Po stopách Apačů s burou v zádech...

Do Chorvatska jsme odjeli v úterý. S dítky a štěníkem. Užívali jsme si pohodu koupání, zmrzlin, kratičkých výletů. Spokojených usměvavých vnoučat i skvěle naladěného psa. V sobotu dopoledne dorazila posila – rodiče trpajzlíků. Dopředu jsme věděli, že budeme mít jeden den „právo na prázdniny“ - a já měla připravenou trasu na  pořádný poznávací výlet.

Počasí tam bylo na přelomu srpna a září ukázkové. Sluníčko, nebe bez mráčku, teplé moře klidné jak rybník. Pro dítka ideální. Až na noc z neděle na pondělí předpovídali meterologové bouřky, které na pondělí přinesou drobné ochlazení a možnost dopoledního deště. V úterý už zase měla být na koupání. I proto jsme se všichni celou neděli bavili plaváním, koupáním, skákáním do vody, užívali si šlapadla... že pondělní ochlazení bude príma na cestování.

Bouřka v neděli pozdě večer byla parádní. Blesky ozařovaly moře, bouřilo skoro celou noc. Ráno nás přivítalo šedé nebe, svižný větřík zvedal malé vlnky. Prostě výletní počasí – vždyť déšť měl  dopoledne zmizet. A tak jsme vyjeli. Dítka s rodiči do Zadaru, my na ostrov Pag a pak po stopách náčelníka Apačů na bájný Nugget-tsil a na Rio Pecos pod pueblem Apačů... Ehmmm tedy projet autem po nezpevněné cestě přes průsmyk Maly Alan a také se podívat na kaňon řeky Zrmanja.

Část první – ostrov Pag...
Pag nás přivítal větrem, velmi fotogenickým nebem a nehostinou kamenitou zemí. Mířili jsme nejprve do „hlavního města“ Pag – s malým historickým centrem. Moc pěkné městečko to opravdu bylo – jen tady ty proudy vody z nebe mohly ještě chvilku zůstat tam nahoře. Během pár minut na nás nebyla nit suchá. Ale nejsme z cukru ani ze soli...

Tedy o sůl jsme se bála – neb vyhlášená pažská sůl je jedním z nejlepších praktických suvenýrů a já jí měla asi 5 sáčků v ruksáčku. Naštěstí pod plátěnými pytlíky se skrýval zatavený igelit a tak jsme sůl dovezli. Night přežil zcela v klidu návštěvu venkovní kavárny (tam jsme pod střechou přečkali první přeháňku), obětavě s námi v lijavci obešel celé centrum a prošel i místní tržnicí.

Další cesta nás vedla na jihozápadní „chapadlo“ ostrova – s výhledem na Povljanský kanál, který odděluje ostrov Pag od „našeho“ ostrova Vir. Cestou jsme několikrát zastavovali a kochali se. Pastvinami, na kterých kozy a ovce spásají asi kamení – neb letmý pohled nic jiného neidentifikuje. Až bližší skoumání odhalí trsy bodláků, šlahouny ostružin a sem tam svazek tvrdé ostré trávy. Starým kostelíkem z devátého století na břehu moře. Malou ptačí rezervací na slaném jezeře ve vnitrozemí ostrova. Setkání s ledňáčkem u jednoho vodního kanálu.

Hezky tam bylo. Vítr přesouval mračna, mezi kterými se draly ven paprsky slunce. Fotogenický svět – ale život tam musí být hodně těžký. Ostrov je s pevninou spojen mostem. Dojet do Zadaru je dnes záležitost chvilky. A už jen málo místních se živí tradičně – rybolovem, výrobou soli, vyhlášenými sýry. Dnes je běžnější „živit“ se cestovním ruchem – ostrov má krásné pláže, historická městečka, zvláštní krajinu. Největší hit je asi pažský trojúhelník – záhada přímo denikenovská – ale ten je na druhé straně ostrova a tolik času jsme neměli. Čekal na nás totiž Vinnetou...

Část druhá – cesta přes průsmyk Maly Alan (1044 mnm)...
Když se míří po dálnici k pobřeží, průjezd přes pohoří Velebit usnadní velmi dlouhý tunel Svaty Rok. Když nebyla dálnice, muselo se buď dlouhou zajížďkou přes vnitrozemí, anebo zvolit přejezd přes hory. Po staré nezpevněné cestě. Kamenité. Místy rozbité. Ale dost široké a hlavně s úžasnými výhledy. A některé pohledy tam nahoře nás přenesou daleko – až za Velikou louži. Tam, kde se dal potkat slavný náčelník Apačů Vinnetou se svým bílým bratrem Old Shatterhandem :o)

Zpočátku je ještě úzká silnička asfaltová. Pohledy z ní jsou smutné. Skoro všechny domky jsou vypálené, pusté. Tudy šla fronta. Stovky pomníčků mladých kluků. Jugoslávských – je jedno, jestli chorvatských, srbských, bosenských... Hodně lidí se sem po válce nevrátilo – a mrtvé domy jsou silné memento válečných dní. Celou cestou přes průsmyk nás budou provázet i výstražné cedule s lebkou a hnáty – „nevzdalujte se od cesty, oblast není odminována“.  A díky neschůdnému terénu jen tak odminovaná nebude.

