Cesta do Burgundska (2.4. - 9.4.2011) a zpět

Jednak odsud Karel IV. révu přitáhnul, jednak tento kus Francie je nám neznámý, jednak tu gotika započala své vítězné tažení Evropou (a my gotiku rádi) a v neposlední řadě už by tu mohlo být jaro, po kterém se nám liberečákům fakt už stýskalo.

Den první - jízdní. Je pátek, sotva přijdeme večer z práce, zaházíme yardu nákladem a vyrážíme. Poslední benzín bereme těsně před německou hranicí, to proto, že doufáme, že bude levnější. To se potvrdilo, na konci Německa bylo ještě dost v nádrži a cena €1,51 se nám jevila jako nekřesťanská. Překročili jsme hranice Francie a cena benzínu vzrostla.

Chtěli jsme se vyhnout placeným dálnicím, tak jsme hnedle u Mulhaus sjeli na okresku a řítili se do Belfortu. Za světla to může být krásné pevnostní město, aspoň ta citadela vypadala zajímavě, ale prostě v něm po ránu asi v 1/2 páté není otevřená pumpa, a že jsme ho obkroužili. Kontrolka sice ještě nemrkala, ale holt jsme v cizině a to je člověk přece jen nervóznější. Navíc už jsme byli krapet utaháni. Tak jsme to vzdali, vyjeli na dálnici a v peage jen skřípali zuby, a to všechno jen proto, abychom na dálnici mohli vzít benzín. Pravda, už jsme ani nekomentovali cenu, €1,63 je prostě zhruba o 18% dražší liberecké ...
Z dálnice jsme sjeli v Besanconu a chtěli na Dijon, nedokázali jsme ale nezastavit. Svítalo, nad krajem se válela mlha i když místy bylo vidět jasně modré nebe. A dělalo to na nás moc pěkný dojem, navíc i Betka potřebovala protáhnout záda a zbavit se vody.
Vjezd do Dijonu by nebyl tak strašný (nakonec, po ránu v sobotu mnoho Francouzů na silnicích není), kdyby i zde nebyla stavební lobby stejně úspěšná jako v Česku. Rozkopané město, neplatná značení pro samé uzávěry, prostě řidičův ráj. Ale protože Náměstí Republiky bylo volné, zaparkovali jsme (Pražáci si nemají nač stěžovat, je to tu stejné drahé) a vyrazili. Pravda, průvodce, kterého jsme koupili již na minulou francouzskou cestu, mnohé z kostelů vynechal, takže jsme byli mile překvapeni širší nabídkou. Ale nevýhodou je, že odsvěcené kostely nemají popisky žádné, neodsvěcené je mají pouze ve francouzštině; řekl bych, že poměrně podrobné, aspoň podle počtu písmenek. Ale rusky ani slovo. Tož jsme se kochali vizuálně a doufáme, že co nebylo v průvodci či Jindra nenastudovala dopředu, dohledáme po návratu (i když to většinou skončí co zbožné přání). A ke kochání toho na pár čtverečných metrech je mnoho.
Velkovévodský palác nešetří kamením, jako nakonec žádná ze sledovaných staveb. Je pompézní, ale krásný. Dnes zde sídlí radnice. Lze tedy usoudit, že problémy města již narostly natolik, že spotřebují úřední prostor stejný, jako dřívější vévodství. A to jistě ještě někde mají nějaké to detašované pracoviště...
Okolo paláce je prakticky pěší zóna a stojí za to se procházet o okukovat domy tehdejších měšťěnínů; nejsem si jist, že ti dnešní považují toto bydlení za dostatečné, ale fasády jsou to parádní. Samozřejmě je ideální, když vás netáhne doga nedočkavá, kdy už konečně bude něco zajímavého.
Jak již zmíněno, kostelů jen v centru je povícero. Máme tendenci neřídit se až tak výkladem historiků či architektů, ale nechat se okouzlovat atmosférou místa; samozřejmě je ideální, když nás do toho kostela pustí. Zásadně tam nefotíme s bleskem ba ani psa nebereme sebou dovnitř (i když je otázka, zda pro ostatní kolemjdoucí obyvatele města je ten baskervil, uvázaný u nejbližšího sloupku, se zpěněnou hubou a naznačující, že cosi velmi vzácného právě ztratil, skutečně neznepokojivý), ale holt musíme vzít na vědomí, že pokaždé to nejde otevřít. Pak samozřejmě je ten pocit poněkud neúplný. Doháníme to opět četbou průvodce a radujeme se, cože všechno jsme to vlastně viděli, případně smutníme, co nám uniklo. V dijonských kostelích nám toho uniklo mnoho, protože pes venku fakt šílel a my jsme tedy vše spíše probíhali. I tak ale stály za návštěvu. Asi nejkrásnější je Notre Dame, to je ten, na kterém je vyhlazená sůvička pro štěstí (je fakt už úplně vyhlazená, nevím, co na to ekolózi), ale zdaleka není jediný. Uvnitř nádherný prostor jaký snad jen gotika umí. Typickou střechu z polévaných tašek jsme objevili jen na Catedrale St.Benigne, na její věži se také dají nalézt pěkné sochy, ale když je to v mlhách ... Obrovskou hromadou kamení je St.Michael, kousíček od vévodského paláce. Jenže to už se začali po ulicích motat usedlíci a nám nezbylo než se vydat na ústup, neb Betka prostě mezi lidmi ztrácí nadhled. Nakonec všechny kostely jsme oběhli a do galerií, muzeí a výstavních síní stejně nemůžeme, všude mají škrtnutého i mopse.
