Nemáme rádi válecí dovolenou. Dovolená pro nás znamená možnost prohlédnout si zblízka kus cizí země (cizí neznamená zahraniční, klidně to může být kus rodné hroudy za humny). Žádné fotky, žádné cestopisné filmy nemohou nahradit skutečný prožitek.
Letos byla v plánu Dalmácie. Ale taky jsme si s sebou vezli dvě cestovací „překážky“ – stárnoucí Betu a prťavce Viléma.
Nakonec se stihlo vše podle plánu (a nebyl malý). S Kosatkou jsme realizovali kratší výlety v bezprostředním okolí – městečko Nin, nejvyšší vrchol „našeho“ ostrůvku Vir, hledání zříceniny paláce. Bez Bety jsem navštívili večerní Zadar a díky tomu, že jsme s sebou měli pro Betku „hlídání“, tak jsme zvládli navštívit i poměrně vzdálené Plitvičky. Vilém vše absolvoval s nadšením odpovídajícím věku. Stále se ozývalo „čo to jééé??, čo to jéééé ??“ Proč zdvojeně netušíme, ale ptal se tak na vše, co viděl či slyšel.
Takže nakonec došlo i na „čo to jéééé??, čo to Jéééé Paklenica??
Ukázat šla snadno – stačilo máchnou rukou nad moře. Protože Paklenici jsme viděli přímo z oken jako hradbu strmých kopců vystupující z moře.
Paklenica je národní park bílých vápencových skal a soutěsek. Součást pohoří Velebit. Část zalesněná, část bílá. Ráj horolezců, ale i medvědů či supů bělohlavých. Paklenicí prochází dvě soutěsky – Malá Paklenica je divoká. Schůdná jen korytem v létě vyschlého potoka, sluníčko rozpalující balvany a skoro žádný stín z ní dělají opravdu poměrně opuštěnou oblast. Věděli jsme, že tam se s Vilémem vypravit nemůžeme.
Ale ještě je tu pohodlnější cesta Velkou Paklenicí. Aniž byste tušili, znáte ji skoro všichni. Protože jen málokdo neviděl filmy, kde hlavním hrdinou je Vinnetou. Ano – i v Paklenici (nejen na Plitvičkách) se točila celá řada scén z různých filmů této série. Bílé skály, úzké průchody mezi strmými stěnami, jeskyně. A právě krápníková jeskyně Manita Peč mě lákala mocmoc.
Když jsem si na internetu našla profil trati od parkoviště k jeskyni a fotky, pochopila jsem, že ani tento výlet pro Betu nebude. Pod tlapátky všude kamení, chůze po suťových polích, vedro, na konci žádný stín, jen bílé kameny. A velké stoupání. To by se jí nelíbilo. Ale protože Paklenici jsme měli blízko, nebyl problém Betku odložit na zahradě a vyjet bez ní.
Jsme vstávací. Všichni. Takže ráno jsem vyběhla s Betuší na procházku po pobřeží, zbytek expedice zabalil svačinu, pití, teplé oblečení do jeskyně, foťáky... a vyrazili jsme. Do národních parků se v Chorvatsku platí vstupné. Takže na vjezdu do soutěsky v budově starého mlýna si každý musí zaplatit. Buď vstup turistický, nebo horolezecký. Pokud se tam dostanete včas, můžete znovu nastoupit do automobilu, a jet ještě pár kilometrů vzhůru. Možnost parkování končí tam, kde se soutěska zúží tak, že by se dál stejně jet nedalo. A my tam byli brzy a tedy jsem parkovali až nahoře (při návratu už tam bylo tolik aut, že museli návštěvníci ujít o více než 2 kilometry navíc). Vilém statečně šlapal. A zíral na horolezce, kteří šplhali po dokonale značených a jištěných lezeckých cestách všude kolem. Mimochodem máte si dávat pozor na padající karabiny...
