Deník cesty za Velikou louži

tentokrát část první – přílet, New York a seznámení s Providence.

Sobota:

Odlétám před polednem z Ruzyně. Volila jsem přímý let Praha – New York, protože nechci riskovat problémy s přestupy. Přeci jen jsem angličtinou skoro nepoznamenaná a letím úplně sama... Hanka W. mě varovala, ať si vezmu do letadla raději housku – let je dlouhý a jídlo na palubě nicmoc. S ohledem na to, že jsem byla při odbavení „přebookována“ z plné economy do poloprázdné business class, tak hlad během letu rozhodně nehrozil. Od šampaňského na vstupu do letadla, až po zmrzlinový pohár před přistáním...  Začátek výborný...
Sice jsme Prahu opouštěli s hodinovým zpožděním (hustý provoz nad Evropou), ale na letišti JFK jsme byli jen o pár minut později oproti řádnému času (chvilku po čtvrté odpoledne). Byla klika, že u imigračních úředníků nebyly fronty, a tak jsem poměrně rychle byla vpuštěna na americkou půdu.
K té imigrační kontrole – na povinný pohovor s úředníkem jsem se necítila. Existuje však seznam otázek, na které se ptají – a tak jsem poprosila Dede a mlaďasku o překlady... a napsala si vlastní rukou jednoduché věty (neumím anglicky, do USA jedu poprvé, jedu tam a tam, letenku zpáteční mám, pracuji tam a tam...) a úředníkovi jsem papír předala. Přelétl ho očima, pravil „good idea“ a bylo po pohovoru...
Vilík se na mě v příletové hale smál, ale na častý dotaz, zda mě po více než dvou měsících poznal, odpovídám -  „nevím“. On se stejně směje na každého, kdo mu věnuje i jen letmý pohled... Takže jestli se směje na bíbu a nebo na statného černocha v metru... není rozdíl  :o)
Hotel jsme měli zamluvený v Queensu. To je část New Yorku na Long Islandu, kde se nachází i letiště. Bylo to fajn – pokud bych měla velké zpoždění, měli by to pro mě na letiště kousek (nebo se dalo skoro až k hotelu dojet letištním vláčkem). Na pokoj jsme jen hodili kufry a vyrazili směr večerní Manhattan.
Newyorské metro nemá tu nejlepší pověst. Ano – je staré, tmavé, špinavé, ne zrovna voňavé... no a Vilém byl za ty dva dny jediné bílé dítko, které jsme v metru (mimo vlastní centrum Manhattanu) viděli. Byli jsme tam výraznou rasovou  menšinou :o)  Ale třeba celý vagón metra zpíval... to se v Praze nestane. Pocit strachu jsem rozhodně neměla.
Večerní Broadway byla zážitek. Hudba, neony, reklamy, žluté taxíky a davy a davy lidí. Často neproniknutelná hradba těl – dojem obří demonstrace. Přiznám se, že jezdit kočárkem po přeplněných chodnících nebylo úplně jednoduché. A najít místo, kde by člověk mohl povečeřet taky nebylo snadné. Nakonec jsme vlezli do obyčejného Burger Kinga... na  hamburger s Coca-Colou. Není to stylové?? Koneckonců jednou za čas mi to vůbec nevadí.
Dlouho jsme se nezdrželi – přeci jenom mladík je mrňous a já měla za sebou dost výrazný časový posun. V hotelovém pokoji jsme utrpěla šok. Sedmnáctiměsíční prťavec si vzal iPada a začal „pracovat“ . Zapnul, odemknul, přeroloval na správnou stránku s odkazy na jeho soubory dětských písniček, vybral si, pustil si, upravil si hlasitost...  Hmmm – to mě trvalo mnohem déle, než jsem se pak na stejném stroji dostala do vlastní pošty   :o)

Neděle:

Vstáváme do slunného dne. „Letištní“ hotely podávají snídaně (pokud vám přijde divné, že to zmiňuji, tak vězte, že většina hotelů snídaně zdarma nepodává – další rozdíl mezi starým a novým světem) a tak po snídani vyrážíme směr metro a cílem je pochopitelně opět Manhattan. V hotelu jsou vstřícní – i když pokoje musíme opustit ráno, tak auto může zůstat na hotelovém parkovišti až do večera.
Chodíme centrem, obdivujeme mrakodrapy, zastavíme se na Penn Station (vlakové nádraží), abychom se podívali, kde přesně mi staví autobus pro zpáteční cestu na letiště. Nakonec jsem jela ne vlakem, ale autobusem a ne na Penn... ale to nevadí :o)  teď jsem byla klidná, že budu vědět za týden, jak přestupovat.
Metrem jsme popojeli do Battery parku na jižním cípu ostrova Manhattan – že pojedeme lodí na Ellis Island a pokocháme se výhledy na Sochu Svobody. Fronta na lodní lístky byla kratičká (často se čeká velmi dlouho), i odbavení šlo docela rychle (bohužel odbavení na výletní loď je stejné jako na letištích – bezpečnostní rámy, osobní prohlídka, zout boty, rozebrat kočárek...). Z lodi můžete vystoupit na ostrůvku se Sochou Svobody – nevystupovali jsme. Socha je v rekonstrukci, na vyhlídku se nesmí a z lodi je na ni hezčí pohled než z malého kousku pevniny kolem ní.
Další zastávka je na ostrově Ellis Island. Tam jsme vystoupili a navštívili památník imigrace. Právě na ostrov Ellis Island – na dohled od Manhattanu přivážely lodě v devatenáctém i dvacátém století tisíce a tisíce přistěhovalců. Tady konečně po několika týdnech strávených na palubě lodí vstoupili na půdu Spojených států. Tady jsou zachovány obří noclehárny, jídelna, vyšetřovny, koupelny... Tímto ostrůvkem prošli předkové mnoha nynějších obyvatel Ameriky. V parku před budovou jsou kamenné tabule s miliony jmen... můžete hledat, kolikrát se vaše jméno v seznamu ukáže (jinak v muzeu jsou i počítače se soubory jmen pro ty, co raději techniku...) Z ostrova jsou krásné výhledy na New York. Počasí nám přálo, bylo překrásně.
Po návratu do města jsme zašli na pozdní oběd a vyrazili do finančního srdce světa – na Wall street. Škoda – snad kvůli demonstracím posledních dnů byl slavný býk – symbol prosperity - zavřen v ošklivé ohrádce a před burzu jsme se vůbec nedostali – neboť se tam točil film a vše kolem bylo uzavřeno. Ještě jsme nakoukli na kraj Brooklinského mostu, na radnici a pomalu se s NY loučili...
Bylo kolem šesté večer, když jsme nasedli do auta a vydali se směr Providence.
Jede se po pohodlné dálnici a já v autě spokojeně usnula. Ty tři hodiny večerního spánku mi srovnaly vnitřní hodiny... neměla jsem pak už žádný další problém s šestihodinovým posunem.

Poznámka zvířecí: Spousta veverek. Spousta vrabců, holubů, racků, bernešek a hrdliček. Ze psů vedou krátkohubci – grifonci, mopslíci, buldočci a buldoci (tato plemena jsem potkávala opakovaně). Všichni štíhlejší a pohyblivější než v evropském vydání. Z ostatních plemen výmarák, retrívr, naháč, pudlík. Na množství lidí psů málo – ale ono centrum velkoměsta není nejlepší pro psiska.

Pondělí:

Tak trošku klidový den. Dopoledne jsme obhlídli nejbližší okolí domu, došli na nákup (parádní výběr – hlavně ovoce a zelenina), vlezli i do zvířecí prodejny – zklamala mě, všechny oblečky  a vodítka a obojky končily na velikosti retrívrů... a šli domů vařit oběd. Tady musím napsat, že už jsem přestala nadšeně pozorovat šedé americké veverky, protože i mně totálně zevšedněly. Jsou všude, na každém trávníku, v každém kontejneru, na každém stromě. Nedá se větrat otevřenými balkonovými dveřmi – hned nakukuje návštěva... Vilík hlásí „hophop“ už jen když sedí veverucha těsně před kočárem nebo se jich hodně pere třeba na kontejneru a shazují se dolů.
Za dopoledne jsem asi stokrát přečetla Kuřátko a obilí!!!  kdy já mám celý text až na dva Vilémovy oblíbené vstupy „pííípapíííípa“ . Po obědě šel mrňous spát a my si mohly s mlaďaskou pořádně podrbat. Odpoledne jsme vyrazili na Brown University.
Vilík už přesně ví, kde sídlí slavistika a kde si má taťku vyzvednout. Následovala exkurze po starých kolejích, historických budovách, parcích. Nevynechali jsme brownského medvěda, viděla jsem  „školní“ bránu, kterou student smí projít jen dvakrát za život – při slavnostním vstupu ke studiu a o promocích. Dozvěděla se řadu zajímavostí – od těch nejstarších – proč se univerzita jmenuje Brown, kdo byla paní Hope (co se totiž nejmenuje Brown, je Hope... kolej, škola, ulice...).   O jejich otevřenosti a modernosti – první univerzita, která se nezabývala náboženským vyznáním studentů, brzy povolovala studium ženám i černochům, dnes má nesmírně „volné“ studijní plány – k medicíně můžete přihodit češtinu... a přesto má jedny z nejžádanějších a nejlepších absolventů.
Patří do šedesátky (aktuálně 58.) nejprestižnějších škol světa, je soukromou školou s vysokým školným (ale prý skoro všichni studenti pobírají různá stipendia), má obrovské základní jmění, patří ji mnoho budov a pozemků města. Současná rektorka, Ruth Simmons, je žena a černoška – i to svědčí o otevřenosti školy.
Co mě překvapilo, že žádný vysokoškolský pedagog nepůsobí na škole, kterou studoval – říkají tomu akademický incest – a prý to je na škodu oboru. Prostě učitel musí být z jiné školy, aby se neuzavírala změnám. To v Čechách rozhodně neplatí. Studovala a studuje tu řada slavných osobností – od Rockefellera (škole vystavěl obrovskou knihovnu) až po Hermionu Grangerovou (Emma Watson) :o)  A jako drb – učí tu třeba i Sergej Chruščov („junior“, syn Nikity).  A taky jsou tu slavné koleje s řeckými písmeny v názvu (např. kappa delta pí) – kam se dostat je kolikrát těžší než na studium... Dozvěděla jsem se o starých „přijímačkách“ do kolejního společenství (např. uchazeči musí přeběhnout nazí přes centrum), o stravování a ubytování... prostě je vidět, že toho mládežníci o svém nynějším působišti vědí hodně.
Večer jsme chvilku poseděli a naplánovali program dalších dní. Počasí je stále skvělé – krásné babí léto.

Úterý:

Počasí nám přeje, je jasno, teplo. Vyrážíme jen s mlaďaskou a Vilémem vlakem do hlavního města státu Massachusetts – Bostonu. Vlakové nádraží má pro mě několik zvláštností – tak, jako se kupují v automatech nápoje, koupíte si na cestách i čisté tričko... Vše v automatech se dá platit kartou, i malá lahvička vody – na ceně nezáleží. S kočárkem se nikde nesmí na jezdící schody – musíte povinně využít výtahů (jak na nádraží, tak v obchodních domech jinak vyběhne ochranka – vyzkoušeno :o) )
Vlakové spojení je dobré – za 7 dolarů a za 65 minut jste na bostonském nádraží. Cestou vnímám krajinu (rovina, často podmáčená, plná rybníků, lesy listnaté, občas nějaká ta borovice). Zastávek je poměrně málo – většinou „na mezi“ - z jedné strany divočina, z druhé obří záchytné parkoviště. Do Bostonu za prací se nejezdí auty , ale vlakem. Takže z venkova a malých měst se autem dojede na parkoviště u nádraží a dál se využije levného rychlého čistého pohodlného vlaku.
Kvůli mně jsme šli nejprve navštívit New England Aquarium. Cestou po nábřeží jsme se jen chvilku zastavili u cedulky, že právě zde se v roce 1773 konalo bostonské pití čaje. No – popravdě řečeno, oni si nejsou jistí, kde přesně k události došlo, ani kolik lidí se rebelie účastnilo. Ale někde tady to bylo...
Akvárium bylo úžasné. Největší davy byly kolem rozsáhlých bazénů s tuleni a tučňáky, ale i kolem akvárií byl hustý provoz návštěvníků. Na to, že bylo dopoledne všedního dne... Centrem třípatrové budovy procházela obří nádrž plná žraloků, rejnoků, tuňáků... u vnějších zdí bylo jedno „malé“ akvárium vedle druhého. A v každém ze tří pater byly kontaktní bazény – prostě si můžete pohladit rejnoky či malé žraloky. Nebo si vzít do ruky hvězdici, mořského ježka, krábka, poustevníčka, ráčka... vše pod bedlivým dozorem pracovníka akvária. Pro děti nesmírně zajímavé a poučné.
Vilém je ještě malý, přesto se zájmem pozoroval barevné sasanky, korálové rybky a pestré tropické jedovaté žabičky. A tučňáci jsou prý gagaga.
Od nábřeží jsme se vydali do starého centra. Maličká historická radnice se ztrácí ve stínu mrakodrapů. Poobědvali jsme v malé samoobslužné jídelně (skvělý výběr – od krémové polívky pro Vilíka po skvělé tortily s kuřecím masem a zeleninou) a pak v historické tržnici (Quincy Market) jsme se dorazily vynikající zmrzlinou.
Pak jsme ještě koukli na massachusettský kapitol se zlacenou kopulí, prošli kus městského parku (opět plný veverek), nakoukli do Chinatownu (zcela jiný svět – nepořádek na zemi, výrazně levnější jídlo, důchodci sedící u stolků na chodníku a hrající go, pouze čínské nápisy...) a stihli navštívit i Old South Meeting House – jednu z historických budov města.
Čas rozhodně nezbyl na návštěvu Harvardu či MIT – dvou nesmírně slavných vzdělávacích institucí. Prostě těch pár hodin stačilo jen na letmé seznámení s bohatým velkoměstem.
Cestou zpátky Vilém bavil přeplněný vlak. Smál se celou cestu... vysloužil si označení “very very happy baby“. Večer jsem hlídala. Mládežníci šli do kina a já babičkovala. Mrňous byl hodný. Z celodenního cestování byl tak unavený, že ani nedopil večerní mlíko a usnul ještě před položením do postýlky...

Středa:

Opět klidnější „domácí“ den. Dopoledne jdeme na městské dětské hřiště. Pískoviště je plné „erárních“ hraček, houpačky i prolejzačky jsou pro všechny možné věkové a hmotnostní kategorie návštěvníků. Dopolední obsazení je poměrně stabilní – maminy i dítka se už znají. Rozhodně se jednalo o velmi multikulturní sestavu. Hřiště má z pohledu Viléma jen jednu velkou nevýhodu – musí se z něj odejít... (s řevem).
Odpoledne vyrážíme do centra Providence. Providence je hlavní město Rhode Islandu, nejmenšího státu USA. Má asi 170 000 obyvatel (tedy ta metropole, celý stát něco málo přes milion). Kapitol státu Rhode Island se mi líbí víc, než ten sousední massachusettský. Mezi oběma státy je značná řevnivost a tak jsou v Providence pyšní i na to, že základní kámen jejich kapitolu je obrovský – druhý největší v celých USA.
Navštívíme i luxusní obchodní domy v centru (abych viděla, jak se taky dá nakupovat  :o)) , koukneme na mrakodrapy ve finanční čtvrti, radnici (vypadá jak divadlo) ... nábřeží. Dají se tu najít nejstarší kostely různých náboženství.
Za to „může“ Roger Williams. Tento duchovní měl být za své názory v 17. století vypovězen z Massachusettsu zpátky do Anglie.  Proto raději odešel k Indiánům Narragansettům a odkoupil od nich půdu – území dnešního státu Rhode Island.  V roce 1636 Williams založil město Providence a vyhlásil náboženskou svobodu.