V podstatě už jsem to směrovali k ubykaci, jen se nám nějak nechtěly trefit ty správné odbočky.Vůbec se značením křížovatek ve Francii máme trochu problém, zdá se totiž, jakoby značka byla umístěna výsměšně za místem, kde ještě odbočit šlo. A člověk pak holt musí nějak reagovat, zpravidla otočením vozu. Pravda je, že v místě příštího bydliště jsme měli být až kolem 16.hod. a podle všeho jsme se blížili téměř raketově. K dobru tedy přišla krátká zajížďka k n, kde měla proběhnout poslední veliká bitva mezi Galy a Římany vedenými samotným Caesarem. Proti němu stál (aspoň dle sochy, kterou jsmě měli tu čest prohlédnout) galský král Vercingetorix, který sice prohrál, ale na rozdíl od Caesara zde má sochu. Podle průvodce se jedná o sochu blonďáka, nevím, jak se to pozná. Na samém vrcholu kopce u Auxois jsou též galorománské vykopávky - něco indiferentního kamení, zbytky sloupů apod. Svědčí to o tom, že patrně galská osada byla architektonicky na vyšší úrovni; laik by čekal proutěné chýše, v Asterixovi to tak je přece malovaný.
Protože je ještě dost času, jedeme místo spánku kouknout na zámek de Bussy - Rabutin a jsme mile uchváceni. Pravda, se psem se smí jen po parku (a bludišti), ale to stačí k získání pocitu, že tady by se dalo žít, pokud by teda někdo zajistil úklid a vytápění. Bohužel venku nebylo vidět ničeho nemravného, a přitom právě tento zámek by měl nemravnostmi dvora Ludvíka XIV. přetékat. No, vešly se dovnitř.
Cestou necestou po spirále blížíme se Poullenay, kdežto máme mít letní byt, míjíme parádní katedrální kostel v St.Seine l´ Abbaye. Nic o tom průvodce nehovoří, tak aspoň pár fotek a záznam, to abychom mohli ještě půl roku googlit, kde jsme to vlastně byli.
Konečně úplně z nečekaného směru dorážíme k domku, skládáme si v hlavě vyprávěnku v angličtině, ale zbytečně. Domek je vylidněný, na stole dopis a tak se tedy ubytováváme, protože dopis je adresovaný nám. Tak jsme snad dobře.
Psáno 2.4.2011

Je neděle a tak bude den spíše přírodovědný. Měli jsme pocit, že ve městech bude plno turistů a jiných podobných a tak že se raději skryjeme v přírodě, aspoň chvíli. Pravda, trochu jsme se obávali i přehnaného množství turistů, nakonec, počasí bylo úplně turistické. Ale naše obavy se v žádném případě nenaplnily.
Lze konstatovat, že Burgundsko prvních dubnových dní je zemí petrklíčů. Kvetou úplně všude, jen ty žluté, divoké. V mokřadech jsou k vidění záplavy rozkvetlých sasanek, orsejí a violek, ale převládá prvosenka. Samozřejmě v kultivovaných zahradách již kvetou tulipány, občas jsou k vidění narcisy, kvetou kdoule, třešně, trnky. Napučenost krajní, jen vypuknout.
Cestou do regionálního parku Morvan se neudržím a zastavujeme nad městem Semur-en-Auxois. Za fotku to stálo, sem se jistě vrátíme na delší procházku. Ovšem první regulérní zastávka je v Saulieu, místě, kde mají netuctovou katedrálu, Mongeovo náměstí a spoustu soch (fotka Kiwi na bruslích, schovaného za katedrálou, moc nevyšla, bohužel). Ve městě jsme sami. Stejně tak i v informačním středisku parku Morvan, informují nás aspoň mapy (u nich francouzština nevadí, ale dlouhé litanie, které jsou tu na cedulích, nás prostě neoslovily). Je zajímavé, že dolmen, který chceme hledat, tu jaksi na mapách chybí. Jedná se o dolmen Chevressen, je asi zbytečné jej značit, ta hromada kamení asi 50 metrů vpravo od cesty je dobře viditelná. Ale my, rozmazlenci Klubem českých turistů, pofňukáváme, naše značky tu prostě chybí. Co se ale musí nechat, jsou odpočinkové prostory - co chvíli série laviček, stoly, možnost se v sedě občerstvit je opravdu komfortní.
