Znáte Plakánek? Pokud ne, pojďte s Betkou na procházku tímto krásným údolím Českého ráje.
První jarní den. Na zahradě leží sníh, ze střechy visí rampouchy, teploměr ukazuje -3 stupně. Předpověď výjimečně slibuje hezký den a když i ranní obloha se tváří jasně a sluníčkovatě, vydáváme se na další z našich krátkých výletů.
Yardu tentokrát necháváme na parkovišti pod hradem Kost. Sluníčko cestou vytvářelo zcela jinou představu o teplotě venku. Teploměr v autě ukazoval nulu a bohužel nekecal. Byla pěkná zima, kaluže měly kraječky z ledu, tráva křupala pod nohama, ztuhlé bahno na cestě se vlnilo a houpalo při každém došlápnutí.
Kosatka dravá byla nadšena – údolí Plakánek totiž začíná přímo pod hradem a tak mohla být vypuštěna na volno už při vystupování z auta. S davy turistů, cyklistů či houbařů v tomto ročním období a v půl deváté ráno jsme rozhodně počítat nemuseli. Předeběhnu – mimo vesnice jsme nepotkali vůbec nikoho.
Hrad Kost je jedním z našich nejznámějších a nejfotografovanějších hradů. A nejhezčí pohled na něj je právě z Plakánku. Ale Beta nechtěla pózovat, ta chtěla lítat po podmáčených lukách a čenichat u každé krtiny.
Trochu mi zatrnulo, když najednou na cestě stála na třech nohách – svoji pravou zadní křivuli držela ve vzduchu. Ale když jsem ji osahala, promnula (nic nenašla), tak opět vyrazila průzkumničit bez pajdání a už se celou cestu chovala zcela zdravě. Tedy fyzicky... O duševním zdraví by se dalo pochybovat. Cestou jsem diskutovali, proč ten pes tak šíleně lítá a řádí a blbne a skáče a přpadává nás – proč tak zbytečně plýtvá energií. Není to proti přírodě? :o)
Vždycky jsem si myslela, že tohle údolí má jméno podle potoka. A vida - ona ta říčka se jmenuje Klenice. V 17.století v údolí bydlela rodina Plakánků, kteří pálili dřevěné uhlí. A proto Plakánek. Klenice tvoří meandry, vlní se loukou a z obou stran je údolí sevřené kolmými hradbami bizardních pískovcových skal. Opravdu je na co se dívat.
Vody teklo hodně, Beta by potřebovala blatníčky... bahno měla i na zádech. Zhruba v půlce údolí se začne říčka postupně měnit v Pilský rybník. Opět úžasně fotogenické místo – hladina se leskla sluníčkem, všechny skály kolem se zrcadlily.
Na rozdíl od Xerdy Beta vůbec neřeší lávky. Klidně střídá trysk vodou a přebíhání i polorozpadlých mostků. Ožírala rašící trávu, chlemtala z každé louže, z říčky i rybníka. Teplota jaro nepřipomínala, ale příroda si myslela něco jiného. Ptáci řvali jak pominutí, ti co neřvali, bušili a klepali.
Hned pod hrází rybníka jsem odbočily z červené značky na modrou (pozor, snadno se to místo dá minout) a dalším skalnatým údolím jsme se vydali směr Vesec. Zase spousta vody, pískovcových skal – jen tohle údolí (říká se mu Vesecký Plakánek) bylo zarostlejší stromy, užší, tmavší, ponurejší. V něm je dobře vidět, jak dokonale uměli naši předkové těžit pískovcové bloky kamene. V některých místech jsem měla pocit, že kolem nás jsou hladké rovné hradby starověkého města.
Když jsme opustili údolí, najednou se otevřel rozhled do kraje. Třeba typická věž s kulatým půdorysem – barokní zámeček Humprecht u Sobotky (kdo byl někdy uvnitř věže, určitě si pamatuje na úžasnou několikanásobnou ozvěnu). Ale také se vynořila nezaměnitelná silueta Trosek a za nimi jaro nejaro zasněžené vrcholky Krkonoš.
Ve Vesci Beta musela na vodítko. Vesec je památkou lidové architektury, roubené chalupy soboteckého typu jsou zachovány ve velkém počtu. V kapličce na návsi je socha svaté Starosty. Tato světice (lužického kultu) si prý vymodlila plnovous, aby unikla sňatku. Nás zaujal ještě jeden obyvatel, světlý labrador. Snažil se na Betu štěkat a utíkat podle plotu – moc mu ale nešlo ani utíkat ani štěkat. Snad jsem nikdy neviděla tak odporně tlusté zvíře (a podle hlavy nevypadal na žádného staříka)
A přišel jediný drobný stín na našem putování. Modrou značku přeložili z cesty mezi poli na silnici. Že to bylo asi o kilometr delší, to nám nevadilo. Ale ten asfalt, škrtící se Beta (proč musí tak tahat, když už za sebou měla víc jak hodinu neustálého lítání na volno) a překvapivě velký provoz aut na úzké silničce nám radost neudělal.
Tím spíš jsme nedoputovali až na červenou značku, která by nás na Kost dovedla Prokopským údolím (museli bychom další kus po silnici), ale zvolili jsme žlutě značenou cestu (spíš necestu – po louce) přímo na Kost.
Čtyři srnky si udržovaly od Bety dostatečný odstup – ona o nich vůbec nevěděla, neboť se věnovala lítání po louce, čenicháni u myších děr a plašení žlutých strnadů. My se kochali pohledem na sluníčkem ozářený kraj – hory pod sněhem, lesklá hladina rybníků, vlnící se rákosí, hrady, vesničky, kostelní věže, skály, lesy, jarně se zelenající pole.
Jen ten monumentální gotický hrad Kost je z těchto míst podobný kamené stodole – kouká mu jen vršek věže. Poslední kousek cesty jsme klesali k hradním rybníkům (byly vybudovány jako součást hradního opevnění) a najednou hrad vyrostl zase do celé své krásy.
Na parkovišti Betka ignorovala pár turistů – minula je a hned si stoupla ke kufru u Yardy. Prý abychom poznali, které auto je naše. Měla to velmi složité, na celém parkovišti byla ta auta dvě :o) Vycházka to byla pohodlná – bez velkých převýšení, ušli jsme asi 8 kilometrů za necelé dvě hodinky.
Xerxová, 21.03.2009