Ani jsem si ten apríl neužila, u nás doma je všechno děsně vážný. Panička mi furt převažuje granulky, přepočítává poměr vápníku s draslíkem čičím a v podstatě mi rekvíruje obídek. Párkrát jsem já hlupka nechala několik granulek na později a už mi po nich jde! Že prý jsem už zajádřena, že prý už nemusím ba vlastně ani nechci jíst. A přitom to vůbec není pravda, já si to jen rozkládám, abych ten požitek měla delší dobu. A to nemluvím o tom, že mi šlohla ranní jogurtek, vůbec spoustu dobrůtek. Ještě že máme babičky, ty mi nosí kousky kuřátek, křenovou omáčku s knedlíkem, opečený chlebíček, bramborové placičky, šunčičku, kousky roštěnek, jablíčka, banánky, buchtičky, koláčky a vůbec se o mne prostě starají.

Poměrně intenzivně teď zahradničím, testuju, co páník vydrží. Zatím (ovšem s paniččinou pomocí, to se musí říct) stíhá zaplňovat hlínou všechny moje výkopy, a že jsem jich udělala, panečku. Taky stíhá opravit kytky, když je trochu zadupu nebo naopak povytáhnu, prostě mě štve, že má zájem o něco jinýho než o mne. Už jsem mu to předvedla s jabloní, asi to budu muset zopakovat. Ale on hrozí, že teda celou zahradu vybetonuje a to by nebylo moc dobrý na tlapátka. Tak hledám konsenzus napříč rodinným spektrem, to znamená že čekám, kdy mi všichni ustoupí. Pak budou všude záhraby, štěpky, kořeny, klacíky, kamínky, šišky, semtam srha říznačka na spravení žaludku. Vše patřičně ožužlané a osliněné, tedy připravené k okamžitému použití.

Krom zahradničení pomáhám hodně v kuchyni (mazance miluju), uklízím - teda paničce vždycky otestuju, zda má správně navlhčený mop, což se pozná pouhým přeběhnutím po čerstvě vytřené podlaze, moje něžné stopy jasně vyznačí kvalitu vlhka -rovněž se mi daří pomáhat s mytím oken, to pak panička má tak velikou radost, že je myje i víckrát, hned jak je oblíznu. Též páníkovi pomáhám s mytím auta, je taky šťastnej, že může odstraňovat láskyplné flusy ze sedaček, oken, zrcátek, chlupy jakbysmet.

Jo, a zítra, zítra jemi 10 (měsíců). To já jen, kdybyste mi chtěli poslat třeba šunkovou kost jako teta O.

Psáno 7.4.2007

V tomto týdnu mi bylo 10 (měsíců), čili jsem pobrala už veškeré moudro, které je potřebné pro žití. Mí lidi už mi nemají moc co říct, i když to zkoušejí třeba těmi svými směšnými pokyny. Sama vím, kdy je vhodné si sednout, počkat, přijít, zastavit se. Nepotřebuju, aby mne neustále sekýrovali. Sama vím, kdy si vzít jídlo z linky či stolu či talíře, nevím, proč mi k tomu dávají takové rozsáhlé komentáře, páník řve a seká kolem sebe tím směšným příborem (jsou nekulturní, já žádný nářadí nepotřebuju).

Byla jsem na výpravě na Malevilu, už podruhý. Mají tam celkem legračně malý koníky, krom jiného, s jedním jsem focená. Návštěva lesa (hlubokého lužického hvozdu) byla velmi dobrodružná; výjimečně jsem seznala, že panička je k něčemu dobrá a v neznámém terénu jsem poctivě čekala na každé křižovatce, ba někdy i jen tak na cestě. No posuďte sami, jak temno v tom pralese bylo, ta fotka je jasná. Ale ani přísný dohled mi nezabránil ověřit kvalitu lužického bahna - je srovnatelné s vylitým ropným tankerem. Z tlapek to nešlo umýt ani když mne páník držel! A to auto, ti měli radost, panečku.