Další zastávkou v Morvanu je Lac de Chaumecon; původně jsme mysleli, že se jedná o jezero (temné, panenské), ale strmá vysoká přehradní stěna nás vyvedla z omylu stejně jako konstatace, že vlastníkem toho všeho je elektrárna. Asi proto tu chybí jakékoli kloudné turistické zázemí, přístaviště, pláže ... Není tu nic. Těžko říct, zda je to akt ekologů, každopádně z dostupných materiálů čteme o těžké ekonomické situaci regionu ... No jak by ne. I když, jak se to vezme. Lesy jsou tu nějak nepěkné, s hustým podrostem, ale těžené a, světe zboř se, při cestě jsou vyrovnané očištěné klády v přehledných hromadách. A u nich nejsou ony hluboké vrypy vytvořené těžkou technikou. Dřevo je očištěné, odkorněné, připravené k čistému odvozu. Asi lépe tendrují ...
Dále už se tak trochu bavíme jízdou po místních silničkách, přemlouváme yardu, aby dostal průměrou spotřebu pod 5 litrů (fakt je ten, že nikde není vidět benzínová pumpa,ale zatím nás to netíží) a zastavujeme, když vidíme něco, do nás zatáhne za oko. Tak například Notre Dame du Bien Maurir nacházíme v městečku San Leger-Vauban; kdo by to byl řekl, že objevíme rodné městečko významného stavitele pevností z doby Ludvíka XIV. A jakou tu má pěknou sošku! A v místním obchůdku krom Chablis vína a vynikajících klobásek a místních sýrů mají dokonce i žárovky 60 a 100W, tedy něco, co zmizelo nařízením EU z českých obchodů. Možná to zmizelo sem.
Podle itineráře též nacházíme Abbaye de la Pierre qui Vire. Velmi zkultivovaná gotika, ta kultivace odebrala místu většinu kouzla, aspoň v našich očích. Je ale pravda, že v okolních lesích ponechali místní mniši k rozjímání krásná místa, vlastní kostel však asi trochu přemodernizovali. A protože na místě jsou pouze francouzské cedulky, netušíme, jaký vlastně byl záměr ať již původních stavitelů, tak i těch nynějších. Na místních stezkách potkáváme jak Evropany, tak i Afričany a Asijce, jen netušíme, jakého vlastně jsou asi vyznání. Zde se to jeví zcela katolické, ale můžeme se mýlit.
Cestou zpět nemůžene nezastavit u krásného zámečku v La Roche en Brenil, fotit to jde jen zpoza plotu, stejně tak jako se kochat. K tomu slouží i vzrostlá sekvoj před pozemkem. Těžko říct, zda zaparkovaný renaultek byl majitelů či uklízečky.
Protože jsme dojeli poměrně brzy, odkládáme Betku ku spánku a jdeme projít místní vesnici Poullayne. No, snad ani nestojí za komentář, je opravdu dost ošklivá. Nakonec, máme tu jen přespávat, tak nám to může být jedno, ale trochu to mrzí, že nebydlíme mezi středověkými skvosty (i když, pravda, náš domek vykazuje rozhodně středověkou vlhkost a chlad přímo gotický).
Psáno 3.4.2011

I když jsme krapet zaspali a vyrážíme až v 8, zdá se, že jsme opět mezi prvními; ani na silnici se neodehrává žádné drama, jsme tu všude sami. Nejen leckteré budovy tak evokují Malevil.
Na počátku míříme k "italskému zámku" v Ancy le Franc. Nepustili nás ani do parku, těžko říct,zda ještě spali nebo se jednalo ještě o spánek zimní. Barák je to pěkný, to ano, ale pro nás neznalce těžko ocenit jeho čistý italský styl. Navíc z dálky. Chuť si tedy spravujeme o chvilku dále na typicky francouzském zámku v Tanlay. Teda ne, že by tu s námi někdo byl, lidi žádný kol kolem, ale na zámek jsme si aspoň mohli sáhnout, i když samozřejmě dovnitř jsme se s Betou nehrnuli. Laická komise vyhodnotila francouzský styl jako podstatně oku více lahodící a tím jsme profánní stavby opustili. Další zastávkou je Sens.
Asi to kdysi bylo výstavné a důležité město, dnes má zřejmě největší slávu za sebou. Jeho katedrála ale stojí za zhlédnutí, a přestože je jednověžová, nepřepadává na jednu stranu. A navíc, výjimečně, i uvnitř je zdobná. Jestliže jsme si stěžovali na nedostatek lidí, tak už je to jasné - v pondělí je v Sens trh a ke kostelu se musíme prodírat. Ještě, že Beta jaksi implicitně rozhrnuje lidi, to tady moc pomohlo. Jak jsme později zjistili, všichni lidé z Burgund patrně dnes jsou zde na trhu. Jinde totiž žádní nejsou.