Čtvrtek:

Už dávno mi Lída psala, že je u nich počasí krásné, vždy však s výjimkou jednoho dne v týdnu. Měla pravdu. Celou dovolenou bylo překrásné babí léto – až na jeden jediný den. Blbý je, když ten den je dopředu naplánován jako výletní...
Ale zeťák si u šéfky katedry vyjednal jeden den volna, auto bylo zamluveno a zaplaceno (zip-car je speciální půjčovna – vhodná na menší vzdálenosti a krátký čas. V ceně je nejen benzín a pojištění, ale i mýtné na placených mostech – v ostrůvkovitém Rhode Islandu velká úspora), prostě jsme vyrazili... Ráno nás předpověď počasí uklidnila, že by srážky měly být jen drobné...
První zastávka byla v národním parku Ryan. Naplánovaná byla procházka k jezeru, okolní listnaté lesy měly hrát barvama podzimu. No zkrátím to – k jezeru jsem dobíhala už sama, je jsem při prvních kapkách deště zaháněla zpátky k autu. Vyfotila jsem pár fotek a lilo... Lilo celou cestu na mys Point Judith. I tam jsem z auta lezla sama – nafotit moře a maják. Lilo.
Pršet na chvilku přestalo, když jsme míjeli slavnou dlouhou Scarborough Beach. Nikde nikdo – obří parkoviště byla překvapivě zcela prázdná. Na pláži byli jen kulíci, rackové, chaluhy. Tři jsme měli co dělat, abychom zabránili Vilémovi vletět do poměrně divokého moře. Prostě počasí nepočasí, on se chtěl jít koupat.
Opět začalo pršet. Přistoupila jsem na „městské“ řešení a vyrazili jsme do Newportu. Krásné mosty spojují navzájem jednotlivé ostrovy a pevninu. Pokud tedy mlha a proudy deště nějaký ten výhled dovolí, pak je to parádní svět vody a kamení a zeleně. Newport je staré město, dnes luxusní letovisko. Pršelo, lilo, proudy vody tekly po ulicích. Jasně – prohlídli jsme si starý přístav, výkupnu humrů, zašli na oběd i zmrzlinu, ale lilo a lilo. K parkovišti jsme se vraceli malou oklikou – přeci jen katolický kostel, kde se ženil J.F. Kennedy je zajímavost vhodná k vyfocení.
Autem jsme pomalu projeli luxusní čtvrť. Jedna obří „vilka“ vedle druhé. Pronajmout je lze pochopitelně i s personálem. Jezdí sem ta nejlepší klientela – od slavných hvězd filmového plátna po členy britské královské rodiny. Ale soukromé i veřejné pláže zely prázdnotou. Vlny, vítr a neustávající liják.
Z výletu jsme se vrátili trochu předčasně. Převlékli se do suchého a vyrazili ještě na plánovaný velký nákup (když už bylo půjčené auto) do místní nákupní zóny za městem. Tak na to jsem připravená nebyla... tolik obřích obchodů vedle sebe ...  neskutečné.

Pátek:

Dopoledne si užívám hlídání. Mlaďasku jsem ráno vyhnala na klidné nákupy do města a vyrazila samostatně s mladíkem na hřiště. Trošku nám život (tedy mně... jemu to bylo jedno :o)) komplikovaly obří kaluže (opravdu den předtím spadlo vody hodně), ale plastové průlezky byly suché a i houpačky již dítka houpající se před námi vysušila. Co mě překvapilo – americké děti chodí málo oblečené. V tyto dny bylo běžné, že byť ranní teploty byly jen kousíček nad nulou, tak mrňata byla v mokré trávě v sandálech naboso. A čepice vidět nebyly vůbec. V Praze Vilém patří k nejméně navlečeným dětem. V Americe rozhodně v oblékání nevyčníval...
Cestu zpátky jsme si protáhli, prošli jsme se úhlednou vilkovou čtvrtí s upravenými zahrádkami. Klid, pohoda, pořádek. Všude pravidelně uklízené listí. Neztratila jsem se  :o)  , dorazila jsem správně. Protože bylo už zase krásně slunečno, ještě jsme na sídlišti poběhali po rozsáhlých travnatých plochách, pohonili pár veverek, zaštěkali na pár psisek (na sídlišti je dost psů, převažovali pitbulíci. Ve smlouvě na pronajatý byt mají podmínku, že psi budou v bytě maximálně dva).  Stihla jsem uvařit i lehký oběd, prostě  poklidné dopoledne.
Odpoledne jsme zašli do kampusu vyzvednout pracující část rodiny a cestou zpátky zašli ještě pro ovoce a víno (to do extra prodejny, alkohol v potravinách nekoupíte). No a já začala balit kufr. Už bylo jasné, že pracně vyhledané zastávky spojů na Manhattanu nevyužiju. Změna je život a místo plánované cesty vlakem jsem zvolila autobus. Důvod – výrazně levnější a zhruba stejně rychlý.

