O víkendu se vždy snažíme utrhnout chvilku času na výlet či delší procházku. To se neliší ani tak počtem ušlapaných kilometrů, jako použitým dopravním prostředkem. Na výlet se někam jede autem, procházka je jen pěšmo.
Tento víkend se ale páník měl školit oba dny v Praze. A tak jsme se dohodli, že je Otročiněves (zkracovaná jako Otročín) blíž a že tedy zneužijeme pohostinství příbuzných.
Abychom s Kosatkou nepřišly o víkendový delší pochod, podívala jsem se na mapu na internetu a naplánovala si krátký výlet. Sice do těch míst jezdíme řadu let, ale buď byla cílem výletů „velká“ místa – Karlštejn, Křivoklát, Koněprusy, Žebrák, Točník, Týřov… a nebo jsme se spokojili s pobytem na statku a krátkými výšlapy na pole, do lesa, k potoku…
Místní turistické trasy jsme tam tedy nikdy neprozkoumali. Můj plán byl jednoduchý. Ráno nás páník cestou do Prahy vysadí v Zahořanech, my dobudeme rozhlednu Děd, seběhneme do údolí Habrového potoka a proti proudu dojdeme zpátky do Otročína.
Nebylo to ale nakonec až tak jednoduché. Začalo to už vydatným jarním deštíkem, který se spustil z mraků těsně před naším odjezdem. Nedala jsem se zastrašit. A dobře jsem udělala, neboť počasí bylo parádně výletové. Snad jen vítr byl silnější, než by bylo příjemné. Ale déšť brzy ustal a vykouklo sluníčko.
Stoupání na Děda vedlo krásným, místy listnatým - místy borovicovým lesem, s podrostem staré trávy a kvetoucími polštáři fialek, jaterníků, podbělu… Nikde nikdo, ptáci řvali jak pominutí a docela brzy a v pohodě jsme dorazily na vrchol. Stará kamenná rozhledna byla opuštěná a důstojně hleděla na okolní kopečky.
Vrcholek Děd je 492 metrů vysoký kopec nad Berounem. Na jeho vrcholku byla v roce 1893 vystavěna 12 metrů vysoká kamenná rozhledna. Dneska je vrch porostlý lesem, z volně přístupné rozhledny není nic moc vidět... Ale je moc hezká.
Zatím šlo vše hladce. Trošku mě překvapila cestička od rozhledny… ostře lesem dolů, všude mokré bahýnko. Když už jsem se zaradovala, jak jsem to dobře zvládla (o Kosatku jsme se nebála, ta má pohon na všechny čtyři), už jsem posledních pár metrů jela po pozadí… Bahýnko začvachtalo a rifle byly trošku vlhčí, než je zdrávo :o)
Věděla jsem, že k potoku mám klesnou od Zdejciny (to není nadávka, to je jméno obce). Ale najednou se mi zdálo, že se cesty na mapě (tu jsem neměla, spoléhala jsem na paměť :o)) liší od těch reálných. Nakonec se ukázalo, že je to hlavně proto, že Seznam nemá v mapách zrovna aktuální turistická značení a že region Křivoklátsko udělal veliký kus práce a změnil a rozšířil turistické i cyklistické trasy.
Ale zatím jsem zvolila raději směr Nižbor, než směr Beroun… A najednou cesta začala sympaticky prudce klesat, já se těšila, jak se objeví toužebně očekávaný Habrový potok a ejhle - ona BEROUNKA… Hned jsem věděla, že se nám výlet trošíčku protáhne…
Po cyklostezce jsme musely kráčet spojeny vodítkem – to se Betce moc nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Potěšila mě, že ji nechávalo klidnou stádo pasoucích se krav, koní (s úžasným kolenatým koňátkem) i traktor s bránami, který pracoval kousek od naší cesty (to by Aronka těžce nesla – ta hlučnou techniku nenáviděla a snažila se ji lovit)
Na břehu Berounky bylo přerybářováno – co dva metry někdo seděl. Moc se mi nelíbilo, jak rychle se řítili rybáři v autech cyklostezkou, ale pravda je, že tam žádní cyklisti nebyli… Obec Stradonice mě potěšila – měla obrovskou krásnou mapu. Našla jsem se, našla jsem si i nejkratší cestu dál.
Co mě potěšilo? Že to celé půjde bez silnice – jen lesem a loukou – a že dokonce ta neznačená cesta podél potoka je nyní oficiální značenou cyklostezkou. Takže pokud ze stradonického oppida správně seběhnu k potoku, nemáme se už kde ztratit.
Co mě nepotěšilo? Že musíme přelézt ten kopec od Berounky do údolí Habrového potůčku… Ale počasí a bezchybně šlapající Kosatka (nohy vydržely) mě utěšovaly, že je to krásný výlet a že jsem vlastně na tom oppidu ráda…
Stradonické oppidum je na 380 m vysokém břidlicovém bloku mezi Stradonicemi a Nižborem – u ústí Habrového potoka do Berounky. Osídlení je prokázáno od roku 120 před Kristem. Jedná se o nejrozsáhlejší a nejznámější keltské osídlení v Čechách. Bohužel objev zlatého pokladu v roce 1877 spustil „zlatou horečku“ a celé naleziště bylo hledači pokladů nenávratně a silně poničeno...
Jakmile jsme opustily Stradonice, opět jsem vypustila Betu na volno a dál jsme si užívaly samoty. Za celou dobu (mimo vesnice a mimo rybáře) jsme potkaly jednu jedinou cyklistku. Žádný tůrista, žádný pejskař… nikde nikdo. A tak jsme se kochaly kytičkama, ptáčkama, rašícími keři stromy... Třeba takové námluvy káňat byla zajímavá podívaná.
Potok jsme našly a po jeho břehu jsme se pohodlně dostaly do Otročína. Jen mě dorazilo, když jsem tam na návsi našla stejně krásnou mapu okolí i s vyznačenými novými cestami… Takže příště vím, kam se jít podívat, než vyrazím :o)
Jestli si myslíte, že Kosatku ten pochod do kopce z kopce a do jiného kopce a zase z kopce nějak unavil – mýlíte se. Řádila dál a byla k neutahání celý víkend.
Xerxová