Jak roste dogák Night – část první, květen 2014

Před osmi lety jsem na Zvířetník psala dvanáctidílné povídání „Jak roste doga Beta“. Nyní nastává čas pro další pokračování...

Každý správný chovatel by se měl snažit o co nejlepší chovatelskou práci. Je normální, když dobří chovatelé kryjí v zahraničí, nebo si vozí k oživení chovu štěňata z vyhlášených stanic. Není normální, když někdo absolvuje 4608 kilometrů dlouhou cestu přes půlku Evropy do proslulé chovné stanice pro „obyčejného“ psího kámoše na chození po Jizerkách...

Když v pondělí 14. dubna skončil život dozí dámy Bety Black Triumf, začala jsem ihned hledat štěně. Moje kritéria výběru  byla přísná – žádná příbuzenecká plemenitba, „stará“ matka, krásný elegantní typ dogy, věk mezi 8 a 12 týdny, vyrovnané zdravé štěně. Raději pes, nejlépe žíhaný, nebo černý. A čím dřív, tím líp. Doma jsem nenašla nic (a nebo to bylo zamluvené), v blízkém zahraničí taky ne. Když jsem nenašla já, poprosila jsem odborníka o pomoc. Chvilku to trvalo – komunikace se zahraničím nebyla úplně snadná, ale 23. dubna bylo dojednáno. Náš nový kamarád bude černý pejsek Night de Garaba. Adresa?? 60 kilometrů na jih od Valladolidu...

Letos jsme jarní poznávací dovolenou s ohledem na Betky zdraví neplánovali. A najednou „dovolenka“ byla tady – a velmi málo času (dva dny) na vyhledání ideální trasy, sehnání „tlumočníka“ (neteřka se fláká před státnicema, tak slíbila pomoc), vyhledání noclehu... ale i upečení mazance, usmažení řízků :o)

Na sebe jsme vezli maličko věcí – ale zato dek, osušek, savých podložek, vlhčených ubrousků, obojků, vodítek, misek, hraček... byla hromada. Štěně mělo před sebou 25 hodin v autě (pokud vše klapne a pejedeme plynule a víceméně nonstop. Může mu ale být špatně, může zvracet, může mít průjem, může se počůrávat... Pro jistotu jsem vezla i velký „zadělávací“ igelitový pytel, aby mi případně poblinkaná deka nesmrděla v autě...

Jo a proč množné číslo u obojků a vodítek?? Naše štěňata jsou chudáci – štěněcí obojky dědí po sobě. No a zrovna ten věk Najta byl zlomový – kdy už mu mohl obojek 1 být malý. Ale taky mu obojek 2 mohl být ještě velký... No tak musely jet obojky oba. No a vodítko štěněcí normální a pro jistotu taky dlouhou stopku – aby se mohl štěník proběhnout bez rizika, že skočí u dálnice pod nějaké to auto.

Rozcestník z dlouhé cesty se zajímavými zastávkami ve Francii i Španělsku někdy napíšu – ale teď to nepatří do Najtova vyprávění. Vyjeli jsme v pátek večer. V sobotu večer jsme přespali v hotelu poblíž španělských hranic a v neděli v půl páté odpoledne jsme dorazili do Almenara de Almaja.

Vysoká nadmořská výška (přes 800 mnm), pustina, občas malá vodní plocha. V celé vesnici pár kamenných domků. A taky „továrna na dogy“.

Po zazvonění se ozval neuvěřitelný zvuk – hluboký štěkot desítek obrovských tlam. Věděli jsme, že chovatel Jose Garcia Abad nebude doma (posuzoval na výstavě), ale ochotně zařídil předání štěněte. Přivítala nás dvě mladá děvčata (jedna anglicky a druhá německy mluvící), provedly nás domkem na zahradu a pak jsme jen zírali...

Nejprve holky tichou prosbou (nevím, typovala bych něco jako „držte tlamy“) uklidnily osazenstvo dvorka. Odhadem se tam v různých „sekcích“ pohybovala tak dvacítka dospělých dog, desítka dorostenců a desítka štěníků. Žádná nervozita psisek – když třeba vypustily 5 měsíčního pejska – jediného ještě volného k prodeji, tak ostatní puberťáci bez problémů zůstali „doma“, na stranu druhou ono zvíře bylo nadšené, kontaktní, hravé a krásné.

Taky byl od ostatních štěníků a maminy odloven Night. Přesně věděl, kde se v trávníku dá najít zapomenutý plyšák, užíval si průzkumničení na zahradě, ale když začal tušit zradu, s brekem se snažil procpat zpátky k mamince. Maminka: šestiletá hárlekýnka, sestřenice naší Bety, se jmenuje Dubai des Geants du Bocade. Byla milá, kontaktní, mazlila se, připadala mi snad ještě vyšší než byla Beta. Štěníky už neřešila – myslím, že se těšila, až vypadnou ti poslední. Jen pro doplnění: tatínek je černý pes Enzo da Serra Grande.
Protože ze stanice hodně štěníků cestuje daleko do zahraničí, musí někteří čekat až na naběhnutí imunity na vzteklinu – tedy zhruba do 4 měsíců věku. To jen na vysvětlení, proč v nabídce štěníci nejsou a na dvorku jich je docela dost. Naštěstí pro dovoz štěněte do Čech z EU nemusí mít čipované štěně s mezinárodním pasem do tří měsíců věku očkování, stačí podepsat prohlášení, že se nedostalo do styku s divokými zvířaty.