Sobota:

Riskla jsem to. Rozhodla jsem se (už při objednání místenky) že půjdu v sobotu ráno ještě na miminkovský plavecký trénink. A že autobus stačí ten pozdější... stejně s velkým kufrem v NY žádné procházení nehrozí.
Vilém chodil plavat v Praze. Rád, moc rád. Takže i v Providence hledali plavání. První našli kousek od bydliště. Sice levné, ale ne plavání. Jen cachtání, zpívání, plácání do vody. Potopit hlavu dítku nelze, bylo by prý stresované... A tak se hledalo dál... A našlo.
Obdivuju mlaďasku. Každou sobotu brzy ráno vyrazí s kočárkem na skoro hodinovou pěší cestu městem. Veřejná doprava tudy nejezdí – každý má přeci auto. No každý nee. Cílem cesty je bazén v domově důchodců. Tady se v sobotu dopoledne trénuje plavání nejmenších. A fakt trénuje – však taky vedoucí kurzu je bývalá kapitánka amerického olympijského plaveckého týmu  :o) 
V poměrně velkém bazénu může být až dvacet rodičů s potomky. Plavou hlavně tatínkové  - maminky možná nemusí veřejné bazény a už vůbec ne společné šatny, ale spíš chtějí mít v sobotu volno.  Žádná holčička nesmí mít vidět bradavky – takže i desetiměsíční plavkyně je navlečena do „dospěláckých“ plaveček. Mimochodem spolu s Vilémem byla nejnadšenější účastník kurzu.
Ale plavání to bylo skvělé. Ani na chvilku se rodiče ani děti nenudili. V bazénu je řada pomocníků (studentů), takže kde je potřeba spolupráce více lidí (proplouvání obručí, chůze po plovoucích podložkách), nečeká se, hned se cvičí. William je chválen – nadšení a radost z pohybu ve vodě z něj prýští. Vůbec mu nevadí potápění, skákání ze břehu, leh na zádech na hladině. Pořád se řehtá. Každou hodinu se učí něco nového – tentokrát nácvik na šipku...
Po plavání jsme směřovali na autobusové nádraží, kde jsem se měla potkat s kufrem. Potkala – zeťák obětavě obří zavazadlo doručil. Od mlaďasky jsem ještě nafasovala svačinu do autobusu, abych nehladovala (její vlastní terminus technicus z tak před pětadvaceti lety) a už se mělo vyjet.
No bylo to trošku o nervy, neboť autobus měl 25 minut zpoždění. Ale nakonec přijel. Poděkovala jsem mládežníkům za krásný týden... a vyrazila jsem směr domov.
Cesta byla velmi plynulá. V sobotním poledni žádné zácpy na dálnici nehrozily, provoz byl slabý. Zhoustnul až na Manhattanu. Ale zase jsem si prohlídla další kusy Nového Yorku. Na autobusové nádraží jsem dorazila jen s malým zpožděním. Rychle jsem se vymotala z podzemního nádraží na povrch a hledala zastávku, kde měl stavět autobus na letiště. Našla, koupila si jízdenku, nastoupila do autobusu na správné letiště, prostě vše vycházelo hladce.
A myslím, že cesta letištním autobusem byla lepší, než na letiště jet metrem a poslední kousek letištním vláčkem. Protože metro jede pod zemí a nic se nevidí. Autobus projížděl centrem, opět jsem se mohla kochat výhledy, které už možná neuvidím. Doprava byla sice hustá, ale jelo se docela plynule a na letišti jsem byla i o chvilku dřív, než jsem plánovala.
Odbavila jsem kufr, odbavila jsem sebe bezpečnostně i pasově a konečně si mohla oddychnout. Pyšně jsem zavolala mlaďasce, ať jsou v klidu, že jsem vše v pohodě zvládla... koupila si za odměnu kousek pizzy a sedla si v čekárně pod cedulí „New York – Prague –  19:10“
Vzrůšo nastalo, když oznámili, že došlo k omylu a prodali více letenek, než je kapacita letadla. A že někteří neletí... No neletěla jsem já. A to mě tedy naštvalo. Měla jsem totiž „pevnou“ letenku. Tu já nesmím zrušit. Nesmím ji přesunout na jiný termín. Nesmím ji na nikoho převést. Prostě musím letět jen já, jen jedním jediným spojem. A to tímto. Jinak letenka propadne. A zaplacené to bylo dva měsíce předem...
A překvapila jsem sama sebe. Žádné slzy, jen naštvání. Na nabídku dvou dnů v hotelu, 400 dolarů kapesného a přílet do Prahy v úterý dopoledne jsem nekývla. Jen jsem požádala o tlumočníka. Vysvětlila jsem, že v pondělí mám dvě velké přednášky pro dost studentů (to jsem nelhala). Že schválně letím zpátky v sobotu, aby tam byla rezerva. Že jsem si zaplatila službu a že ji chci. A že prostě budu v neděli v Praze a nebo v Drážďanech... a že je mi jedno, jak mě tam dopraví... A že já odstoupit od letu nesmím, tak oni taky nee. A že let se uskutečnil, že žádná mlha, stávka, technická porucha není – jen jejich neschopnost.
Zkrátím to. Najednou byly letenky do Londýna na 21:00 (tedy ani ne dvě hodiny po plánovaném letu) a následné letenky do Prahy. A navíc se objevil i reklamační řád, na jehož základě jsem obdržela šek s vysokou částkou. Pokud bude proplacen (české banky na to mají měsíc), pak jsem letěla do USA zcela zdarma... Asi jsem vypadala velmi bojovně...
Slíbili nám, že řádně odbavené a naložené kufry na nás počkají v Praze.
Do Londýna jsme odletěli s hodinovým zpožděním, ale odletěli...

