Beta a vánoční Helfenburk

Měla to být pohodová a pohodlná procházka Štědrého dne. Nakonec z toho byla vydařená procházka s řadou adrenalinových prvků...
Beta prožívá už svou sedmou zimu. Značná sněhová nadílka posledních týdnů a ušlapaný led na cestách způsobil, že se jí tlapátka opět (jako každou zimu) začala víc rozjíždět a její pohyb není  až tak dokonalý. Chtěli jsme proto vyrazit na zaručeně bezsněžnou výpravu, kde si Beta poběhá po pevném podkladu. Předpověď počasí slibovala teplo a velkou oblevu i do podhůří, ale my jsme pro jistotu zvolili výlet daleko do kraje úrodného a teplého – do Úštěku.
Na Štedrý den ráno u nás sníh stále ležel, ale tál. Teploměr ukazoval 4 stupně, ve vzduchu bylo „jaro“. Pro jistotu jsem koukla na mapy.cz – dopravní informace. Náledí hlásila Morava, v Čechách nikde nic, jen prasklé vodovodní potrubí a voda na silnici v Chomutově. A tak jsme brzo ráno (daleko před osmou) vyrazili.
A cestou se tedy děly věci... Za Chrastavou začal sníh přibývat a teplota klesat. U Jablonného již byl jediný stupínek nad nulou a sníh byl i na silnici. Bylo zřejmé, že tam tedy noční srážky nebyly rozhodně dešťové. Silnice kolem Nového Boru a České Lípy byly plné popadaných stromů. Jiné stromy byly ohnuté ledovkou a namrzlým těžkým sněhem až do vozovky. A do toho neustále kvílící doga: „húúúúúrááááá, výýýýléééét, kdyýýý úúúúž táááám bůůůůdéééém“
Doufala jsem, že kraj kolem Zahrádek a Kravař se ukáže v lepším světle a zlom v počasí přeci jen nastane. Špatný odhad. Sníh a zima až do Úštěku.
Úštěk je jedna z nejmenších městských památkových rezervací. Cenné jsou hlavně gotické domky, ale v centru je i kostel, hrad, zbytky opevnění a městské věže. Za návštěvu stojí také židovský hřbitov a velká synagoga. Důležitost nevelkého městečka byla dána výhodnou polohou na obchodní cestě z Litoměřic do Lužice.
My jsme ale tentokrát chtěli navštívit památky na kopcích nad městem. Hrad Helfenburk a kalvárii v Ostrém. Parkoviště na startu okružní turistické trasy bylo bílou plání. Brzy jsme zjistili, že místní jíl pokrytý vrstvou listí a překrytý mokrou břečkou tajícího sněhu vytváří ne zcela stabilní podloží. Za krk nám padaly hroudy sněhu, jak se větve zbavovaly mokré zátěže. Navíc cesta byla plná hlubokých kaluží a vody bylo všude kolem mocmoc – brzy i v botách.
Beta nadšená. Plno stop zvěře, neznámý les... užívala si to naplno. Nikde nikdo, byli jsme prvochodci čerstvou sněhovou peřinkou (no – spíš prvoplavci, ta voda byla fakt všude). Netrvalo dlouho a stoupali jsem na hrad nazývaný někdy Hrádek, jindy Helfenburk. Impozantní zřícenina. Jeden z největších hradů severních Čech nás opravdu mile překvapil. Všude bílo, ticho – vánoční pohádka.
Hrad byl vystavěn v polovině 14.století Ronovci. Ale již na konci 14.století se stává majetkem arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Hrad byl opuštěn v 17. století. Hradní věž byla romanticky rekonstruována, ale nejzajímavější jsou výjimečně zachovalé původní hradby..
Klesání od hradu do Hrádeckého dolu jsem neustála. Od té chvíle jsem neměla vodu jen v botách, na hlavě a za krkem, ale taky dokonale podmáčené pozadí... Cesta klesala a stoupala, zasněžené pískovcové skály byly nesmírně fotogenické. V jednu chvíli se z údolí pod  námi ozval štěkot psů.  Hlasitý „jek“ lovečáků na stopě. Následoval výstřel. Odlovila jsem Betu na vodítko, ale pak už byl klid a nikdo nám stopy nezkřížil. Doufáme jen, že šlo o dohledávku zraněného kusu, protože slušný myslivec na Štědrý den nestřílí...
