Ten duben nezačal vůbec dobře, Beta nějak podivně hárala a k jejímu stále horšímu chození se připojily potíže čistě fenčí. Po krátkém boji se zánětem, kdy jsem si neustále říkal, že bude dobře, protože ona byla veliká bojovnice a stále projevovala velikou chuť žít, a navíc jsme si mysleli, že jsme ten odporný zánět objevili včas, došlo na nejhorší a museli jsme ji nechat jít pryč od nás.
Příšerných 14 dní, kdy každý příchod domů byl za trest, protože nikdo nevítal, žádná rozchechtaná černobílá hlava nekoukala mezi kytkama, kdožeto jde a co jí nese. Nikdo neprovokoval u stolu, vlastně nám stejnak nechutnalo jíst. Nikdo nás nehnal na procházku, jakmile jsme shodili pracovní mundůry. A na celém glóbusu se prostě nerodila žíhaná štěňata, ani černá, jen samá modrá. A my navíc po této zkušenosti snad ani nechtěli fenku, ještě když to teď píšu, vím přesně, proč teď fakt nechci fenku. Přestože jsme prosili nejpovolanější v této zemi o pomoc (a víme, že oni dělali co šlo), nikde nic. Vyštěníno.
Situace se začínala obracet těsně před Velikonocemi, kdy se objevilo, že pár kiláčků od hranic by se možná nějaký ten dozí psík dal najít. Sice ne žíhaný, ani plášťový, ale aspoň černý. Navíc se zde rýsovala jakási drobná příbuznost s Betkou, no a to už by bylo přece skoro vítězství!
Ve čtvrtek 24.4.2014 jsme se konečně dozvěděli, že máme opravdovou reálnou skutečnou šanci vyzvednou si štěníka. Ovšem s drobnou překážkou. Bydlí něco přes 2200km daleko. To ale samozřejmě pro někoho, kdo opravdu chce, není překážkou, že.
Přestože jsme poměrně dost zvyklí na delší přesuny, na tento jsme se nějak nestihli řádně připravit. Jednak zrovna bylo i dost jiné práce, jednak mnoho času nezbývalo. V pátek jsme se ještě museli účastnit jedné významné společenské akce (rádi jsem se účastnili, ale zase na druhou stranu už jsme se viděli na cestě), v 8 večer jsme ale vše sbalilil, sedli do auta, naložili neteř, aby viděla kus světa a vyrazili.
Noční jízdy mám vlastně rád, zpravidla na silnici nikdo neotravuje a člověk si může dumat o čemkoli. Navíc stejně nějak nemůžu spát. A tak cesta běžela naprosto parádně, německé dálnice nebyly opravovány, kamionéři šli spát. Ve Francii začalo svítat, v 8 ráno jsme byli v Paray le Monial a šli si protáhnout nohy, přece jen to bylo vlastně nějakých 11 hodin bezmála nonstop jízdy.
Paray le Monial jsem si pamatoval z návštěvy Burgundska, s Betkou jsme tu leckajou památku prolezli. Že se jedná o vzdálenou napodobeninu opatství v Cluny (zničili si Francouzi sami, asi se shlédli v husitech) nám sdělil nějaký průvodce, proto jsme ten kus nefalšované gotiky nemohli minout ani tehdy, ani dnes. Jak předci zajistili, že taková hromada kamení může vypadat tak nádherně, to netuším. A navíc nevím, zda i tehdá v širém okolí probíhala stejně nactiutrhačná debata, jako když v Praze chtěli stavět chobotnici.
Krom opatství s kostelem Sacre Coeur jsme tentokrát zaběhli i ke zbytku kostela sv.Jakuba na náměstí, tern přežil revoluční řádění jen z části, ale i ta je velmi půvobná. A při té příležitosti jsme mohli shlédnout i radnici, kterou opravduměla i Betka vidět, jak je krásná.
