousek a tak jsme se tam vydali o dva dny později. Stojí opravdu za vidění. Jen jsme měli smůlu, že v úžasném kostele (sv. Bernard nepovolil žádnou výzdobu – jediná socha pany Marie tam byla umístěna až po jeho smrti, jedná se jen o prostor světla, stínu, sloupů a oblouků, ...) právě myli okna. Z náklaďáčku s plošinou – s trvale puštěným motorem. Ale zbytek opatství byl tichý a klidny, tak jak má být (no skoro – ještě tam pak přijely tři vozy televize a začalo se vyndávat spousty techniky...)
Cestou zpátky jsme se ještě na chvilku zastavili v malém městečku Flavigny. Mělo opatství (jak jinak v tomto kousku světa), dnes je v něm továrna na anýzové bonbóny. Firma obnovila prostory staré románské krypty – vstup volný, hudba a světlo se spouštělo automaticky. Působivé, hezké, trvale otevřené.
Městečko typické – staré kamenné domky, úzké dlážděné uličky, spousta kaplí a kostelíků, středověký život v dnešních dnech. Člověk si často vzpomněl na romány Merleho – obrázky z Malevilu vyvstávaly před námi. Koneckonců i opevněných statků, tvrzí a hradů a hrádečků stále trvale obývaných jsme viděli každý den mocmoc.
Betka nás ani moc po našem návratu nepřivítala – bylo pro ni již po večerce. My si rozdělali víno, začali zpracovávat fotky, psát deníčky a plánovat dálší den...

A takových dnů bylo sedm. Yarýsek najel 1100 km tam, 1100 km zpátky a asi 2000 km po burgundských silničkách.
Srovnávat tuto cestu s loňským Skotskem či předloňským Toskánskem nejde. Každý kus je jiný, každý krásný. Jinak krásný.  No – začínám pomaličku přemýšlet, kam příště...

Xerxová, 10.04.2011