Pastvou pro oči a ranou pro představy o statice je kostel v Pontigny. Cisterciácké to dílo sv.Bernarda, ten se tu vůbec v kraji dost vyřádil. Uvnitř je kostel samozřejmě strohý, a byl by i víc, kdyby mu tam někdo neinstaloval barokní kůr. Rána do očí, asi z dobrého úmyslu; těžko říct, co by Bernard na to. Dodatečnou zajímavostí je, že zde ochraňovali hnedle 3 arcibiskupy z Canterbury (a pak že francouzsko-anglická vzájemnost nefungovala), jednoho - sv.Edmunda - tu ochraňují dodnes.
Vrtalo nám v hlavě jedno. Zdejší mniši prý zavedli vinařství do oblasti Chablis, ale my jezdíme křížem krážem a nikde žádná vinice! Množství pastvin a na nich bílé krávy a býci (a teda to jsou kolosy opravdu obrovité), hodně koní, oslů a mul či mezků a ovcí. Nikde žádná koza. Krom pastvin jsou pole žlutá řepkou, i tady si ničí kraj tzv. obnovitelnou energií. Ale vinice nikde!
Až když vyjíždíte z Chablis. Konečně se objeví rozsáhlé tratě. Jeden proutek jako druhý, vyřezáno, navázáno, jen obrazit. Děsný práce to musí být, ale výsledek je vynikající, inu, mnišská práce původem ...
Jsa poslušni rady průvodce, v Chablis ani nezastavujeme, že prý tam díky profláknutému jménu je vše předraženo. Možná dnes by tomu tak nebylo, protože prostě nejsou lidi, ale to jsme si uvědomili až v doporučeném městečku Noyers, překrásně středověkém a prý i klidnějším - po našem příjezdu to tu vypadalo jako v úvodních scénách filmu 7 statečných ... Nikde ani noha, obchody i hospody uzavřeny, až na jedno smíšené zboží, kde rychle koupíme bagetu a šunku (nějak nám vyhládlo) a rychle pryč. On totiž krom prodavače a nás v tom krámě byl ještě jeden člověk a ten si tak úžasně s prodavačem rozuměl, že holt na nás jim nevycházel čas. No, zaplatili jsme, ale skoro jsem chtěl odejít bez této operace.
Zřejmě působíme na jinak příjemné, vstřícné a obětavé Francouze nějak negativně. Teda jen když je potkáme, samozřejmě. Kupříkladu v Abbaya Fontenay jsme se stavili jen proto, že pes už toho měl dost a říkali jsme si, že opatství proběhneme a Beta počká v autě. No, bylo pravda už 16:45, ale když mi ten člověk od kasy sděloval, že prostě v 17 zavírají a tedy máme smůlu, tak měl vysloveně radost a byl vastně i spravedlivě rozhořčen, že otravujeme takhle pozdě. Měl jednu jedinou výhodu - mluvil anglicky, sice skoro jak já, ale anglicky. Tak jsem se na něj zlobil způlky.
Tož jsme aspoň včas doma a můžeme vařit, odpočívat, vyvolávat fotky ... Inu, je dovolená.
Psáno 4.4.2011

Dnes ráno Beta odmítá chodit. Pravá zadní nějak nefunguje, nevíme, zda koleno, páteř, prostě něco. Možná taky jen prochladla v našem poněkud vlhce studeném bydlení. A nebo málo spánku? Přece jen je zvyklá prospat dopoledne a to teď jaksi nemá k dispozici. Rozhodli jsme se zvolnit, snížit množství nástupů a výstupů, takže v některých lokacích budeme pouze přibržďovat ... Ono se to nakonec moc nepozná. V rámci naivní ekologie učíme yardu jezdit bez benzínu, držíme průměr pod 5l a tedy na nádrž až 800 km, což bychom doma asi nedokázali. Samozřejmě je to způsobeno kochací rychlostí, kdy v obci rozhodně držíme spíš 40 a venku tak 80. Ale nikomu se nepleteme, jsme tu sami.
Dnes začínáme městečkem Autun, Octaviánem Augustem založené město, které mělo krásou a zdobností překonat i blízké Bibracte, hlavní to město místních Galů. Asi se to povedlo, urbanisté starého Říma postavili hradby tak dokonale, že i dnešní město se do nich vejde. Jen holt lázně už nejsou co bývaly, natožpak zdarma. Ovšem kostelík si tu postavili skutečně krásný, jeho věž je z dálky vidět. Město samo, díky upíchutí do stráně, je malebné a na rozdíl od mnoha jiných si malebnost podrželo i uvnitř. Možná je to i tím, že turistické informace otvírají v 10 a než se věnují otravným turistům, musí si vyřídit své neodkladnosti. Třeba je mezitím i organizace úklidu starého města, nevím. Pokud ano, dodatečně se omlouvám, ale naštvali mne mocně, i když nebyli ani první, ba ani poslední na našem francouzském tažení informačními kancelářemi. A přitom jsme chtěli vědět vlastně jen jedno - kde jde vyměnit USD za €? A jde to vůbec? Takhle exotický dotaz už léta nedostali.