Neděle:

Na přestup v Londýně byla plánovaná hodina a půl. To vypadá jako dost času. Ale není. Když se pozdě vyletí z Yorku (tedy toho Nového), tak i když se pilot snažil, zbylo na přestup jen hodina a čtvrt. Pak se zjistí, že přílet byl na terminál 4 a odlet je z terminálu 3. Je to daleko. I letištním autobusem je to daleko. A pak je tam fronta na odbavení. Opět bezpečnostní rámy, zouvání bot, sundávání hodinek... A čas běží.
Nejen čas běží. Paní vystavující mi palubenku zvyšuje hlas a křičí: „run, run, run!!!“ a tak běžím. A ten gate je jako na potvoru tak daleko. Ale stíhám a sedím v letadle do Prahy. Mám děsnou žízeň (fakt jsem utíkala) a těším se, až vzlétneme a dostaneme napít. Těším se zbytečně. Nebe nad Evropou je přeplněné a opět nemáme povolený start. Zase hodinové zpoždění...
Konečně Praha. Jestli si myslíte, že kufr na mě čekal, myslíte chybně... Nečekal. Byl vyložen v NY a nenaložen do Londýna... Když jsem já byla v Praze, počítač ho jasně viděl jako ztracené opuštěné zavazadlo na letišti JFK. Opět reklamační protokol. Odpovědnost nese British Airways, která můj kufr vůbec neviděla. Ale s ní jsem doletěla a ona je zodpovědná za moje zavazadla. Ale šlo to rychle, česky... a tak nějak jsem věřila, že kufr trefí.  Trefil, dovezli mi ho v pondělí večer – přiletěl myslím přes Amsterodam...

Volám páníkovi a Betce. Aby nečekali na letišti, jsou na procházce v blízké Šárce. Čekám divoké Betí vítání (vím, že celých 9 dní smutnila), ale Betka je spíš překvapená, že jsem se „našla“.  Zbytek neděle prospala (jako by byla děsně unavená), ale od pondělí už byla zase ve formě – praštěná, divoká Kosatka dravá.