Beta a ledové víly

Začalo jaro. Jak kde – v kalendáři ano, v Liberci rozhodně nee. A ani okolí neumožňovalo žádné bezsněžné procházky. Ale sníh nesníh, led neled, Betku začala tlapátka  po čase zase trochu víc poslouchat a tak jsme riskli vyrazit na první letošní opravdový výlet.
Na konci zimy se vyplatí navštívit zajímavé údolí říčky Křinice na pomezí dvou chráněných území – Lužické hory a Labské pískovce. Pod převisy pískovcových skal se vytváří ledové krápníky a turistické značky vedou z Kyjova kolem Vinného sklípku (led zde vytváří na bezchybně hladké podlaze vinárny lahve z čirého ledu – víno zde uložené by rozhodně nemělo teplotu vhodnou k podávání), dál k Jeskyni víl (největší atrakce), a také k Betlému, Varhanům a dalším a dalším ledovým hříčkám přírody.
Výlet nás lákal, ale přeci jen nás netěšila zalidněnost těchto míst. Čas vhodný k návštěvě je poměrně krátký a tak se zájemci o ledovou krásu kumulují do pár vhodných víkendů. Ale tušili jsme, že davům dokážeme uniknout. Rada je jednoduchá – dát si budík na ráno a vyrazit dřív než bývá zvykem.
Slůňo vstává brzy, rovnodenost je již za námi. Pravda – mínus patnáct stupňů a zahrada stále pod sněhem je realita spíše zimní. Yaríse čeká asi hodinová cesta. Vyjíždíme v šest, s sebou kávu v termosce, tatranky, stativ, svíčky. Betka kvílí. Já kvílím za chvíli taky, neboť kolem Jiřetína pod Jedlovou zcela mizí silnice pod sněhovými jazyky. Yarís drhne podvozkem, na silnici je místy navátých poctivě 30 centimetrů sněhu. Páníkovi to neva...
Na parkovišti první nejsme. I jiní mají stativ a velkou fotovýbavu. V davech se fotí špatně a tak ranní ptáče nejen že dál doskáče, ale má i hezčí fotky. Betka dostala kabát, přeci jen mrzne až praští. Cesta podle Křinice je široká, pohodlná, ale pod tlapátky až tak dobře nebylo. Ušlapaný sníh byl místy hodně hrbolatý a místy hodně klouzal. Ale čubina si to užívala a pohybovala se docela dobře.
Bez zastavení dojdeme až k odbočce do Jeskyně víl. Z cesty se odbočí na vyšlapanou lesní pěšinu, poslední strmé stoupání je vybaveno řetězy. V létě je to normálně schůdný svah, ale sníh ušlapaný stovkami turistů se promění v led a v kombinaci se zmrzlým pískovcem je  to velmi zrádný podklad pro chůzi...
Musíme se vystřídat – Betu nechci do ledové stráně pustit, do jeskyně ani náhodou. A tak musela na vodítko. Vyběhla jsem svižně do jeskyně a opravdu stál ten pohled za tu námahu. Pobavilo mě, že většina víl byly pěkné Otylky  :)  Sestup od jeskyně byl podstatně zábavnější, než cesta vzhůru. Ruce se držely řetězu a nohy a tělo jely napřed...
Střídání. Bylo mi jasné, že s Betkou budeme čekat na páníka poměrně dlouho. Než se vyškrábe nahoru, než smontuje stativ, než si rozsvítí svíčky, než tu krásu vyfotí, než to všechno zase zabalí... A to jsme netušily, že si to ještě v jeskyni vylepší jedním velepádem a natlučenými koleny. Inu ledová jeskyně je ledová jeskyně...
Betku jsem z vodítka pustit nemohla. Hned by zdrhla do té kamenné ledové strže ve snaze sehnat smečku dohromady. A já se zatím o její záda a nohy hodně bojím. A tak tiše kníkala a trpěla na špagátě. Jen tak postávat jsme nemohly. Mráz byl veliký. A tak jsme prochodily okolní část údolíčka. Křinice místy tekla, místy byla ukryta pod ledem. Stopy ve sněhu u vody byly zvláštní. Asi vydry. Podle internetu by to mohla být pravda. Bydlí tu.
Když se konečně Betka dočkala návratu páníka, tak jsme se začali vracet. Věděli jsme, že se připravíme o další ledové atrakce, ale Betky zdraví je přednější. A tak žádný Betlém, žádné Varhany, ani ten největší ledový velerampouch, ale návrat zpátky do Kyjova.
Cestou zpátky jsme se nezapomněli zastavit v jeskyni nazvané Vinný sklep. Zase krásné výtvory z čirého ledu. Zase úžasně kluzká podlaha. Tentokrát to bylo jen pár schodů od hlavní cesty, takže se žádné velké čekání nekonalo.
K autu jsme se vrátili za hodinu a půl. Zmrzlí, ale spokojení. Ledové víly jsme našli, sluníčko svítilo naplno, Betky tlapátka vydržela. Co víc si přát.

Xerxová, 24.03.2013