Kousek nad městem, když projedete kolem místních hřbitovů, je Pierre de Couhard, místo, kde se vypínají zbytky asi 25-ti metrové pyramidy. Není z obrovských kvádrů jako její egyptské kolegyně. Je to poctivou maltou pospojovaných milion kamenů normální přenosné velikosti. Proč to tu je, dokonce asi od 1.století n.l., to prý nikdo neví. Obešli jsme to dvakrát, ale nic nás nenapadlo, snad jen, že odtud je Autun úplně překrásný. Tak možná proto.
Bibracte jsme samozřejmě minout nemohli, už proto, že by se tam mohla Betka trochu vykulhat. Původní vize byla, že necháme auto pod kopcem, ale naštěstí pes kulhal ... No, cestou na vrchol míjíte vykopávky. My laici je míjíme úplně klidně, protože představivost nad jámou plnou kamení jaksi vynechává. Ale lze tu zastavit a moudře hledět. Co asi stojí za to, je projít ten les. Pro nás středoevropany, hádající se o počty smrků na Šumavě, je to les úplně divný. Rostou v něm buci, ale úplně jinak a jiné, než v našich jizerských bučinách kupříkladu. Tenhle les je trochu strašitelný, trochu tajemný, rozhodně není vznosný či důstojný, jako třeba okolo Ořešníku. Ale Asterix nakonec taky nebyl moc důstojný a jeho "nazdar, Julku" sem docela patří. Z vrcholu kopce je pěkný výhled, ale prostě Augustovi se povedlo, co plánoval. Autun stojí, Bibracte je nenávratně pryč.
Cestou zpět se zastavujeme pouze proto, abychom zvěčnili viničné stráně v Cote d´ Or, nějak se jich nemůžeme nasytit. Naše původní vize byla, jeda do Burgundska, že vlastně jiný klacek, snad s výjimkou Morvanu, nebude možno vidět. A místo vinic celé dva dny vidíme jen a jen pastviny a řepku. Na pastvinách vždycky jen tak malou kraví rodinku, žádná stohlavá stáda. Dokonce jsme bezmála asistovali u telecího porodu, ne, nebyli jsme nijak potřeba, krávy to zmákly za nás, na telátku ještě byla placenta a už se smálo. Tak jsme zase jeli dál, zaražení, že nikde veterína. Ovšem býk si nás dost ostře měřil. No, a teď ty vinice. Když už teda jsou, tak jsou nedohledně všude. Krásně tvarují krajinu, tak trochu jako divně pokřivená šachovnice. Ale je to hezký. Odborným okem (mám na zahradě jednu rostlinu) okukuji, jak to mají ošetřené, ale z mího pohledu je to tak, že asi začínají - od korunky jde tak jeden 30 cm dlouhý proutek, uvázaný rovnoběžně se zemí. No, a z toho pak jsou ty hektolitry. Já mám doma tak dvoumetrový šlahoun, to abych kupoval sudy.
Odpoledne konečně navštěvujeme Abbaye Fontenay, dokonce platíme vstup! Jendá se prý o nejzachovalejší opatství ve Francii, neumím posoudit. Jeden nadšenec z opatství udělal papírnu, druhý z papírny opatství. Každopádně stavebně je to zachovalé krásně, i když, nevím proč, ale ruiny na mne působí nějak víc než pečlivě inscenovaná kovárna i s hamrem. Ale je pravda, že to měli mniši velmi pěkně zařízené a patrně dodržovali i bezpečnostní předpisy. Vlastní duchovní část opatství je přes svou velikost vlastně skromná, velmi strohá, nakonec prý jediná socha Panny Marie sem byla instalována až po smrti sv.Bernarda (to musel být panečku autoritář), ale rozhodně ji nelze označit za odfláknutou. Hlavice sloupů, zámky kleneb, vše velmi jemně a mistrně provedeno. Holt tehdy byli ještě architekti a stavaři, kteří stavěli, dnes asi především tendrují případně grantují evropské peníze ...
Jestli o Fontenay jsme měli jakés takés informace již dopředu a tedy i nějaké to očekávání, kterébylo vrchovatě naplněno, pak doplněk odpoledního výletu do Flavigny nás krapet dostal. Na Flavigny tu prostě byly šipky, cosi o středověkosti zmiňovaly, ale tak tu lze označit skoro všechno. Městečko je na kopci kousek za Alise, a jak by ne, bylo tu opatství. Dnes z opatství je továrna na anýzové bonbóny (dělají i mentolové), z krypty udělali poměrně vkusně výstavku (zadarmo a bez jediného člověka). Boihužel jim nezbyly peníze na údržbu dlažby, tak to zamázli asfaltem. Rovněž většina domků by zasloužila aspoň umýt omítku, když už ne opravit. Ale vesnice působí velmi kompatním dojmem, je opravdu středověká. Napočítali jsme snad 6 kaplí či kostelů, obklopeno je to zbytky fortifikace, asi byl vrchol dost dobře zajištěn proti okolí. Opět jsme vzpoměli Malevil a leccos se nám dokreslilo, přece jen, zdejší reálie jsou od těch českých podstatně odlišné. No, a vrcholem všeho bylo, že zde prodávají (no, teda, měli samozřejmě zavřeno, ale to jsme si již skoro zvykli) místní - domestikované - víno! No a samozřejmě, cestou do Alesie "zadem" jedeme přes vinice. Budeme muset zakoupit místní, ale až najdeme obchod, kde nám ho budou chtít prodat ...
