Jmenuji se Night. Jakože Noc. Jsem Španěl, ale jméno mám anglické, snad proto, že mou misí je stát se sudetským španělem. Zatím nevím, zda je to výhra, uvidíme. Ale skoro jistě lépe, než se stát kokršpanělem.
I když jsem Night, páník tvrdí, že v Sudetech se to čte Najt. A volají na mne Najtíku, Najte, Vilíku, Betko, Fáňo. A když maloučko zazolobím (jak já bych moh?), tak mi říkaj tygarabo. Ale já jim rozumím.
Mí lidé si mne vyzvedli v rodné vsi Almenara de Adaja, opustil jsem snad ani ne smutný, protože evidentně na mne všichni byli domluvení. A protože mi mezi všemi těmi třiceti dogami bylo dobře, nemohu uvěřit, že by se mnou smýšlely zle, takže - vzhůru za novým dobrodružstvím!
Cesta domů (Ruprechtice už je moje doma) uběhla celkem dobře, jen kdyby mne furt nenosili z té pojízdné boudy a zpět. Jsem velkej a nepotřebuju nosit. Trochu na ně proto vrčím. Mluví na mne divným jazykem, ale jejich potravinám se nedá odolat, zvlášť když já trpím chronickou hladovostí.
Můj nový kotec je trochu nepřehledný. Jsem v něm vlastně sám, své lidi nepočítám, no, teda trochu jo, zvlášť paničku. Páník je tu tak trochu nadbytečněj, ale panička vyzradila, že nosí do kotce maso. Tak ho snesu. Nepřehledný je proto, že nemohu dopočítat všechny pelíšky, které tu mám. Jsou navoněné, ale trochu z nich stejnak cítím povědomou vůni. Prý to tu všechno měla kdysi teta Beta, nemohu si ji vybavit, ale podle vůně bych ji měl znát. Pelíšky jsou ve dvou poschodích, ale se schody mám trochu potíž. Takové ty kamené jak jsou tři, to zvládnu v pohodě (no, v pohodě - včera jsem to skočil a jel jsem pěkně dlouho s hanebně roztaženýma packama, protože jsem nedomyslel, že dlažba se smeká) ale ty dřevěné do patra, ty mi nejdou. Naštěstí panička pomůže, jenže zase mne nosí. A to mne uráží, i když od paničky ne. Nejlepší pelíšek mám nahoře, je i s duchýnkama, jenže oni na to mí lidi přišli ttaky. Budu muset hodně jíst a jednou je vyženu, teď jsou ještě silnější.
Mám zahrádku. Zkusil jsem okousat úplně všechno, co tu roste, ale zdá se mi to nějak trpké. Že by to ještě nebylo zralé? Kupříkladu ta větev od blůmy se mi jevila jao vysloveně k nakousnutí. A to nemluvím o rybízu, pivoňkách. Jen růže se brání, potvory.
Další zajímavostí zahrádky je bazének s lekníny, prý velmi oblíbený tetou Betou i strejdou Xerínem. Zkusil jsem to, ale ta voda nic nevydrží a navíc se v tom špatně dýchá. Ještě že mne panička vylovila. Od té doby jen okusuju leknínům listy, skákat tam už asi nebudu.
Dneska jsem byl v lese! To jsem zatím neznal, ale je to celkem zajímavé, až na ten terén. Je tam spousty věcí ke čtení, jenže lidi jsou netrpěliví a furt by někam šli, nestih jsem to zdaleka všechno načíst. Ale prý tam nejsme naposled, tak snad příště.
Taky jsem byl na procházce mezi krabicemi, prý to jsou taky kotce pro lidi, ale divný. Celkem jsem si mezi nimi vykračoval a nechal se obdivovat, ale pak jel velikánský kotec na kolech a děsně hlučel a tak jsem musel prchnout. Panička mne ale zachránila. Mají to tu v Sudetech ale divně hlučná zařízení, u nás v Kastilii jsme měli boží klid. Tak uvidíme, kdyžtak prchnu zpátky. Ale zatím je to celkem dobrý.
Psáno 2.5.2014

Musím uznat, že být sudetským Španělem není zas tak úplně špatný, i když je to dřina. Spolu s jemným kožíškem musím opustit i řadu návyků a dle mne vrozených postupů, abych tu zapadl a byl platným členem smečky. Nebudu vyjmenovávat všechno, ale některé věci zmínit prostě musím.
Především tady se chodí obdivovat svět. Já dosud obdivoval mámu, sourozence, betonovou podlahu kotce a trávu zahrady. Tady se jde mnohem dál, i když ta zahrada je skoro stejně veliká. Ale chodíme do Sierra Jizera prý na seta comestible, ale ještě jsem to neviděl a raději se naučím to slovo houba. Navíc své lidi podezírám, že místo nějakého hledání pouze koukají, jak je tu krásně. A je.
