Aby nezůstávala pozadu za svými dost zcestovalými dozími předchůdci, může si konečně i Betka v mapce Evropy odškrtnout pár zemí, které pocítily dotek její něžné lehké tlapky...
Na dovolené se snažíme jezdit mimo hlavní sezónu. Doufala jsem, že letos v květnu vyjde týden klidu někde na jihu, ale náš domácí workoholik byl proti. Ale naskytla se mi nečekaná příležitost. On a teta O. potřebovali jet na jeden den pracovně do Turína. A tak jsem jim to trošku zkomplikovala a během týdne jsem jim naplánovala „dovolenou“.
Ubytování se psem na cestách si zařizujeme přes Interhome. No a mimosezónní třídenní pobyt se psem v domku se zahrádkou na břehu Lago Maggiore mi přišel jako dobrý nápad. Koneckonců firma ušetří za ubytování na služební cestě a my si o jeden den plánovanou cestu prodloužíme a tak si přeci jenom uděláme mini dovolenou.
Cesta Německem byla pohodová (ani Mnichov nedělal potíže), problém nastal u Bodamského jezera. Nechtělo se nám kvůli pár kilometrům platit rakouskou dálniční známku a tak jsme se krokem posouvali ucpaným kousíčkem státovky oddělující Německo a Švýcarsko... Za odměnu jsme si dali oběd, Betka protáhla nohy, zabahnila se v místním potoce, vyžebrala nějaký ten desátek a jeli jsme dál. Švýcarské celníky Betka nezajímala (my také ne), jen nám prodali dálniční známku a jeli jsme vstříc zasněženým Alpám.
Počasí bylo parádní, kopce měly ještě pořádnou sněhovou peřinku, všechny vodopády do údolí krásně tekly, přehrada pod „Svatým Bernardýnem“ byla zamrzlá, jen ta dálnice přes průsmyk je celá v opravě... Alespoň bylo dost času kochat se výhledy...
Švýcarskou část jezera – letoviska Locarno a Ascona jsme jen míjeli, neboť se blížil čas na ubytování a do Stresy nám chybělo ještě nějakých 60 kilometrů. Ono totiž to jezero není žádný drobeček. Ale už cesta po pobřežní silnici dávala tušit, že se máme na co těšit. Hlavně příroda nám ukazovala, že sice zasněžené vrcholky Alp jsou blizoučko, ale u jezera je středomoří jak vyšité a palmy, olivy, blahočety, banánovníky, citrusy a spousta kvetoucích kytek jsou tam moc spokojené.
Trošku překvapení jsme byli při ubytování. Spali jsme už v typickém domku v Bretani, v kamenném minidomečku ve Walesu, v moderní „garáži“ (ale s parádní zahradou za kamennou zdí) v Andalusii, v tuctovém apartmánu u Raveny, ale v kostele ještě ne... Prostě majitelka přebudovala objekt na dva pronajímané byty. Uvnitř bylo zcela moderní zařízení, ale vitrážové okno na schodišti do patra, zvonička na střeše, uzounká okna v tlustých zdech či vstupní „dveře“ do našeho přízemního apartmánu dokazovaly, že původní účel objektu byl někde jinde.
Večer jsme ještě vyrazili na první obhlídku okolí. A pokud se říká, že je Liberec město rododendronů a azalek, tak nevím, jak by se mělo říkat Strese. Prostě ty azalky byly úplně všude a v plném květu. Co mě mile překvapilo, že do všech perfektně udržovaných parků a na promenády a kamínkové pláže – všude mohla i Beta.
Ve středu ráno jsme s Betkou „osiřely“. Prošly jsme po pobřežních promenádách od jednoho konce k druhému. Našly jsme internetovou kavárnu s restaurací. Našly jsme stanoviště lanovky i přístavy výletních lodí. Prostě jsme měly spoustu „práce“. Při této příležitosti se potvrdilo, že pokud s Kosatkou chodí jen jeden člověk, chová se rozumně. Pokud nás je víc, je v cizím prostředí nervózní, divoká, hysterická. Prostě smečka musí být trvale pohromadě a nějaké zastavování a vzdalování se od ostatních je vyhodnoceno jako veliký problém.
