K tomuto vzpomínkovému vyprávění jsem byla donucena Dede. Že prý o akci malamut by měli vědět i „nepražící se“ Zvířetníci. A zdaleka nebyla jen akce malamut...
Aronka totiž byla psí koketa. Lákala psíky všech velikostí, barev, věku, plemen... bez ohledu na období fenčího cyklu. Mnohokrát si majitelé zblblých psíků mysleli, že naše psice hárá a proto je jejich jindy tak poslušný psík trošku z formy – nikoli, byla doba klidu. A pokud hárala, to byl teprve provoz nápadníků...
Akce první:
Úplně první hárání, mladinká Aruša (bylo jí 9 měsíců – na dozí slečnu velmi brzy), nezkušená panička (před Aronkou jsme neměli ani křečka). Chytré knížky tvrdí, že první říje může být slabá, krátká, netypická a zkušení psi, že se až tak nevzrušují. A tak, když uplynulo asi 14 dní, fenka už tolik nebarvila, jsem si řekla, že jsme z nejhoršího venku (pochopitelně, byla v nejlepším :o)).
A inteligentně jsem vyrazila i s čubinou na půlhodinovou cestu do školy, kam jsem potřebovala něco odpoledne zanést. V polovině cesty se k nám přidal střední knírač. On měl jediný cíl, Arona byla nadšeně pro. A tak jsem odháněla psa a nadávala psici. V tu chvíli zabrzdilo vedle chodníku auto a kamarád Ivan (majitel báječného malamuta) se mě ptal, nechci-li pomoct, že nás doveze. A já hrdě pravila, že se takové drobnosti musím naučit řešit, že to zvládnu.
O deset minut později jsem si nadávala, jak jsem mohla být tak blbá. Pes byl neúnavný, já už měla hlasivky vyřvané, ruce vytahané... táhla jsem Aronu za sebou jak kozu a neustále skopávala naskakujícího čokla. Když za náma zapadly těžké dveře fakulty, tak jsem měla dost. A došlo mi, že psík se snadno nevzdá a bude čekat. Pohled z okna mně to potvrdil... Naštěstí jsem našla ve skříni poklad – staré prvomájové mávátko na plastové pružné tyčce. Cesta zpátky byla veselejší – mávátkem jsem nezdravila jásající tribunu, ale mlátila střídavě Aru a knírače... Ten zmetek nás neopustil u své zahrady, ale dovedl nás až domů.
Akce pravidelně se opakující:
Ráno opatrně vykouknu, kde spí který nápadník. Starý jezevčík Rynek býval na rohožce u hlavního vchodu, černý skorojezevčík u dveří do sklepa. A tak Aronu připnu na vodítko (při hárání nesměla navolno ani na zahradu – psi byli všude a ona se nedala v jejich přítomnosti odvolat) a opatrně vyjdeme z obýváku do zahrady. Cílem je stihnout alespoň první vyčůrání.
Protože jak ji ženiši objevili, tak už kníkala, pózovala s ocáskem stranou a na takové podružné věci, jako je vyvenčení neměla čas. Často jsem nutila k venčení dogu, která měla na třech tlapách zavěšené jezevčíky (naštěstí jí násilnili tak maximálně kotníky). Kde se vzal ten třetí? To byl Ferda ze sousedství. Ten měl naštěstí zodpovědné páníky a tak byl brzy odloven a odtažen.
Ostatní jsem posbírala a zavřela – jednoho do garáže, druhého k bramborám (pohromadě se rvali) a pokračovala v zahradní procházce. Často přicházel i Oranžový Expres, středně velký kříženec sytě rezavé barvy. Ten šplhal po drátěném plotě jak opička a velmi rychle se přemisťoval. Jezevčíci lezli pod ploty, uměli i rozplétat pletivo.
Když jsem odcházela do práce (pochopitelně převlečená), tak v těch „správných“ dnech mě jezevčíci doprovázeli až na fakultu. Co kdybych měla Aronu v kapse. Jeden mě jednou našel až v laboratoři na katedře :o) Mívala jsem strach, aby se jim na cestě nic nestalo, ale zbytečně. Odpoledne už zase hlídkovali na naší rohožce a vítali mě vrtěním ocásků. Zmetci – v zimě jsem těm nocujícím dávala i teplou snídani.