Prý musím být připraven na psi a lidi, tak se chodíme socializovat. A to jednak u nás v Ruprechticích na tzv.cvičák (nebojím se, že by mne někdo chtěl cvičit, já bych se rozhodně nedal), jednak mne vzali i do města. Nechci se chlubit, al eostudu jsem neudělal tam ani tam, aspoň zatím. Na cvičáku se s místními psíky celkem kamarádím, i když jsem tu asi z nejmladších a musím občas vykazovat příslušnou úctu ke staršímu, mě to neva, i Španěl se někdy ohne, na chvíli. Ve městě jsem jim ale vyrazil dech, protože si mysleli, že hoch z náhorní roviny nikdy neviděl ty jejich betonový šílenostě a uspěchaný lidi. No, moc jsem toho neviděl, ale leccos si umím domyslet, takže jsme z parkoviště hrdě na vodítku vyrazil ven, netáhl mnoho, aby si nemysleli, že se bojím, vlezl do příslušného obchodu s psími potřebami a důkladně vše prověřil (nic moc tu nemaj, ale codyš), propletl se pod nohama spousty lidí a zase našel plechovou boudu na kolečkách, který mne odveze domů. A tady jsem nejraději. Přiznám, že nerad vycházím, ale když už mne vytáhnou někam dál, tak pak ochotně šlapu. Ale domek nechci opouštět, prostě si nemohu pomoct. Přestože podmínky na této cestě byly příznivé, udržel jsem se a nečůral se zpětnou vazbou (to já nejraději, když na předních tlapkách jasně cítím, že ještě čůrám, a na betoně to jde výtečně), vše pěkně donést domů.
Doma navíc mám, díkybohu, i prostor pro tréning nám Španělům nejbližší hry.
A poslední veliká změna - víkendová výprava. Věděl jsem, že bude, jen jsem se neuměl těšit jako teta Beta. Ale v 5 jsem je vzbudil, aby nezapomněli, a vyrazili jsme na Chrástecký vrch, tam byla Betka na jaře a já si měl ověřit, jak se mi šlape v terénu a měkkém podkladu. Což o to, šlape se dobře, i nějaký ten skůček se vydaří, ale ty následky. No já zaspal večerní psaní deníku! Tak to teď doháním.
Psáno 11.5.2014

Pomalu je tu začínám víc poznávat, jak tady věděcky říkají, socializuju se. Kupříkladu vím, čím si u páníka nejvíc našplnám - stačí, když jen přijde s obědem, vyčurám se na koberec. On volá cosi nahlas, určitě mne chválí. Jen nechápu, proč mne pak vynáší na trávník, úplně zbytečná práce, já se fofrem umím vrátit domů a je-li třeba, čurám na schodech. Prostě se pro ně rozkrájím, ať mají ze mne radost.
Chodíme pravidelně na cvičák, tam se potkávám s cizími lidmi (jsem na ně hodný) a psy (jsou na mne hodní). Běhám s nimi, ale, přiznejme si, zatím zpravidla moc nestačím, nějak se mi furt ty nohy poplétají. Nejvíc mne rozčílil jeden jezefčík, který má nohy sotva třetinový, ale než jsem se rozkoukal, pětkár mne obkroužil a pak si šel po svých. Zkoušel jsem ho dostihnout, ale raději jsem si sednul.
Taky jsme byli v lese, to proto, abych se prý naučil správně lesně chodit. Je pravda, že trochu dupu, je pravda, že kořeny mi jsou nepřáteli, neb o ně škobrtám. Ale zlepšuju se!
Taky jsem šel s paničkou od ní z práce až k nám do boudy. Cestou jsme potkali tramvar! No to jsem si musel sednout a přiznám se, že jse mse trochu klepal. Ale jinak to byla cesta dobrá a myslím, že jsem uspěl, křižovatky řeším jedna báseň a lidi potkávám s radostí. A oni mi zpravidla chválí srst i tlapky. Asiže jsem krásnej.
Včera přijeli Kvilík s Fáňou, moc si s nimi chci hrát, ale oni jsou trochu netýkavky, zvláště Kvilík. Ale myslím, že se už brzy skamarádíme, kupříkladu s míčem nám to šlo výborně, jen když jsem se o Kvilíka opřel packama, tak protestoval. Však já ho vycvičím :-).
Jinak musím vyzradit, že tady v Sudetech furt prší. Trochu se mi stýská po suchém Španělsku, ale tady mají tak výborný kuřecí krky, křídla, ořezy, kranulky, hovězí, že to snad i s tím deštěm vydržím.
Psáno 17.5.2014

Pomalu se teda učím česky, hlavně ty jejich divný návyky. Kupříkladu hned v neděli jsem šel koukat na starej hrad i s Kvilíkem a Fáňou. Což o to, oni to prožívali, ale co já, Kastilský hidalgo? No, prošel jsem to tam, občas se trochu kutálel, protože to maj fakt strmý, ale jinak - nic moc, rozdíl je podobný jako v červených vínech.
