ZimnÍ kamarÁdi

Tak jsem byl v posledních dnech zvědavý, zda panička podlehne mediální kampani kolem viru H5N1 a nechá krmítka odpočívat ve sklepě. Hurá, nestalo se tak a já mám o jedno zimní povyražení více. Domů z „psí“ prodejny se tak nenosí jen moje granule a vepřová ouška, ale nyní i kila a kila a kila slunečnice a lojových koulí. Pán si stěžuje, že ty opeřené potvory mají stejnou spotřebu jako já, tj. rozhodně víc, než spotřebuje on. A že kdo má pořád uklízet ty šlupky od semínek a když v létě vypukne mšicová pohroma, tak se mu všechna ta opeřená havěť chechtá, jak to stejně musí řešit sám. Ale já vím, že to nemyslí vážně. Krmítko máme jedno maličké na zábradlí před kuchyní a druhé ukryté v borovici. A tukové koule nebo lůj visí leckde. No a vrabčákům a kosům se zasýpá na zem, tam, kde borovice sklání větve až k zemi. Mají to prý raději. U každého krmení musím asistovat a dělat kontrolu, jestli je předkládaná strava v pořádku. A hlavně nosem prověřit, zda nedostali něco lepšího než já. Když jsem byl malý, kradl jsem kosákům tvrdou housku, ale dneska už takové věci nedělám. Vím, že moje mistička bude dvakrát za den plná a to mi stačí. Lůj mi voní, ale vím, že není pro mě. Když u nás byla vloni v zimě na návštěvě sousedovic berňačka Besinka, tak nám obrala z větviček dvě lojové koule a vyplivla jen síťky. Tak skákat na větve bych kvůli tomu nemusel. S paničkou je taky legrace. Listuje literaturou a pořád se dohaduje – byl to strakapoud velký nebo jižní – mně je to fuk, hlavně, že mu chutnalo. Pak se dočte, že existují kříženci obou druhů, a má po bádání…. To když vloni přiletěl vrabec převlečený za strakapouda, to byla doma hned – prý strakapoud malý. Ale pravdou je, že za ty tři dny náš bufet navštívilo 16 druhů opeřenců – a to je dost. Někteří mají zvláštní stravovací návyky. Hrdličky si krmítko pletou s hotelem, po jídle se v něm spokojeně usadí. Sýkorky si nosí semínka do borovice a tam buší zobáčkem do zrníček. Brhlík nejprve vyžene všechny kolem a pak si nacpe dvě tři semínka do zobáku a zmizí. No a hejno zvonků, hýlů, stehlíků, čížků doplněné dlaskem udělá docela slušnou díru do rodinného rozpočtu. Půl kila slunečnice po takovém náletu zmizí. A to jim ani nevadí, že stojím u prosklených dveří asi metr od nich a koukám jim do talíře. Straky a sojky zase nemají smysl pro proporce. Pořád se pokouší nacpat do maličkého krmítka a nejde jim to. Někdy se kolem okna mihne rychlý tmavý stín a já už vím, že rázem neuvidím ani pírko a neuslyším ani pípnutí. To přišel do bufetu zvláštní host – krahujec. Nelíbí se mu předkládané menu a tak to často odskáče mnou vykrmený kos nebo nepozorný zvonek. Pak mám zaracha, abych ho venku nevyrušil od jídla. Panička pak jen odklidí kostřičku a letky – víc po hostině nezbude. No ale jsem radši, když se o sebe postará sám, než bych se s ním měl dělit třeba o maso z polívky. A víte, o co je největší rvačka? Když se vysypou drobečky ze dna pytle po granulích Royal Canin. To si u nás dají dostaveníčko všechny sojky a straky z okolí a je hned uklizeno. Asi si nejím špatně, když i jim to tak chutná. No a taky se chodí do krmítka přiživovat veverky a vloni si jedna malá myška domácí nosila zrníčka vypadlá z krmítka do hromady dříví.

Přiložené fotky jsou aktuální – padá a padá a to už teď leží 15 cm sněhu.

Xerxes, listopad 2005