Psáno 5.4.2011

Vstávání do zimy je odporné u nás na severu, tady je to prostě ještě odpornější. Protože v noci je jen maličko nad nulou a náš barák je opravdu dočista kamenný, odpolendí slunko ho prostě nestihne ještě vyhřát. No a ta rána jsou děsná, i když, ono lézt do té ledové jeskyně, jež si říká postel, je taky protivné. Jak je člověk panečku zpovykaný díky Vailantu, Junkeru nebo jinému podobnému.
První zastávka je v Avallonu, středověkém to městě (jakoby tu měli nějaké jiné, jediné starověké Bibrante rozebrali), všichni ještě spí a kostel je zavřený. Ale nálada města je příjemná, je připraveno na turisty, jen se probudit.
Šokem pro nás je kostel v St. Pere. Maličká vesnička, věž ale sahá skoro až do výše nedalekého kopce Vézelay (viz dále). Mohlo nám dojít, že shromaždiště křížových válek bude dobře vybaveno, ale tak krásný jemný kostel křišťálově jasných linií aby pohledal. Škoda jen, že ať už vandalové nebo revolucionáři, poničili co se dalo, skulpturální výzdoba je bez končetin či hlav, případně obého. Škoda. Jinak by to nemělo chybu.
Vézelay - to je románsko-gotický klenot. Jenže na rozdíl od předchozího je známý a profláknutý, tam člověk jede s očekáváním. Je pravda, že není zklamán. Přece jen místo, kde je uchovávána zaručeně pravá relikvie Maří Magdaleny, a to již od hlubokého dávnověku, musí podle toho vypadat. Paradoxem budiž, že i tento svatostánek pomohl "vyhrabat z popela a ruin" Violet le Duc v předminulém století významný to mecenáš a zachránce Burgundska. Snad žádná památka by tu bez něj nebyla. Bylo by fajn, kdyby se zase nějaký objevil, obávám se. Mimochodem, předsíň tohoto chrámu s přehledem pojme 500 lidí ... A všichni se mají nač dívat. Muselo se tu ale sv.Bernardovi těžce kázat, když viděl všechnu tu nádheru; teda pokud už tu byla, ale zdobení tympanonů, hlavice sloupů atd. jistě již bylo. A že se na něm dají nalézt leckteré krásné zrůdičky, na katolické svatostánky nezvykle odvázané.
Jedeme údolím řeky Yonna, hledáme jakási skaliska pro přátele horolezce. Posléze se ukázalo,že jako na potvoru cestou je to kousek od Irancy, jediného to místa v okolí Chablis, kde se chová červené víno. Tož jsme dvě lahvinky nakoupili (je to samozřejmě z nejlepšího místa a jižní stráně, prostě ideální pití, možná se nechá i na deset let položit do chládku, ale taky se to dá dnes večer vypít), abychom zjistili, proč tomu Ludvíku XIV. tak chutnalo, že mu ho dokonce i doktor předepisoval. Ovšem on nemusel platit 30,-Kč za každou položku na receptu. Ale zase mohl aspoň kloudně vytížit famózní Burgundský kanál, dnes užívaný asi jen turisty, ale to je škoda, jaká by to mohla být ekologická dopravní tepna. Vždyť po ní se z Morvanu dodávalo dřevěné uhlí do Paříže, no a to červené do Versailles.
Dalším zastavením bylo Auxerre, kde pro samou katedrálu není kam šlápnout. I když tu svou hlavní - St.Etienne - ještě za těch cca 1000 let nestihli dostavit, tak jinou předali protestantům, ať mají prostor. A další odsvětili a udělali z ní muzeum. Ty tři svatostánky stojí na jednom kilometru. Netuším, co k tomu ty lidi vedlo, že se tak rozmáchli. Dumám, co by asi měli, kdyby své zdroje místo do katedrál vkládali co něčeho komečně použitelnějšího, i když dnes asi katedrály mají za báječnou investici ženoucí sem tůristy. A kam cpou své peníze měštěníni dnes? Staré město je, pravda, vymetené a udržované, ale udržet je snad i snazší než postavit. Otázka je to obecnější, když tak bloumáme středověkým Burgundskem, kam se děje dnešní bohatství, když už katedrály, hrady ani zámky nestaví?
Mimochodem i zde jsem měl drobný konflikt s obsluhou informačního centra. Chronicky vytížený telefonováním evidentně neslužebním mi posleze jasně sdělil, že USD mi vymění v KAŽDÉ bance, důjůandrstend, vala? No, kecal, no. Další důvod k zamyšlení. Jednak co je proboha tak děsně exotického na směně peněz, vždyť i ten hoch z informací musel pamatovat franky. To opravdu tak rychle zapomněli? A druhá věc - kam se dějí ty peníze, uspořené z neuskutečněných směnných transakcí? A co dělají směnárníci, když aspoň tady bankovní přepážky jednoznačně nahradily stroje - platební, bankomaty, na ukládání hotovosti ... NIkde ani noha, jen mašiny. Kam se poděly ty prachy, které v tom směnárenství byly?