Dostali jsme pas, doklad o čipu, zaplatili jsme a já si vzala do náručí štěníka. A on se chudinka rozklepal jak sulcík... Neměla jsem v tu chvíli dobrý pocit – nesu si tvorečka, který se bojí... asi nikdy nikde nebyl, autem nejel – je skvěle socializován s rodinou psí, ale jak je na tom se socializací člověčí??

Při první zastávce u dálničního odpočívadla ze mě obavy spadly. Z kufru vystoupilo sebevědomé štěně, které nerozházel ani brzdící skřípějící kamion, ani z autobusu vystupující tlupa ječících puberťáků. Hrdě kráčel na vodítku, i když se domnívám, že vodítko viděl poprvé. Na trávníku se vyčůral. Nechal se hladit, nadšeně na nás vrtichvostil. Jen při nakládce do vozu opět viditelně nebyl rád, když jsem ho zvedla.

Byla jsem varována, že dlouhý přesun štěňata nemusí dobře snášet, a že některá nežerou. A že stačí, když pijou a že většinou neodolají piškotům...
Night žral úplně všechno – kromě stravy vhodné i vajgly, papírové kapesníky, oblázky, trávu... ale nechtěl vůbec pít. Vystřídali jsme různé misky, různou vodu. Nakonec jsem tedy každou potravu smíchala s vodou a tak jsme do něj potřebnou tekutinu dostali.

Byl neuvěřitelně pohodový cestovatel. Nejen že byl dokonale čistotný, ale velmi brzy nás vzal za své a tedy jsme ho mohli i pouštět na volno a on se mohl dokonale vyřádit. Takže zhruba každé dvě hodiny zastavit, vypustit psisko, vyběhat, vyčůrat, vyblbnout, pomuchlat... někdy něco malého zakousnout... a jedeme dál. A psisko seblou pláclo do deky a spalo. Takže po 25 hodinách cesty byl konečně Garaba doma...

Po třech dnech můžu říct, že je to zatím pohodový štěník. Není tak divoký, jako byla Beta. Nepoužívá zuby v kontaktu s lidmi. Nechytá nás za oblečení ani končetiny. Je čistotný. Je pracovitý – pokud je doma sám, nanosí všechny boty z předsíně do pelechu, stáhne z věšáku „zahradní“ bundy, vytahá a z kůry oloupe pro něj u krbu připravená polínka, roztahá hračky, stáhne utěrky... Krásně si hraje – vraždí plyšáky, jezdil tady dlouho velkou předsíní na šustivém pytli od granulí. Vrčí, mňouká, píská, mručí, kňučí – jeho škála zvuků při hrách je veliká.

Neumí chodit v terénu – to se musí naučit. Dělá pokroky, ale připadá mi, že nemá moc velkou fyzičku. Takže musíme začít zatěžovat hodně opatrně a pomalu. Ale umí ho chytit tryskové šílenství, kdy se svítícím bělmem v černé tváři letí zahradou, trhá větve, padá ve smyku... Skáče jak kozel všema čtyřma do vzduchu – není to klidný ňouma, ale zatím v něm není divokost Kosatky dravé.

Žere jak kyselina – maso vařené, syrové, zeleninu, ovoce, granule, řecký jogurt, piškoty, med... zatím odmítl jen syrová játra. S pitím se pomalu lepší – nejdřív jsem mu ředila vývar, nyní stačí do misky s vodou dát trošku masa...

Všechny dosavadní noci spal jak špalek – od večera do rána – žádné vstávání a loužičkování.

Stavili jsme se na veterině – štěník byl prohlídnut od hlavy k patě a shledán zcela v pořádku. Má 18 kilogramů a zhruba  50 cm v kohoutku. Teď začne nabírat tak dvě tři kilíčka týdně...

Má krásně lesklý černý kožíšek. Bílý znak na hrudi, dva bílé prsty na obou zadních tlapátkách a bílé „odrazky“ zezadu na předních tlapátkách. Jo a našla jsem mu vadu na kráse... Nad pravým uchem má vír chlupů - „lízlo ho tam tele“ - jak říkala moje babička...

Jen je zatím děsný závislák na mně – kam se hnu, hne se i on. Ale věřím, že se to srovná, až se zcela zabydlí. Ale už ví, kam patří – když se lekl nastartování sekačky hned vedle plotu u sousedů, zmizel otevřenýma dveřma doma a vrtichvostěním mě vítal zalezlý na pelíšku.

Uvidíme, jestli za měsíc budu psát hlášení o stejně hodném Najtovi a nebo jestli andílek začne vystrkovat čertovské růžky.

Xerxová, 01.05.2014