V týdnu, jak jsem zjistil, je jiný režim. Ráno mí lidi odcházejí na poměrně dlouho pryč, ale špatně se odhaduje, kdy se objeví. Dříve jsem stíhal přerovnat všechno, co bylo k dispozici, v obou patrech. Zjistil jsem ale, že to asi nikdo neocení, chválili mne paradoxně jen za to, že jsem zapomněl a čůral až venku když přišli. Mají to nějaký popletený tady. Odpoledne ale zpravidla někam krátce vyrážíme, prý abych poznal okolí, tak ho teda poznávám. Ukázalo se, že jsem prý první doga, která má ráda vodu a skutečně, velikým gustem si ten živel přitahuju packou, ale on se potvora rozstřikuje a ne a ne se poddat. Já na to ale přijdu! Snažím se trochu po stráních, ale tam se mi to ještě dost klouže a celkově tu mají asi nějaký horší vzduch, jsem poměrně brzy unaven, musím si sednout a něco kousat, třeba větvičku. No a pak hned se peláší dál! Zatím se na neznámých místech spíš držím svých lidí, ale když se třeba vracíme nebo to znám z dřívějška, nelenuju a zkoumám daleko před nimi. Když jsou okolo cizí lidi, štěkám na ně někdy, nebo teda aspoň štěk naznačuju. Když jsou ale příjemní, rozvrtím se a vítám se s nimi. Mají-li navíc psíka, jsem neodvolatelný (a neodolatelný, samozřejmě).
Jediné, co mi tu krapet vytýkají, je kožíšek. No teda spíš jeho zbytky. Páník na to přišel hned, že jsem totiž pokusný pátý ráz dogy - doga nahá, anglicky hollydog. Paničce se ta vidina evidentně nezamlouvá, ale měla si teda dovézt tibetskou, žeju.
Dneska jsem kvůli mé srsti jeli zahrabat se do Kerska, kdež se nacházel shodou náhod strejda (přesněji taťka strejdy Xerdy) kožař. Prohlédl mne a s paničkou si pošpitali. Co si řekli, nevím, ale opět jsem dostal smažený vajíčka, tak snad dobrý. Kdyby se něco dělo, dám vědět. Teď musím spát, stavěl jsem s páníkem plato pod bazének (netuším, co by to mohlo být) a děsně mne to vysílilo. A navíc zítra prý zas někam jdu, chudák já, hombre.
Psáno 24.05.2014

Za to moje vstávání se mi pěkně pomstili. V neděli, když slušný bytosti ještě usilovně přemýšlí, čili v 6 ráno, jsem se nějak zapomněl a jako vždycky kousnul páníka do nosu. A on, že teda dobrá, a šli jsme na Ještěd. To je takovej kopec, kde jsem se konečně pořádně rozdýchal, neb jsem byl v rodné výšce. Ale tady mají lesy! To u nás jsou holý pláně, vidět do dáli. Tady hluboký prales, jen když vyjukneme na nějaké skále, tak pak trochu výhled. Ale kdeže šírá Kastilie.
Asiže se jim nelíbím. Pravde, trochu prosvítá kožka pod nemnohými chlupy, ale co oni vědí o španělském naháčovi!? V pondělí mne vytáhli k lékařce, tu už znám, jednou mi bodla jehlou do plecka až jsem kviknul, ale jinak celkem na mne byla hodná, luxovala mi kožíšek na hrudníku takovým zařízením, které pohání elektrikou z uší! Fakt šikovná. No a s ní se na mne spikli a jen jsme se vrátili, už mne hodili do necek a prolévali smrdutou kapalinou. Ještě že mám tu vodu rád, neprotestoval jsem, jen si myslím, že příště by mohli zvolit lepší odér. Však jsem to šel hned do konvalinek přetlouct, ale odkvétají, potvory.
Snad kvůli tomu, že se se mnou nemůžou tolik chlubit, mnoho nechodíme ven, jen tak asi jednou denně. A skoro vždycky na cvičák, ale ne vždy tam jsou kámoši ku hře. No ono teda je to s nima dost těžký. Dneska kupříkladu jsem se potkal hned s několika, ale nikdo si se mnou nechce hrát. Vemu ho packou a von padne. No co to tu maj za psíky? Teda skoro jako ta naše děcka, taky. Přijedou, že jako prý budeme slavit Kvilíka. A tak teda se trochu rozjuchám, že teda oslava (to my hidalgové umíme, rozjuchat se), pohopsám trochu, občas maloučko stisknu zubem, a hned je křik. Fakt jsou děsně rozbitný ty lidský mláďata. No, teda Fáňa tolik ne, ta mne klidně i do čeníšku sekne, když jí beru panenku z kočíku, ale Kvilík, ten ne, ten hned ječí. Budu ho muset vycvičit.
Psáno 31.5.2014