Stále ještě roste strašně rychle. Na necelých pěti měsících
má 35 kilo a v kohoutku má asi
Žere jak kyselina. Všechno do ní padá s neuvěřitelnou rychlostí. Až do tohoto týdne papala čtyřikrát denně, nyní jí zavádíme režim snídaně – oběd – večeře. A mezitím „hobití“ stravování, tj. druhou snídani a svačinku a přesnídávku a druhou večeři
Určitě jsme pokročili i v čistotě. Sama doma se už nepočůrá, většinu nocí také spí bez nutnosti návštěvy trávníčku a i vítacích učůrávání hodně ubylo (třeba můj příchod je zcela bez čůracích emocí). A s bobky držíme stále nulové skóre. O to víc mě vytočily poslední dvě louže. V první byla poměrně nevinně. Bylo to v době, kdy uměla schody nahoru, ale dolů se bála a byla nošena. Blbka si vylezla nahoru. Bohužel první přišli domů junioři – malá panička s kamarádem. A než se rozmysleli, jak ji odnést ze schodů, tak se rozdováděla, totálně se počurala, roztlapala to všude, ocáskem rozcákala…..Když jsem dorazila na místo činu, bylo už uklizeno. Podruhé (a naposled) se počůrala tento týden. Byly jsme samy doma.V noci vstala a kňučela u schodů. Už je opatrně umí sejít. A tak jsem jí rozsvítila, a šla před ní pomalu dolů. Když se otočím, vidím, jak čůrá v klidu na parkety a než jsem se (řvouc jak pardál) přiřítila zpátky nahoru, ležela na páníkově polštáři a předstírala půlnoc… A že nechápe, proč v noci lezu po schodech.
Jestli jsme pokročili i ve výchově, to nevím. Určitě už pochopila, že nesmí sežrat nic z obsahu našich talířů, pokud jsme poblíž. Ale bez dozoru nic od jídla zůstat zatím nemůže. Jinak když je sama doma, tak je hodná. Už neuklízíme žádné boty, má otevřené i pokoje a zatím to koberce i zařízení přežilo. Tak snad to nezakřiknu. Venku slyší na přivolání vždy, když se nic neděje. Jen si teď spojila dva povely – ke mně a následující sedni. Prostě na zavolání ke mně si sedne hned, a očekává, že s piškotkem k ní dojdu. Jak logické….Ale když jsou vidět pejskové, hraje silně nedoslýchavou. Pokud jsou dost daleko, piškotku často neodolá. Ale pokud se k ní pejsek žene, neslyší a nevidí a nevnímá…. Patří to k věku, musíme vytrvat.
Nechá si prohlídnout zuby. Nechá si ostříhat drápky. Nechá se otřít mokrým hadrem. A také si nechá osprchovat ve vaně celý podvozek. A to vše zvládne i jeden člověk. I toto patří k výchově.
Zkoušíme jí brát na různá místa. V pražské ZOO musela čekat přivázaná před pavilony, vyzkoušela si chůzi po dřevěných lávkách i chůzi mezi mnoha lidmi (překvapilo mě, jak veliké procento dítek má v ruce rohlík, banán či jinou poživatinu). Evidentně ji mrzelo, že nemůže ke zvířátkům na návštěvu, ráda by si s některýma pohrála. Opravdová komunikace proběhla mezi ní a vlčí smečkou. Mrzí mě, že nesmí do naší liberecké ZOO (na důvody zákazu jsem vznesla slušný dotaz na patřičný web a na odpověď stále čekám).
Na návštěvě u příbuzných mě Beta vytáčela tím, že nechtěla ležet na připravené dece (a to jsem tam seděla i já). Přestože byla vyběhaná, unavená, chtěla se pohybovat po celé (bezpsí) domácnosti a to já nechtěla připustit. Byl to boj, ve kterém nezvítězila a který se bude muset opakovat. Bude si muset děvenka zvyknout, že jsou chvíle, kdy si nemůže dělat vše, co by ráda.
No a na závěr měsíce jsme jí připravili další lahůdku. První jízdu autobusem a tudíž i první setkání s košíkem. Šli jsme pěšky do města, tam jsme prošli centrum, zpestřili jsme jí to průchodem pasáže obchodního domu – nic ji nevyvedlo z míry. Trošku znejistěla až na autobusové zastávce plné lidí. A to jsme jí tam ještě nasadili ten obrovský košík po Aronce (přece nebudeme kupovat mezičíslo). A k dovršení všeho místo nízkopodlažního busu se přihrkala letitá Karosa, která vydávala svérázné zvuky a ani její jízda nebyla právě plynulá. No ale přežila to (Karosa i Betka). Sice do autobusu jí páník spíš vnesl a uvnitř mi nesesedla ze špiček bot, ale klepat se přestala brzy a ani se nesnažila vystupovat. No a při vystupování pravila, že ty schody jsou hrozně vysoký a nechala se páníkem zase vyložit. No akce pro pobavení spolucestujících.
Stále ještě je to kosatka dravá, její hry na lovení ji nepřestaly bavit. A doplnila je o další vymoženost – výskok a prudký náraz do hrudníku či zad oběti. No, soused koukal dost vyděšeně, když jsem se uprostřed hovoru o podzimní zahrádce vlisovala do pletiva….Ono těch víc než třicet kilo, která mi znenadání přistála na zádech, nějak nešlo ustát…. Ale s dvouletou kamarádkou Klárkou na procházce je uhlídatelná, tak snad si dá časem říci i u nejoblíbenější kořisti – členů rodiny. A pokud jsem ve střehu (ten chystaný útok je krásně poznat, svítí jí očíčka loveckou vášní) a nadávám jí, s oblibou se mi zakousne do zadní části těla… No, práce nás čeká ještě hodně.
Pro spoustu lidí je to už obrovský pes, pro nás je to stále malé nedorostlé štěňátko.