Ještě jedna potíž se vyskytla. Ale ta nás až tak nepřekvapila – Arona se chovala stejně. Voda, která se hýbá sama od sebe, je prostě nebezpečná. A to tedy velmi. Protože jezero je opravdu veliké a navíc je na něm rušný lodní provoz, má trvale vlny. A Kosatka z něj pít nebude. A nebude. Když ji tam násilím vtáhneme, stejně pít nebude... A tak panička z kapsy vytáhne igeliťáček hovňáček, nabere do něj vodu z jezera a Betka spokojeně chlemtá a chlemtá...
Po obědě jsme vyrazily do místního krámku pro „velký“ nákup. Jogurt, místní chleba a láhev vody. Když prodavač spatřil vzorně čekající Kosatku, přibalil mi jako pozornost podniku velkou kost od šunky (i s kusem masa). To mě mile překvapilo a od Betky byl na dlouhou dobu pokoj, dokonce zapomínala i hlídat „náš“ kostelík.
Když se vrátili „pracující“, opět jsme vyrazili do vsi. Místní ZOO jsme neměli v plánu, ale opět nás mile překvapilo, že vstup se psy byl povolen (pochopitelně s výjimkou části se zvířátky na volno). Zato místní internetová kavárna sice měla připojení k wifi, ale obsluha neuměla heslo. A síť byla zabezpečená :o) Přesto jsme jim udělali tržbu, když už jsme tam byli... víno „uměli“ líp, než internet.
Ve čtvrtek byla dovolená. hned po ránu jsme vyjeli na kopec nad městem. Mottarone je 1491 metrů vysoký, vede na něj lanovka. Protože jsme ale chtěli přejet na druhou stranu kopce k menšímu jezeru Lago d'Orta, jeli jsme autem. Silnička na vrchol je zpoplatněná (6 Euro), ale nikde nikdo, závora do přírodního parku zdvižená, výběrčí nikde. No, protože jsme tam byli úplně sami, tak se to mýto asi mimo sezónu v pracovní den nevyplatí vybírat. Jen jsme trošku podcenili počasí. U jezera bylo léto - 25 stupňů (nadšenci se koupali), na vrcholku hory 8 stupňů a zbytky starého sněhu... Všude kvetly maličké divoké bílé krokusy.
Dobyli jsme vrchol, udělali pár fotek obou jezer z výšky a hodně rychle šli zpátky do teplíčka auta. U jezera d'Orta jsme nezapomněli navštívit krásné historické městečko Orta S.Giulio. Opakovala se známá scéna u jezera – psice je žíznivá, uslintaná, ufuněná, ale pít nebude, protože ta voda se hýbá... Panička se i zula, brodila poměrně teplou vodu, nic... Opět přišla na řadu igelitová „miska“. Odmítla jsem oběd v lepší restauraci na náměstí, neboť horkem uslintaná Kosatka nezaručovala bezproblémový průběh oběda. Sice si páník stěžoval, že těstovin v bufíku pod parkovištěm byla malá porce, ale možnost uvázání Kosatky ke stromu nám oběd zjednodušilo. Ona totiž děvenka je děsně hladová (to je začátek falešné březosti) a rozhodně se u našeho jídla nechová vychovaně.
Po návratu do Stresy nás páník s Betkou doprovodili do přístavu a já s O. se vydaly na ostrov Isola Bella. Je to nejnavštěvovanější z Boromejských ostrovů, protože na něm hrabě Karel III. Boromejský vystavěl pro svoji manželku palác a zahradu. Stromy, kytičky, sochy a bílí pávi... prostě krása. Večer jsme Betku nechali „doma“ (na toto je skvělá, je hrozně hodná a odložení v cizím prostředí snáší zcela klidně) a zašli na večeři pod platany na náměstí.
V pátek ráno jsme vrátili klíče, a vydali se zpátky. Opět nás zpomalil rozestavěný průjezd průsmyku San Bernardino, ale přesto jsme se zastavili ve Vaduzu. Vystoupali jsme na hrad i když jsme věděli, že je to uzavřený soukromý objekt. Ale trocha pohybu při celém dnu v autě neuškodí. To byl poslední klidný kousek cesty...
Od Bodamského jezera už jsme z kolon a ucpaných silnic nevyjeli. Všichni Němci byli v autech a někam jeli. Dvě hodiny jsme popojížděli u Mnichova, ucpané bylo Řezno i celá dálnice dál na sever. Takže nic moc... ale domů jsme nakonec dorazili :o)
Xerxová