Podjíždíme dálnici a úzká silnička končí. Čeká nás řada kilometrů kamenité cesty. Zatáčka za zatáčkou. Metr za metrem stoupáme. Od moře až nad tisíc metrů. Výhledy parádní. Zastavujeme na rozšířeném místě, kde se dalo dobře fotit. Už tam stálo terénní auto s německou značkou. Trochu mě překvapilo, že jeho řidič byl v podivném podřepu mezi autem a zídkou oddělující cestu od propasti. Kdyby měl dole kalhoty, tak bych ten postoj i chápala...

Pepa vystoupil z auta, a ihned byl taky v podřepu vedle zídky. Vichr zavřel s prásknutím dveře. Bylo rázem jasno. Vichřice. Pořádná. Z ničeho nic. Pravda – Yaris s velkou rakví na střeše není zrovna expediční vozidlo, ale místňáci v protisměru jezdili třeba i s přívěsným vozíkem. A malá autíčka tam byla taky vidět. Takže rozhodnuto – nevzdáme to a stoupáme dál.

Provoz nebyl veliký – ale taky jsme tam nebyli sami. Víc lidí se vydalo do hor za krásnými výhledy a asi i za náčelníkem Apačů. Protože zatímco v polovině stoupání u zajímavých církevních staveb jsme parkovali sami, tak pod Nugget-tsilem jsme neměli kde zaparkovat. Na zbytek mohyly, kde je pohřbená Nšo-či se svým otcem či na převis, kde skončil darebák Santer se chtělo podívat lidí podstatně víc. Ne – takoví nadšenci nejsme, pomalu projedeme kolem nejslavnějšího filmařského místa prvního dílu Vinnetoua a jedeme pomalu dál a výš...

Na druhé straně hor se prudce změní počasí. Místo sluníčka a rychle letících mraků vjedeme do lijavce lijákového. Kamenité nezarostlé stráně vystřídá hustý listnatý les. Cesta přes hory nás z pobřežního světa přenesla do toho vnitrozemského. A leje a leje. A fouká. Je jasné, že třetí část výletu – podívat se na kaňon řeky Zrmanji padá. Stěrače nestíhají, vichr pohazuje autem. Vracíme se.

Přestalo pršet. Ale vítr sílí. Moře přede dveřmi se výrazně změnilo. Žádný rybník, ale rozbouřené moře plné vln s bílou pěnou. Okna, ráno průhledná jsou najednou s matným sklem. Ne nebyl tam sklenář, ale silný vítr bere vodní tříšť, vysouší ji a na vše nanáší vrstvu soli. Na okna, na auta, na zábradlí, na stromy. Fíkovníky ráno obalené dozrávajícími plody jsou jak po zásahu napalmem. Listy sůl spálila. Na jaře prý obrazí...

Domorodci by si prý nikdy nepostavili dům na této „návětrné“ straně ostrova hned u moře. Vědí proč. Vědí, co znamená „bura“. Cituji z Wikipedie:

Bóra (chorvatsky: bura, slovinsky: burja) je severní až severovýchodní katabatický(padavý) vítr na Jadranu, v Řecku, Rusku a Turecku. Jméno dostal podle postavy severního větru se jménem Boreas z řecké mytologie... ...K místům s nejsilnějšími bórami se řadí chorvatské pohoří Velebit. V tomto pobřežním horském pásu, dlouhém 145 kilometrů, nastávají silné klimatické změny mezi kontinentálním podnebím ve vnitrozemí (celoroční velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí) a pobřežím Jadranu, na kterém vládne podnebí středomořské. Bóra přichází, když se tyto podnebné rozdíly začnou vyrovnávat. V té době může být pro nezkušené navigátory extrémně nebezpečné plavit se v oblasti Velebitského kanálu, neboť silný vítr přichází náhle za jasného, mnohdy i bezvětrného dne a může způsobit velké problémy. Nedaleko měst Senj, Karlobag a u jižní části silničního tunelu Sveti Rok může bóra dosahovat rychlosti až 220 kilometrů v hodině. 15. března 2006 byla na Pažském mostě naměřena rychlost nárazu dokonce 235 km/hod.

Měli jsme vlastně kliku. Stihli jsme opustit včas ostrov Pag – neboť most na pevninu se ve vichřici zavírá. Zlom v počasí neočekávali ani meteorologové, ani místní „mořští vlci“. V úterý ráno nás nepřivítal slunný koupací den, ale spoušť. Lodě vyvržené na pobřeží. Utopené motorové čluny, létající popelnice. Chtěli jsme odjet až na noc – ale balíme už po obědě. Moře je sice teplé, ale plavat se nedá, vlny si pohrávají s kameny jako by to byl písek.

Bura nás neopustila ani cestou. Na dálnici přes Velebit jsou přísná omezení. Žádné motorky, náklaďáky, auta s přívěsy. Buď musí počkat a nebo použít dlouhou zajížďku vnitrozemím. Osobáky na dálnici můžou. Hezky za sebou v prostředním pruhu maximálně čtyřicítkou!!, odstavný a předjížděcí pruh jsou určeny pro vozy „smetené“ poryvy větru ze středního pruhu. Opravdu se nemůžeme dočkat, až budeme v tunelu. Tušíme, že na druhé straně bude jinak. A je jinak. Teplo, sucho a vichrno vystřídá zima, bezvětří a trvalý liják. A leje a leje a leje až do Vídně...

Pro nás poměrně netradiční dovolená. Bezvýletová. Ale ten jeden jediný výletní den nám  představil docela velký kus země mezi mořem a horami. A taky dokázat, že vítr je fakt živel... Krásně to doplnilo tu pohodovou dovolenou s trpajzlíky. Protože dovolená se povedla na jedničku. A pohodový Najtík byl hvězdička za tou jedničkou  :o)