Beta v Itálii
První článek na Zvířetníku od nás vyšel asi před dvěma lety a jmenoval se Xerda v Bretani. Bylo jasné, že když s námi cestovali Arona i Xerda, nebude toho ušetřena ani Kosatka Beta. Letos byl v plánu kousíček Itálie, jen na jeden týden.
Měla jsem trošku obavy, jak to naše hyperaktivní třeštidlo křížené s hysterikem cestu zvládne. A musím hned na počátku uznat, že jsem se bála zbytečně, [Pozn. Páník 1: jako vždy] že to vlastně zvládla docela v pohodě.
Co se týče papírování před cestou, je úplně snadné. Beta má platný pas pro malá zvířata a je čipovaná. Místo běžného prostředku proti cizopasníkům jsme použili speciální, který ji měl ochránit před eventuální nákazou srdečními červy (prý ve Středomoří poměrně častou). No a využili jsme i možnost připojistit psa na možné veterinární ošetření v zahraničí (novinka u VZP, jako součást „cestovního“ pojištění lidí). Všemi hranicemi tam i zpět jsme projeli bez zastavení a pojištění lidí, věcí ani Bety jsme naštěstí nevyužili.
Velikou radost mi naše psí holčička dělala s jídlem. Snědla ihned vše, co dostala do misky. A taky bez potíží pila – všude a hodně. [Pozn. Páník 2: Až na to moře, to jí nešmakovalo.] Proč mě to tak potěšilo? Arona cestování milovala, byla aktivní, všude a vším nadšená, ale mimo domov stávkovala s jídlem. A Xerda, který byl stále stejně hodný a klidný, zase někdy špatně pil.
Beta jezdí v kufru, věci pro naši čtyřčlennou výpravu se musí vejít do rakve na střechu. Ale poprvé mezi cestujícími na zadním sedadle a kufrem nebyla mřížka. A to se Betě moc líbilo a s oblibou si odkládala hlavu v lepším případě na polštářek přivázaný mezi opěrky hlavy, v horším případě na hlavu švagrové či její polovičky :o)
Sobotní cesta proběhla klidně. Obávaný průjezd Mnichovem jsme zvládli brzo ráno, hory kolem Ga-Pa nás přivítaly čerstvou sněhovou čepicí, ale cestu to nezdrželo. Po přejezdu Brenneru se začalo výrazně oteplovat a pak už po celou dobu pobytu nespadla ani kapka deště a teploty byly příjemně letní – stále nad 25 stupňů (však už pršící Dede Itálii právě opustila).
Odpočinek a kávu jsme si naplánovali v Trentu (či Tridentu). Bylo to první Betí seznámení s podzemními garážemi, davy lidí na bleším trhu, kavárnou, atmosférou rytířských her na hlavním náměstí, cákající vodou ze slavné Neptunovy kašny, se střídáním páníků při návštěvě dómu…přežila. A my taky. A tak se dalo tušit, že až na oblíbené táhnutí na vodítku či náhlý strach z neznámého to půjde.
Ubytováni jsme byli v prázdninovém městečku Lido di Spina. V sezóně to musí být hrozné, ale když jsme se mezi domky pod borovicemi pohybovali téměř sami, a na kilometrech pláží aby člověka hledal, bylo to dobré. Ta mimosezóna měla i svá negativa. Inzerovaný internet v kavárně měl fungovat každý den. Pak změnili na dveřích provozní dobu na jen od pátku do neděle a nakonec neotevřeli vůbec…
V domku Betka obsadila starou pohodlnou pohovku v přízemí (řádně pokrytou její dekou) a pravila, že hladké lomené schody do patra jí nezajímají. A když jsem ji v noci dole slyšela třeba pít a klusala jsem se podívat, nechce-li třeba na zahrádku, skočila na pelíšek a jasně mi dávala najevo, že ona chce v klidu odpočívat a já mám z její komnaty vypadnout.
Neděli jsme strávili obhlídkou blízkého okolí. Město Comacchio se spoustou vodních kanálů a kamenných mostů bylo zajímavé a pěkná byla i bazilika kláštera Pomposa. Tam mimochodem jeden mnich v 11.století objevil hudební stupnici. No a odpoledne jsme Betku poprvé na chvíli zavřeli samotnou „doma“ a šli obhlídnout pláže a moře.
Překvapilo mě, že tam existovala i jedna „psí“ pláž (majitel měl dogu, mastina a novofundlanďáka). Ale tam bych tedy hárající Betu rozhodně nebrala. Celou dobu pobytu dostávala preventivní kázání o následcích krátkodobých známostí s italskými mládenci [Pozn. Páník 3: Což samozřejmě jejich atraktivitu jen zvyšovalo]. Nakonec jsme hárání zvládli jen s několika drobnými problémy (mokrý retrívr v Assisi, černý belgický ovčák tamtéž a hlavně chrtovitý nápadník, který chodil poctivě každé ráno).