Procházky byli možné jen ve dvou. Jeden vedl Aronu, druhý měl náhradní vodítka (skvělé bylo tenké výstavní – otravující psík nemusel mít ani obojek) a odchytával na ně toulavé nápadníky. Takže jsem na procházce mívala i dva cizí pejsky a přemýšlela, co řeknu jejich majitelům, pokud je potkám. Ale jen tak se Aruša mohla v klidu vyvenčit.
Akce malamut:
Ráno opatrně vycházíme dveřmi z obýváku do zahrady. Aronka se venčí a najednou, kde se vzal tu se vzal, stojí u nás krásný malamut (ne ten kamarádův, ale zcela neznámý). Aroně se moc líbil, takže začal boj – já se snažila dostat doguši zpátky do pokoje, oba zaláskovaní velepsíci byli proti. Konečně za mnou zaklaply dveře, já si oddychla a sundala Aroně stahovák. A v tom klika cvakne dveře letí a malamut vchází do dveří. Ten zmetek vzal za kliku a drze vstoupil.
Můj řev vzbudil polovičku a spojenými silami byl malamut uloven a zavřen do sklepa. Čest čubiny zachráněna. Dopoledne jsme potřebovali pracovat na zahradě – takže u jednoho stromu uvázaná fena, u druhého malamut. Naštěstí kolem pomaloučku jelo auto a z okýnka volala panička psí jméno. Opravdu hledali malamuta. Celá šťastná si uprchlíka naložila do vozu, a on hned tím otevřeným okýnkem zase vyskočil a ladně přeskočil plot zpátky k dámě svého srdce. Na podruhé už nakládka neprobíhala v takové radosti ze shledání a atmosféře plné porozumnění, panička už byla dostatečně vytočená.
Akce Rynek:
Tento věrný nápadník – dlouhosrstý jezevčík - si zaslouží vlastní odstaveček. Bydlel u nás každé hárání od prvního dne po poslední. Byl starý, hluchý, skoroslepý, špatně chodící. Pokud ho majitelé zavřeli doma, byl schopný ve svém stavu vyskočit z okna v prvním patře na šikmý kmen třešně a zdrhnout. A tak to neřešili. On občas zašel domů na stravu, ráno jsem ho krmila já. Byl neúnavný a chytrý jak hejno opic.
Stačil kabel od sekačky v pootevřených dveřích od garáže a on dokázal proklouznout dovnitř a po strmých sklepních schodech přijít za Aronou až do kuchyně. Naštěstí jsem byla přítomna jejich nadšenému shledání a vynesla ho ven. Ale taky musím napsat, že to byl zatím jediný pes, který mě procvaknul zuby kůži. To když jsem ho naštvaného vyhazovala před branku a jemu se nechtělo obíhat celý blok zahrad, aby se dostal zpátky ke své rozpletené dírce v pletivu.
Jeho nejskvělejší kousek jsem nazvala chudák pes. Seděl na chodníku, plakal u naší branky. Tlapičkou do ní strkal... Pravidelně se našla citlivá kolemjdoucí duše, která mu branku otevřela a pustila chudinku ztracenou domů. Občas mě i seřvali, že chudáka psa nechám venku... a než jsem stačila zareagovat, byl uvnitř. Takže nemusel obíhat.
Akce další:
A tak bych mohla pokračovat. Jak přišel nápadník – hubený veliký chudák s těžkým třímetrovým řetězem a obojkem zaříznutým do krku. Salámem jsem ho zklidnila natolik (byl za strachu agresivní), že se mi podařilo řetěz omotat kolem sloupku u zadní branky a zařídila mu odvoz do útulku. Jak jsme s háravou Aronkou sjížděli Berounku (dá se dohledat v Xerdově posledním vyprávění). Jak jsem vychovávala nezodpovědné majitele zamilovaného kokra. A tak dál a tak dál. Takřka co hárání, to nějaká „extra akce“.
Záviděla jsem sousedům, jak obě jejich berňačky pravidelně háraly v poklidu, žádné psí orgie se nekonaly. Ale snad na vyvážení zblázněných psích hormonů v soužití s Aronou pak přišel Xerda a Beta. To jen pro uklidnění těch, kteří si po přečtení článku řeknou, že fenku nikdy. Protože jsou erotomani Ešusové i pohodoví Xeroni a jsou vždy voňavé Aronky i pro psy nezajímavé Betky.
Xerxová, 24.02.2009