Před námi ještě moc kilometrů, tak žádné zbytečné okounění, jedeme dál. Další zastávkou jsou až vinice v Pomerol a hlavně Saint-Emilion, městečko plné slavných vín a převelice půvabné. Však oni ti Římané věděli, kde zraje nejlepší réva. S podivem pak ale přijímáme informaci, že za renesanci vinařství mohl opět - mnich.
Kdyby tak děsně nepršelo, zdrželi bychom se. Takto jsme to vlastně brali jako pokyn, abychom nezapomněli, proč vlastně ta cesta je.
Míjíme Bordeaux a svištíme do města, kde vznikl bajonet - Bayonne. Doufáme zde najít nocleh, a povedlo se hned napoprvé - B&B hotel je dobrý vynález. Jen velmi dobře jazykově vybavená neteř se podivila, že jí její excelentní angličtina a němčina jsou při debatě s recepční celkem k ničemu. Inu, franština jí holt chybí.
Po 24 hodinách na cestě celkem s úlevou padáme do postelí, předtím ještě ale v duchu poděkujeme vynálezci instatních polévek. Chuť někam vyrazit je nulová.
Vstáváme za šera, nemůžeme dospat. Ne, že by hotýlek byl až tak hrozný, ale prostě to nejde. Máme to už jen posledních pár kilometrů - 400 ke štěníkovi, no a pak dalších 2300 domů.
Bayonné taky stojí za procházku, i když připomínku přísahy našich legionářů jsme zde nenašli. Nemohli jsme ale minout překrásnou katedrálu, to prostě nešlo. Nedaleko navarský hrad. A určitě stojí za to juknout na nábřeží, zvlášť takhle kolem sedmé ranní nedělní, to tam není ani noha.
Opouštíme Francii a jen letmo zastavujeme u majáku Faro, to už je ve Španělsku (stejně je krásné, že přechod hranice člověk zaznamená pouze soustředí-li se na nápisy na cedulích, jinak jej nikdo neobtěžuje; ani po těch letech se toho nemohu nabažit). Opět platí, že kdyby nepršelo, snad ybchom se i chvilku zdrželli, ale pak se vlastně ukázalo, že ten déšť byl dobrým znamením, co nás hnalo dál.
Povinnou zastávkou je Burgos. Víme, že tu je cosi k vidění, ale ta pecka do očí byla opravdu nečekaná; neteřka, která přece jen i díky věku nemá tolik nakoukáno, dokonce ztratila řeč. Od prvního pohledu je katedrála v Burgosu prostě nádherná. Projít ji celou a poctivě prozkoumat jistě spotřebuje celý den, a my tolik času prohýřili na nějakých majících a drobných kostelících v Bayonné... Neumím bohužel popsat (a ani nafotit, jak je z přílohy patrné) úžasný interiér nespočetných kaplí stejně jako chrámový poklad, kde se dá i Tintoreto zblízka prohlédnout. Na chvíli jsme snad i zapomněli, kam a proč jedeme. Ale Jindra, žena to zkázněná, na hodinky zaťukala a další zastávku ve Vallidolidu již vygumovala.
Psík se narodil do rozsáhlé rodiny (na dvorku bylo odhadem nějakých 30 dospělých psů a 10 štěňat) ve vsi, kde je snad jen 10 domků, ale ruina kostelíka ještě nyní nese obrovské zvony... Když jsme zazvonili, kakofonie štěkáčů byla slyšet jistě kilometry daleko. Přivítala nás slečinka sotva plnoletá, velmi tiše na dvorku cosi pronesla a ty obříci ihned ztichli, jakoby na ně zařval major. Nechápu.
Psík byl předán, naložen a evidentně poučen, co se bude dít. Zvídavě na každé pumpě, kde jsme stavěli (jiných zastávek již nebylo třeba) sledoval svět, který na svém mateřském dvorku neměl šanci poznat, snad jen dočíst. V pondělí večer stoupl na ruprechtickou půdu. Proběhl domem, seznamil se s mými rodiči, snědl vše, co viděl a šťastně usnul. Konečně byl doma.
Album z cesty je zde
Psáno 1.5.2014