A pak se to stalo. Klouzavý chodníček na strmé stráni jsme nahradili cestou po okraji pole. Když jsem se na již širší cestu chtěli vrátit, museli jsme seběhnout (nebo zase sjet) ostrý břeh. Beta běžela kus před námi a když zjistila, že měníme směr, bezhlavě tryskem vyrazila na cestu. Ale zatímco my měli šikmý přírodní břeh, ona kolmou hlubokou kamennou stěnu (já tvrdím metr a půl, Pepa metr dvacet – v každém případě až dost...).
Nestihla to ubrzdit, mokrý sníh a její hmota udělaly své. Já vyjekla, ona se na poslední chvíli ještě odrazila a pád částečně korigovala. Dole to neustála. Přední nohy se podlomily a Beta pokračovala v jízdě po hrudníku, pak na boku.
V hlavě mi lítaly myšlenky:  „Tohle nemůže dobře dopadnout. Jak ji dostaneme k silnici. Kde je nejbližší veterina. Proč úplně mlčí??“ Hnala jsem se k ní zcela bezhlavě... A Beta?? Zvedla se pravda pomalu. Přišla se přitulit, já zajásala, že se zvedla. Než jsem ji stihla prohlídnout, vyrazila plynulým klusem, s nosem u země za dalšími zajímavými pachy...  Ani nezakulhala, ani nekvikla. Paradoxně mi přišlo, že od toho pádu jde líp a energičtěji našlapuje, než před ním.
Stáli při ní všichni svatí. Obrázek pádu budu mít dlouho před očima. Myslím, že za to, že to dobře dopadlo může nejen velký kus štěstí, ale hlavně její fyzička, její skoky a seskoky a schopnost pohybovat se tryskem v terénu.
Chvilku po této adrenalinové vsuvce jsem se domnívala, že z druhé části výletu – na křížovou cestu- nebude nic. Že budeme rádi, když dojdeme v klidu s Betou k autu. Ale když se čuba tvářila, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo, tak jsme se vrátili k původnímu plánu. A prošli osadou Ostré až pod místní barokní kalvárii.
Poutní místo z počátku 18.století dali vystavět jezuité. Kopci dominují dvě stejné kaple (autor Octavio Broggio) – Nalezení a Povýšení sv. Kříže. Mezi nimi je třetí menší kaple Božího hrobu. Terasa na vrcholku kopce s kaplemi je přístupná buď strmým schodištěm, nebo pozvolnou stezkou s jednotlivými zastaveními křížové cesty.
A opět jsem tu byli sami. Výhled z terasy do kraje byl úžasný. Ze sněhových polí stoupala mlha, chmelové konstrukce, rybníky, vesničky. Zimní nálada jak ve starém černobílém filmu – počasí vše  zahalilo do odstínů šedi. A pak nám zbýval už jen kilometr k autu.
Cestou zpátky teploměr v autě ukazoval dva stupně. Sníh moc neubýval. Jen jsme ale přejeli Ještědský hřbet, studený Liberec nás přivítal 6 stupni a zeleným trávníkem. A na webu zprávy o kalamitě na Českolipsku  :)

No, klidný vánoční výlet měl vypadat trošku jinak. Neměl být sníh, neměli jsme být mokří, mělo být „jaro“. A hlavně si Beta měla užívat „zdravotní procházku“. Dopadlo to ale vlastně parádně. Betě se nic nestalo (kupodivu se ani další dny netváří, že by se někde nějaká „modřina“ rozležela), výlet si užívala, byla aktivně lítací a čmuchací celou cestu. Zimní krásná zátiší bez lidí taky stála za to. A koneckonců, vždyť byly Vánoce. A k Vánocům patří i sníh.

Xerxová, 26.12.2012