Beta v Pekle

Jaro začalo už i u nás pomaloučku klepat na dveře a mně se zastesklo po výletování. Na posledních delších výpravách jsme byli na konci prosince, ale pak sněhová vrstva dosáhla značné výšky a bylo po pochoďácích.
Betí nohy mě děsí (naštěstí ji ne) a nechci, aby dlouhodobě lítala v hlubokém sněhu. A tak nám musel stačit cvičák, co ho máme skoro za plotem. Ale když na jižních stráních konečně začal mizet sníh, tak jsem zajásala a vytáhla mapu. Do hor to nemá ještě cenu (tam je sněhu dost a dost), musíme někam níž.
A vzpomněla jsem si na Peklo – kouzelné údolí mezi Českou Lípou a Zahrádkami. Nejpopulárnější je na jaře, když tam kvetou tisíce a tisíce bledulí – však Hanča vloni napsala moc krásný Rozcestník. Ale to tam bývá hodně lidí a to by se Kosatka nemohla vylítat na volno. Ale teď by tam nemusel nikdo být.
Měla jsem jasnou představu. Bude tam bezsněžno, poteče hodně vody... bude bahno, ale Betka si konečně poběhá po měkkém povrchu a protáhne si zase jednou pořádně tělo. A nám to taky neuškodí.
Vyrazili jsme, stráně kolem Chrastavy byly zcela holé, předjaří přímo ukázkové. Ale u Jablonného už na polích zase ležel sníh a když jsme dojeli do Zahrádek, bylo jasné, že tam mají víc sněhu, než je v Liberci...
Ale když už jsme tam byli, tak jsme pochopitelně vyrazili. Asi kilometr od Zahrádek je maličká osada Karba. Sroubené domečky jsou vestavěné do pískovcových skal, vysoko nad údolím se pne starý železniční most (mimochodem technická památka), Robečský potok svižně teče, plavou tam kačeny... nikde nikdo – prostě paráda.
Kousek za vesničkou je vstup do údolí. První dřevěný mostek Betku trošku zarazil, ale když jsem přešla já, tak to zvládla taky. A další mostky a lávky už vůbec neřešila, ani sníh na klouzavých dřevěných prknech jí nevadil. Dokonce ani vzlétající volavka ji nezaujala.
Většinou se šlo po starém ušlapaném sněhu, místy chodníček odtál a šlo se bahýnkem. Zajímavé bylo, že přestože Beta měla evidentně žízeň (zase prokvílela celou cestu), tak  nepila. Ani z potoka, ani z příkopů stojatou vodu. Žízeň zaháněla žraním sněhu. Prý nějaká nedobrá příchuť – to leknínová limonádka je jiné pošušňáníčko...
Asi ve třetině Pekla se nachází kozí biofarma (kozy tam pěstoval a taky tam žil pan Ladislav Lis). Tam jsme opustili údolí a vydali se úzkou cestou sevřenou pískovcovými skalami pryč od potoka. Sněhu přibylo, většinou byl přemrzlý, ostrý, jen tam, kam proniklo sluníčko byl měkký.
Betka si nestěžovala – s nosem u země nasávala stopy srn i zajíců, lítala daleko před námi, skákala přes padlé kmeny. To spíš my jsme šli ztěžka – chůze byla docela namáhavá, mnoho lidí touto (značenou) cestičkou v zimě zjevně nechodí (asi jeden člověk od napadnutí sněhu :o)). Když jsme dorazili na zpevněnou cestu, kde byly odtáté alespoň úzké koleje, měla jsem z toho radost. Já, která vozí  psa na měkké jásala, že jsme na asfaltu :o)
Ale to už jsme pomalu klesali zpátky do Karby a čekala jen zpáteční cesta k zámku alejí starých jírovců. Před 7 lety zámek v Zahrádkách zachvátil veliký požár. Objekt je prozativně zastřešen, ale stopy plamenů jsou ještě všude patrné, obnova postupuje velmi pomalu.
Zahrada je přístupná, celá zámek jsme obešli. Beta mě tam naštvala, když seskočila z kamenné zídky na cestu. Jen hekla, když dopadla – vždyť to bylo poctivě 120 cm vysoko. Kdybych mohla, tak ji přetrhnu... a nadělám z ní malé bostonteriérky :o) 
V autě cestou zpátky nekvílela, spinkala. Ale doma ji únava rychle opustila – bylo potřeba hlídat na zahradě, asistovat při tvorbě pozdního oběda, bojovat s plyšáky...  Prý 7 kilometrů v obtížnějších podmínkách jí vůbec nevadí.

Xerxová, 28.02.2010