Cestou zpět se stavujeme v Chablis, prostě jsme neuposlechli slova průvodce, že je to tu předražené atd. Obětavý muž, který nám prodal své nejlepší víno a vysvětlil, jak se dostat na nejlepší vyhlídku, inkasoval za dvě lahve (znovu zdůrazňuji, že toho nejlepšího) nějakých €36. Posléze se ukáže, že v průvodci nelhali, ale to nevadí. S tímhle člověkem jsme pěkně pokecali anglicky (uměl podstatně líp jak my), ochutnali, dozvěděli se, které je k ústřicím nejlepší (byl překvapen, že v Liberci běžně ústřice nekonzumujeme, ale soudil, že v Praze je to jinak) a navíc jsme obdrželi i mapku s vyznačením, odkud že zaručeně ty hrozny narvali. Asi je mají razítkovaný.
Odvezli jsme Betku domů, vděčně zabořila čenich do kožené sedačky a řekla, že už má kultury po krk. Tak jsme vyrazili na krátkou prohlídku Semuru, městečka, které nás z dálky nadchlo. Nutno uznat, že z dálky. Z blízka je patrné, že starosta asi neumí zpracovávat žádosti o evropské granty, aspoň na smetáky by to občas bodlo. Některé domy chátrají až přímo staticky. Škoda, mohlo by to být velmi půvabné město už i proto, že v něm opravdu bydlí lidé, ne pouze turisté. Je to bývalý hrad, zachovaly se čtyři věže, z nich jedna obstojně praská. Kostel uvnitř je opět katedrální, velmi pěkný, ale zašlý. Kavárničky a butiky okolo náměstí působí vesele a uvolněně, jen kdyby tak často omítka nepadala a dlažba se nepropadala. Ale na zdejším infu nám vyzradili, že s dolary máme jít na poštu. Protože v Česku taky máme poštu, mysleli jsme si své, ale bylo to kousek. A tam - zázrak. Pošťák, uměl anglicky, měl na nás čas, pravil no problem, směnil, vyplnil teda hafo papírů, usmíl se a pozdravil. S vyraženým dechem jsem se dobelhal k autu a omluvil se pošťákům.
V Semuru jsem exploatovali i nákupní středisko, když už jsme měli ta eura. Je s podivem, že nefalšované Chablis je tu za polovic, přitom to sem museli dovézt... Fakt mi ta ekonomika nejde do hlavy.
Psáno 6.4.2011

Protože máme tu dovolenou, vstáváme do tmy. Že prý jako dlouhá cesta. A navíc první zastávka má být v Beaume, to je lidnaté a turisticky exponované místo, tak ať tam není moc lidí. Nebylo. Aut tedy dost, ale lidí poměrně málo. Aby Betka nemusela po betonu, do města jsem šel sám, hledat fotografické štěstí. Objevil jsem poměrně pěkný kostel a hlavně obrovitánskou budovu z počátku 15.století, jež byla špitálem. Bohužel, byla zavřená (oni Franzouzi před 10.neotvírají ani ústa). Rovněž jsem zaznamenal do bajtů nějakou tu kachlem pokrytou střechu, to je tu v Burgunsku taková specialita a tady, v hlavním městě Cote d' Or, je to prostě otázkou dobrého tonu. Město evidetně nejen bohatým bylo, ale zůstalo mu to. Asi i proto si může dovolit poměrně rozmáchlé muzeum vína se vstupenkou nižší než je parkovné.
Po dálnici (siceje placená, ale čas jsou taky peníze) sjíždíme do Tournusu. Sem nás táhne patrně nejstarší románská stavba v Burgundsku, a stála za to. Jasná čistá románská bazilika bez příměsi čehokoli, i když trochu architektonicky podivně vyřešená krypta (nemám šanci domyslet, jak to mysleli, ale má okna dovnitř do domu), sloupy pěkně z kamení, to aby všichni viděli, kolik se toho v okolních vinicích muselo nasbírat. I když je to obdrovské, člověka to nedrtí. Stojí to za shlédnutí.
Samozřejmým hlavním cílem celé cesty bylo Cluny, toto obrovské torzo druhdy njvýznamnějšího opatství v Evropě, místa, odkud se šířily nejen duchovní pokyny a ideje, ale i gotika. I Cluny bylo na vině všeobecné otrávenosti z bohatství církve, a tak vznikli třeba cisterciáci, aby si hned nedaleko postavili nemlich stejně nádherné budovy k rozjímání. Ale ať to bylo jak bylo, revolucionáři to nemuseli tak bezvýhradně zlikvidovat. U vědomí, že vlastně vidíme jen jednu boční věž (a jaká je, panečku), nejsem schopen si představit, jak to asi mohlo vypadat před Voltairem. Nejsem si jist, že zbořením kláštera někdo něco získal.
