Beta a Ralsko

Tak mě zase chytla výletová nálada. Chtěla jsem do Jizerek, ale ty zapadaly sněhem a smědavská silnice byla předčasně až do jara uzavřena. A tak za tento výlet může nakonec internet.
V pátek totiž na Seznamu bylo povídání o Bezdězu, Mimoni a Ralsku – a já si uvědomila, že pro naši generaci je Ralsko sice známý kopec (nejde přehlídnout) ale s neznámým hradem i přírodní rezervací. Když jsme za mlada poznávali Jizerky, Lužky, Český ráj... tak tady bylo na mapě jen velké bílé místo  -  nežili tu lvi, ale sovětská armáda...
První zastávka byla v obci Noviny pod Ralskem, kde je „Průrva Ploučnice“. Řeka je sevřena úzkým a hlubokým pískovcovým údolím a nakonec vytéká ze skály jen malým otvorem (dnešní tunel je zčásti uměle dotvořen).
Betka byla nadšena a  pobíhala po okraji soutěsky – nad nejhlubším místem kaňonu (12 metrů) jsem ji raději odehnala od kraje, neboť představa, jak radostně drcne do páníka snažícího se fotit, se mi vůbec nelíbila. Na konci kaňonu se dá sejít až k řece – a pohled zpátky mezi kolmé pískovcové bloky stojí za to. Vrátili jsme se k autu a popojeli pár kilometrů do Vranova. Z Vranova totiž vede nejkratší cesta na vrchol Ralska. 
Ralsko je 696 m vysoký čedičový kužel, bohatě zalesněný. Poblíž vrcholu jsou příkré suťové srázy se vzácnou květenou. Státní přírodní rezervace byla vyhlášena již v roce 1933. Hrad na vrcholu je považován za jeden z nejstarších v Čechách (údajně z 12.století). Doložen je v držení Vartenberků v 14. století – kontroloval starou stezku ze Žitavy do Čech. Roku 1468 byl hrad dobyt žitavským vojskem, postupně pustl, stal se i útočištěm lapků a dál chátral.
Po chvilce stoupání je odbočka na Juliinu vyhlídku – pískovcovou skálu s krásným výhledem. Cesta na vyhlídku je vytesaná do skály, až se nechce věřit, že se opravdu jedná jen o výletní místo. Ale ať hledám jak hledám, žádnou zmínku o starém opevnění či skalním hrádku nenacházím... Ale té kamenické práce tam bylo odvedeno hodně.
Po dnešních turistech ale zůstává neuvěřitelný binec – chtěla jsem Betu posadit na oblý vrcholek vyhlídky, ale rychle jsem ji hnala pryč – jeden střep vedle druhého. A pohled do spár mezi skalami byl spíš pohled do velké popelnice...
A stoupali jsme výš a výš – krásným bukovým lesem. Výška stromů byla úchvatná, tak krásnou bučinu jsme snad ještě neputovali (a to v Jizerkách jsou taky parádní).  Ale ukázalo se, že internet má velikou moc – Ralsko se překvapivě rozhodla dobýt spousta tůristů. Přitom počasí nebylo výhledům do kraje vůbec nakloněné a čím výš jsme stoupali, tím víc jsme vlhli... jednak potem, ale hlavně mlhou, která houstla a houstla.
Navíc téměř všichni měli s sebou psího kámoše a tak Betka byla omezována víc, než bývá na našich cestách zvykem. Sice šla téměř pořád na volno, ale nesměla se zdržovat (malou fenečku jsme měli v patách), ani moc předbíhat (trošku hysterický labrador před náma). Naštěstí labík byl stále na vodítku – takže jeho páníci byli jím taženi vpřed velmi svižně a rozhodně nás nebrzdili.
Poslední stoupání ke hradu vede suťovým polem. Klouzalo to (mokré listí, mokrý čedič...), vidět bylo jen na pár metrů. Úžasnou fotku mám z vyhlídky těsně pod hradem – zábradlí a za ním nic – jen jednolité bílo. Přitom jsem měla vidět málem polovinu Čech... prý je vidět nejen Hvozd a Ještěd a Bezděz, ale i Říp.
Na hradě jsme se moc nezdržovali – jednak nebylo moc co fotit (tedy fotit by bylo bývalo co, kdyby všude kolem nebyl ten mrak), ale hlavně tam byla hlava na hlavě a pes na psu (doga Beta, labrador vodítkový, čubinka nevšímavá, pitbulík klackožravý, voříšek jorkšíratý, jezevčice poslušná i jezevec neposlucha...)
A tak jsme se naposled podívali kamennými okny do mlhy a zahájili sestup. Dolů to klouzalo mnohem víc, až se divím, že jsme dorazili dolů bez nehody. U pařezového stolu s dřevěnou lavičkou jsme si dali kafe a čokoládu a trošku si odpočinuli před dalším klesáním.
Dolů to šlo rychle. Zastavili jsme se chvilku jen u černoplodé velkolisté rostliny – hned jsem věděla, že je to jedovka jedovatá, ale nemohla jsem jí přijít na jméno. Byl to rulík zlomocný (atropa belladona) – ale na jméno jsem „si vzpomněla“ až doma v atlase. Skleróza je děsná věc :o)
Smutně vypadaly staré buky, které měly v kůře nesmazatelně vyryty nápisy v azbuce... snad i proto nás potěšila v bukovém listí zářící malinká česká vlaječka. Jen jsme ji vyfotili... a nechali ji ztracenou uprostřed cesty v záplavě zlatého listí.
Byl to zvláštní výlet – krásná příroda v trochu smutném mlžném hávu, krásný kraj v smutném hávu sovětské armády i uranové velkotěžby. Přesto stojí za návštěvu a já už vím, kam půjdeme „v kraji uranu“ příště.

Xerxová, 24.10.2009