V pondělí jsme navštívili městečko Montagnana. Je celé ukryté za zachovanými cihlovými hradbami s 24 věžemi a je moc půvabné. Zajímavé bylo i to, že jsme tam byli úplně sami. I to je výhoda cestování po sezóně a výběr ne zcela známých míst. [Pozn. Páník 4: Nevýhodou je, že tam neumějí tak dobře vařit.] Cestou zpátky jsme se zastavili ve Ferraře – sídelním to místě dynastie Este. Ukázalo se, že Betí křivé nohy vydrží šlapat po dlažbě dostatečně dlouhou dobu, abychom obešli většinu zajímavých míst v centru. [Pozn. Páník 5: S vynikající kávičkou hned u vodní pevnosti, vřele doporučuji.] Skládací látková miska na vodu byla u mě v ruksáčku a tak Beta neměla potíže s pitným režimem.
Protože okolí delty Pádu je úplně placaté, zatoužili jsme po kopečkách. A tak místo do Bologne jsme se v úterý vydali do Canossy. Ne po kolenou, ale nakonec jsme stejně klečeli před zamčenou hradní bránou. Jinak tam je všude moc krásně, na každém zalesněném pahorku je zřícenina hradu, kytky tam kvetou, fouká větřík a tak tam bylo příjemně chladno. A opět jsme tam byli široko daleko sami a tak Beta se mohla proběhnout na volno. I v restauraci se tvářili, že na takové davy (byli jsme čtyři) nejsou zařízení. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v Modeně, protože jet kolem a nevidět nejkrásnější románskou stavbu v Itálii (dóm Panny Marie) přeci nešlo [Pozn. Páník 6: Pozor, zde je municipální wi-fi pokrytí, jen těžko najít místo, kde zaplatit vstupné. ].
Středa byla zcela odpočinkový den – auto neopustilo vůbec zahradu. My si dali chvilku tenisu, chvilku koupání v překvapivě teplém moři a Beta si dala spací den. Až v podvečer jsme s ní šli blbnout na už zcela vylidněnou pláž. Je sice ochotna si namočit čtyři tlapky najednou, ale dál nejde. A pokud přijde větší vlna, je schopná si na tu pohyblivou masu vody i štěknout.
Čtvrtek byl den s nejdelším výletem. Už několikrát jsme chtěli navštívit Assisi, ale vždy bylo tak nějak mimo naše cesty. A tak jsme brzo ráno vyjeli. Apeninské kopce byly úchvatné, silnice překvapivě prázdná. A tak, dřív než jsem čekala, jsme dorazili do Assisi. Stálo to za to. Nejen slavná „dvoupatrová“ bazilika svatého Františka, ale celé to město kolem. Toulali jsme se tím středověkem skoro čtyři hodiny. [Pozn. Páník 7: Automobilový provoz v uličkách byl zato hanebně novověký.]
A Beta se proplétala už zkušeně mezi davy lidí, nechávala se hladit a tvářila se pohodově. Až na parkovišti byl drobný problém. Rychle se narvala do kufru auta – už toho přece jenom měla dost a najednou zjistila, že je tam strašný hic. A tak poprvé v životě přeskočila opěradlo a ulehla na zatím volné zadní sedadlo. Tam bylo jednak chladněji, jednak jsme intenzivně větrali všemi dveřmi. No a jak byla unavená a nešťastná, tak na nás i vrčela, že z toho sedadla nepůjde. Nakonec si dala říct, klimatizace za chvilku vrátila teplotu v autě do rozumných mezí a Beta spinkala až do Gubbia.
Tam jsme se původně chtěli zastavit jen na kratičkou kávičkovou zastávku, ale to kamenné městečko v prudké stráni nás uchvátilo. Zase středověk a tentokrát bez aut a davů lidí. A tak se zase pochodovalo, tentokrát do strmých uliček či schodišť. Asi vás nepřekvapí, že nás večer Beta nechala odejít na večeři do restaurace úplně v klidu a tvářila se, že bude moc ráda sama doma hlídat.
Pátek byl opět spíš odpočinkový den. Zase tenis a moře a jen odpoledne jsme se vydali do rákosových porostů delty Pádu. Chtěli jsme dobýt tamní maják, ale když jsme zjistili, že nás čeká asi
Radost mi udělalo to, že bez sebemenšího strachu přecházela po vrzajících drátěných roštech nad jednotlivými kanály. To by Xerda stávkoval… Konec výletu nám ještě zpestřil místní milovník, skorojezevčík, který chtěl nastoupit s Betkou do auta.
Sobotní cesta domů až na drobné ucpávky na italských dálnicích proběhla v klidu a mohli jsme se dohadovat, kam ze rok. Asi vyhraje jižní Francie. Byla tam Aronka, byl tam Xerxes, tak tam přece musí jet i Kosatka dravá – Beta.
Xerxová (