Ten podzim jsem přivítala spolu s celou naší velikou rodinou, tedy byla jsem tam já a mí lidi a jejich lidi a lidi jejich lidí, no spousta. Pouštěli jsme draky. Teda napřed jsme si je museli postavit z torz, která zanechaly děti (no hlavně L+E+P) u nich na půdě; byly to různě zpřelámané a proděravělé kusy draků ocasých i bezocasých. A u toho 3 navijáky, co udělal děda (teda děda od E+L+P, můj děda moc na práci nebyl), ty byly úplně epesné. Vlastní pouštění se pak odehrávalo v Otročíně, tak jako prý vždycky. Prý už teta Ara pouštěla draky, nevím. Každopádně já tam měla tolik práce, že je evidentní, že by to beze mne nebo nějakého prostě rozumného pejska,nešlo vůbec realizovat. Běhala jsem za nosičem navijáku, aby přidal a drak se lépe vznesl. Obíhala jsem všechny 3 pouštěče, aby věděli, kdo je nejlepší (byl to asi P, ten měl sice nejmenšího draka, ale panečku jak mu lítal), shánela je dohromady, aby se nepoztráceli, hledala padlé draky, no prostě jsem se nezastavila. A tak ještě druhý den, už pěkně doma na pelíšku, jsem to musela dospat. A představte si, oni se mi smáli!

Pak jsem taky zahájila honební sezónu. Já vím, že různí takoví rádobyochránci teď hartusí, ale my dogy víme svoje - na podzim jsou prostě hony. Já vyrazila na cvičáku na kachny. Byly 4. Vyrazila jsem zprudka, ovšem těsně před vrcholem útoku jsem já, holka odvážná ale i chytrá, přišla na to, že mají přesilu, když jsou 4. A tak jsem to raději zasekla kus před nima, ale ony, zbabělé roznašečky H5N1 se vrhly do rybníka střemhlaf. Takže jsem je vlastně skoro ulovila, myslím. V podstatě bych to dotáhla do konce, ale panička mne přesvědčila, že bych si umazala pupík, kdybych vlítla do rybníka, tak jsem je teda nechala, no. Navíc mám nateklý bradavky (chudák já, možná jsem těhotná), tak jsem toho nechala. Cestou domů jsem si smlsla na zajcích, co chodí mezi paneláky naproti nám (chodí přes hřbitov, tam bych jim dala co proto, ale panička srabka mne tam nechce pouštět).

Takže ten podzim nezačal zle, dá se to vydržet. ZVlášť když teď svítí slunko, smím pomáhat na zahradě a u sousedů furt ještě nemaj sklizený jabka a padají k nám ...

Psáno 6.10.07

Musela jsem je vytáhnout ven. Byl náramný den, sice trochu zima, ale mí lidi prostě už potřebovali trochu čerstvého vzduchu. A tak jsem je vytáhla na Jizerky. Dříve, když páník ještě nenosil zepředu baťůžek, prý chodili hodně a je fakt, že se celou cestu dohadovali, zda tam už byli nebo kdy tam šli naposled. Ovšem funěli nejmíň jak já, a to já toho našlapala mnohem víc jak oni. Kdyby nás nerušili cyklisti, neměl by ten výlet skoro žádnou chybu; snad ještě záměna měkkoučké lesní půdy asfaltem není moc dobrý nápad, ale asi lesáci holt ty svoje stroje musí někudy vozit. O to legračnější pak je parkoviště v blátě za 30,- ... Ale co bych si pořád stěžovala.

Procházeli jsme kolem josefodolské přehrady, nad náma sluníčko, kolem nás 3 stupně. No, a jako napotvoru tu startovali nějaký cyklistický závod, takže lidí jak naseto. Ovšem nebylo to zas tak špatný, každej měl foťák a myslím, že ozdobím nejedno abum, protože ti uštvanci na kolech rozhodně nemají tak vysokou estetickou hodnotu, no ne? V lese jsme objevili menhiry, a pak že to maj jen v Carnaku. Voda tam všude je krásně studená, ale ukrutně kyselá. Jediná poživatelná je z kaluží (aspoň na něco ten asfalt je). Máme tu báječnou crhu říznatku, napásla jsem se. Zpěvní ptáci tu mají krmidla (je to tak veliký, že krmítko mi k tomu nesedí) a fakt to používají, koukala jsem na to. Ovšem nic dobrýho tam nedostávají.