Soutěskou teče potok. Tedy ne v létě – to nikde není ani kapka. Ale alespoň je v údolíčku stín od stromů. Spousta motýlů, cikád, ptáků. Ve stěnách soutěsky jsou od dob válek velké bunkry. Jejich nynější využití je ve prospěch horolezců i turistů. V jednom je obchod, ve druhém veliké moderní sociální zařízení. Takže nikde žádný nepořádek, žádné „zapáchající“ kouty. Chytré.
Stoupáme a stoupáme. Nejprve tak nějak pozvolně, ve chvíli, kdy se odpojíme k jeskyni začínáme ukrajovat výškové metry jeden za druhým. A výš a výš. Vilém už dávno sedí v krosně a vede s dědou řeči: „tukan, tam letěl dědo tukan. Já ho viděl...“ Ale překvapivě přesně určil motýla jasoně. Náhoda ?? Kdo ví. V knize ho pozná, trefil se i ve skutečnosti.
A stoupáme a stoupáme. Vedro. Sluníčko pálí a stín žádný. Jeskyně je otevřená jen chvíli – od 10 do 13 hodin. Ani o minutu déle – umělé světlo smí tmomilné obyvatele (netopýři, bílí štíři) rušit jen krátce. A stoupáme a stoupáme. Jde nám to pomalu, ale první prohlídku stíháme. Všichni tři přítomní mladí jeskyňáři jsou z Viléma nadšeni. Moc takových prťavců tam nepotkávají (on má málokdo tak střeleného dědečka, který ho vynese nahoru). Nabízí mu sušenku, ale Vilém odmítá. Touží po jejich baterce. Až nahoře nám došlo, že jsme mu měli vzít maličkou baterku z auta.
Mám strach, jestli Viléma do jeskyně dostaneme. O prázdninách byl s rodiči na trhu řemesel, a v jeskyni byla umístěná kovárna. Bohužel s čertem a ten způsobil mladíkovi šok a následný histerický záchvat. A Vilém při zmínce o jakékoli jeskyni hned podléhá strachu. Jsme připraveni– moje sestra se dobrovolně přihlásila o případné hlídání dítka venku.
Ale když se otevřela mříž, všichni čekající zájemci o prohlídku (většinou mladí sportovní jedinci) se zvedli z laviček, tak se zvednul i Vilém a vyrazil do tmy. A krása krápníků a podzemních jezírek ho natolik uchvátila, že si na čerta ani nevzpomněl. Byl přímo vzorný, jen třikrát během výkladu poprosil slečnu průvodkyni, aby mu půjčila baterku. Vždycky s úsměvem odmítla, ale chlapec to přežil bez breku :o)
Klesáme stejnou cestou, jakou jsem stoupali. Jde to rychleji, Vilém jde velký kus cesty po svých. Držím ho za ruku, případné uklouznutí by ho mohlo poslat rychle do údolí hluboko pod námi. Když se vrátíme na hlavní cestu soutěskou, ochladíme se u silného pramene pitné vody (dost jsme se tam zlili ledovou vodou, takže nám zbytek cesty k autu nebylo vedro). Vilém si dobře pamatoval, že má dole slíbeného nanuka. A tak si s ním sednul pod cedulku Vinnetou (tak jsou značena místa natáčení) kousek od parkoviště a relaxoval a mlsal...
Paklenica stojí za vidění. Ano – být tam sami, tak určitě zvládneme velký okruh přes Velkou a Malou soutěsku. Nebo přechod několika vrcholů. Ale i tak to stálo za to. Doporučuji zařadit do programu při cestě k moři. Chce to dobré boty, hodně vody na pití a svetr. V jeskyni je totiž zima. Cesta není nijak dlouhá – asi 5 kilometrů k jeskyni (a pak zase zpátky). Musí se počítat s tím, že teplo a převýšení sebere dost sil.
Odkaz na stránky parku: www.paklenica.hr
Xerxová, 18.11.2013