Pak už se naše cesta dostávala trochu do cestovatelské mlhy. Teda okolo bylo úplně jasno, slunko svítilo ažaž, my v Liberci bychom za místních 28st. asi blahořečili, ale prostě se přesně nevědělo, kudy kam. Hledali jsme druhé největší poutní místo ve Francii - městečko Paray-le-Monial, kde je bazilika Sacre Coeur (zde mimochodem vybrali na stejnojmenný pařížský kostelík), ale holt dneska nebyla pouť. To místo jsme hledali hlavně proto, že ona bazilika je menší sestrou stržené baziliky v Cluny. Ukázalo se, že barák je to nádherný, ale uvnitř jaksi asi proto, že je to tak důležité poutní místo, zasáhl moderní člověk a podle toho to tu vypadá. Asi jsme moc staromilští, ale drátěný program se nám nějak do katedrály nehodí. Proti gustu žádný dišputát, mají to, jak chtěli. Zvenku je to parádní.
Poslední zastávkou měla být skála nad vesničkou Solutré. Ta skála není ledajaká, před zhruba 20.000 lety tam naháněli předci stáda koní, aby ze skály skákaly a mřeli. Proto pod ní je největší kosterní naleziště. No, teď teda tamje nejvíc chardonay nametr čtvereční, co jsem kdy viděl, ale někde tam jsou i ty kosti. Než jsme se ale dostali sem, trvalo to. Projeli jsme venkovskou oblast Charollais (hádáme se, zda je Beaujolais ještě Burgundsko), kde chovají bílé kudrnaté krávy (vidíme je ale i okolo našeho bydliště, jednoznačně převažující plémě), přibržďujeme u mnoha zámků zničehonic se vynořivších z pastvin a luk, stejně tak hrady a tvrze všelikeré, jež mapa odmítá zaznamenat. Ovšem nevýhodou je, že podle takové mapy se opravdu velmi špatně hledá skála, až už to vypadalo, že jsme i s yardou hnáni na ten smrtelný skok... Ale dobře to dopadlo, skálu jsme našli, je opravdu smrtonosná na první pohled, jsem celkem rád, že okolo jsou vinice a lépe než hnát stáda na smrt je chutnat to chardonay. I když po něm kosti nenajdou.
Psáno 7.4.2011

Poslední den jsem měli vyzobat "dropty" a hlavně udělat tu dovolenou - rozvalit se na slunku případně přečíst, co jsme si vezli zbytečně sebou. No a samozřejmě je nutno uklidit bydliště před předáním.
A tak jsme vyrazili dobýt prameny Seiny, překvapivě ta řeka pramení hloupých 450m nad mořem, počítám, že cestou musí nutně překonávat nějaký podstatnější kopec. Pramen je vyzdoben betonovou jeskyní a sošnou ochránkyní, vše z doby Napoleona III., asi se snažil být národní. Betka Seinu znectila při chlemtání hnedle u pramenů, lze rozumně předpokládat, že v Paříži tak za týden bude hodně hustá voda, bůhví, jak to v tomto podivném století vyhodnotí příslušné orgány.
Snažíme se v Alese najít nějaký obchod, kde bychom koupili Flavigny víno, ale bohužel, nepodařilo se. Je mi to líto, bylo by to prostě "zdejší". Ale ono je prostě zdejší už to, že není obchod, případně je zavřen, případně je v něm obsluha odhánějící zákazníka. Prostě jako doma.
Podařilo se nám ale cestou báječně nachytat obecního býka ve Flavigny, snad ta fotka dostatečně vykreslí toto masné plémě. Je to půl tuny živé váhy nejméně a foceni face to face vlastně ani nebylo úplně příjemné, byť mám samozřejmě zaplacené cestovní pojištění.
Aby to odpoledne lépe uteklo a povinnosti balící a uklízecí řádně odloženy, vyjeli jsme ještě rychle na prohlídku posledního středověkého objektu v okolí - hradu v Epoisses. Což o to, hrádek je to pěkný a ani by nevadilo, že je v něm aktuálně umístěna škola, dokonce bychom zkousli i vstupné do parku, ale přeškrtnutý pes nám rpostě zabránil v důkladné rekognoskaci. Nezbylo, než hrad z povzdálí pečlivě sledovat a poté utratit ušetřený peníz za zmrzlinový pohár. Celkem dobrá volba.
A tím naše poznávání Burgundska pro rok 2011 končí. Ještě se budeme intenzivně věnovat přepečlivému zkoumání vzorků, máme poznačeny jak stráně tak i směry větrů a rosné body a průměrné teploty včetně jejich směrodatných odchylek u jednotlivých lahví, takže laboratoř bude jistě spokojena. No, a pokud ne, tak to prostě vypijem.
Psáno 8.4.2011, v Poullenay na dvorku, kde je tepleji jak uvnitř.