To já, sotva jsme došli domů, jsem ještě musela i uvařit (chudák já) a pak jsem teda trochu padla a podřímala. Ale ten výlet, stejně jako celý týden, se mi vydařil.

Psáno 13.10.07

Tak si myslím, že se na nás ženou pěkný pohromy a tohle je možná poslední příspěvek, který píšu.

Především teda nasněžilo. Já si to z loňska moc nepamatuju a musím říct, že bych ráda u sněhové neznalosti setrvala. Tak protivný pocit pod tlapkama, to jsem fakt snad nezažila. Studí to, čurat se do toho pořádně nedá, protože to taky studí.Navíc mi to padá na zádíčka a zase, studí to. A smekají se mi pacinky. A nedá se pořádně čmuchat, navíc paničce bry zmrznou nohy a žene mne domů sotva se rozkoukám. Ještě štěstí, že mám jeden pelínek u radiátoru, ten mi radiátoruje přímo na zádíčka a když se pořádně přimáčknu, tak mi zažene všechnu tu studenou trýzeň. A mám tam kačírka a tak si můžu hrát ...

Druhým problémem je, že páník se dal do studia linuxu a s nikým nemluví. On teď nemluví ani s mým počítačem, co jsem mu půjčovala. Teda spíš můj počítač nemluví s ním. A paník je vzteklý a situaci zhoršuje. A zase: ještě štěstí, že mám jeden pelínek ...

No, přece jen předvedu na několika obrázcích, že jsem stále velmi pěkná holčička, že mi to moc sluší a nakonec, nejsem z cukru, takže sníh si na mne nemá co vyskakovat. Ale žrát se to nedá, pít se to nedá, hrát se s tím nedá. Tak nač to teda je?

Psáno 20.10.07

Zdá se být nepopiratelným, že už je tady. Křupe pod nohama, studí, zebe. Panička se může rozplynout nad krásami, které vyrábí na listech, ale raději bych, kdyby se rozplývala nad mými krásami a přitopila. Ano, byl tu mráz, naštěstí jen chvíli. Vůbec se mi nelíbil, snad jen že klíšťáci a komáři zalezli, to je dobrý. Jinak marně bádám, v čem je to pěkný. Když čůrám, čoudí se. No, vloni mne to zaujalo, letos je mi to fuk.

Když jsme ondy byli na horách, doufala jsem, že to byl jen takový úlet. Bylo krásně a tak se mí lidi zbláznili a šli po svých (!). Jen trochu jsem si udělala pedikýru a doufala jsem, že pro letošek jsme sportu dali dost. Chyba láfky.

Že prý je v horách další přehrada. A že prý někdo říká, že deštné hory jsou taky krásné, stejně jako ty slunné. No, na tlapkání je tohle možná lepší, měkčí. Na počty tůristů taky. (Úhrnem jsme potkali 6 skupinek lidí, žádného kolistu, 5 psů. Přesto jsme za to, že parkoviště bylo jen naše, zaplatili asi za všechny rozpočtovaný vozy.) Ale fakt zima, lezavo, pod chloupky mi vzlínala vlhkost a navíc jsem byla peskována (stejně nevím, proč si berou pejsky do úst, mohla jsem být klidně třeba kočkována), že ze strany podvozku jsem spíš dalmatýn. Za to ovšem může ta pitomá rašelina, která nejen hyzdí jasné bílé pláty mého kožíšku ale kyselí vodu v kalužkách.

Jinak cesta nebyla zas tak špatná, pochodovali jsme z Maliníku kolem Bedřichovské přehrady na Černé Nise a za dvě hoďky jsme to měli za sebou. Všude spousty bláta, mlha se válela v kopcích, marně jsem vyhlížela jeleny a nebo aspoň bednessku (lochnesska z Bedřichova), nic v tomhle čase čumák neukázalo. Však se taky říká "psa by nevyhnal", ovšem to je hloupost, pes vždycky jde, neb není z cukru. To lidi s tím mívaj potíže. Mí lidi se ale zbláznili, no.

Psáno 27.10.07