Konečně usoudili, že jsem vlastně pes. Dostávala jsem sice, pravda, občas nějakou tu bizoní kůži "a la kost", ale teprve nyní se mí lidi rozmáchli. Napřed mi dali kus šunkové kosti, no to byla pohádka. Rozvalila jsem se na zahradě a dala jsem jí coproto. Pravda, trochu jsem ji taky zkoušela zahrabat, ale to páník řval. Potom mi koupili klenotnou "kost", z tý jsem napřed měla trošíčku strach, pak jsem zkoušela se do ní nějak dostat a teď ji hlavně přenáším ven a zase dovnitř. Ta potvora vám vzdoruje, nejde načnout z žádný strany, a tak divně rachtá ... Výborně se s ní hází, umím to i z balkónu. Ale hryzat to moc nejde, i když já na to přijdu, určitě jo. Strejda Xerín ji prý kdysi dostal až z Ameriky a taky se s ní pral měsíc, a to prej byl ňákej borec!

Celkově si myslím, že jsem pěkně narostlá a moc mi to sluší. Sice mi tu říkaj, že mám na zádech 7 teček (asi jsem dost podobná berušce), že mám zvlněný kožíšek a uši že mám jak ohař, tedy dole nasazený. Ovšem já si myslím, že tomu nerozuměj. Jediný, co jim trochu uznám, jsou ty zadní packy, tam mám problém. Ale kdyby si nestavěli ty blbý schody, tak si toho ani nikdo nevšiml. Takže zase za to můžou lidi, žeju.

Psáno 15.4.07

Tak už se to provalilo :-( Byla jsem na výletě v Českém rájovi. Celkem to není špatný místo, pod tlapkama píseček a nebo loňský bukový listí, kolem skály a kopce a skály, potůčky (i s bahýnkem, moc príma). Radost z přírody trochu kazej horolezci a taky kolem nás chodilo spousty lidí se smetákama, až pak mí lidi odhalili, že je vlastně Den Země a tak teda svátek. Musím přiznat,že jsem trochu na ty první blafala, nebylo mi jasný, co tam s těma smetákama dělaj. Ale pak jsem si zvykla. To ovšem nebyl ten největší průšvih. Ono se tam totiž nechodí jen po cestách, ale, světe zboř se, i po schodech!!! A po mostcích !!! A myšíma dírama v kombinaci se schodama !!! No prostě katastrofa. A tak jsem řekla, že to teda né. Postavila jsem se na zadní (obrazně), zaryla své jemné nehtíky do skály a celou svou vahou 60kg jsem svým lidem vzdorovala. Ovšem jak mám ty parádní kšandy, tak teď se ukázalo, proč mi je dali - páník mne za ně chytil, nadzdvihnul, panička mne čapla za druhou kšandu a už mne mačkali před sebou po lávce. Vydržela jsem plazit jen asi 2 metry, trochu jsem i kníkala, kdyby třeba ty lidi, co se chechtali okolo, měli bardotčino srdce a mí lidi zastřelili, ale ono nic. Podlehla jsme hrubému násilí, znásilněna, vysílena, totálně zešokovaná jsem proběhla všemi schody, myšími dírami, lávkami, krpály, příkopy, no prostě všemi nástrahami toho takzvanýho ráje jakoprd. Teď se jen děsím, že budu muset po schodech i doma, zaslechla jsem cosi o tom, že zítra začínáme. Co mám dělat? Existuje nějaká linka pro trápený dogy?

Jo, k fotkám ještě musím dodat, že jsme s paničkou objevily bezvadnou schofku, nevím, jestli se to páníkovi povedlo vyfotit, ale každýmu to doporučuju (aspoň bude za rok větší) - pod kořenem. Trochu jsem se zpočátku bála tam vlézt, ale pak se mi tam moc líbilo a nebýt jakési mladičké vižly (měla sice taky 10 měsíců, ale byla ještě prcek), sedím tam ještě teď.

Na zahradě nám všechno kvete, je to paráda. Myslím, že je to tím, jak jsem správně výchovně okousala všechno, co nám tu rostlo. Snad aspoň pár fotek přiblíží, že i v Liberci může jaro vypadat hezky.

Protože jsem dostala další dávky vápníku, smím víc chodit a taky mne to víc baví. Ovšem nejlepší je lov paničky. Páník sice říká, že je chyba, že ten lov nedotáhnu dokonce (a přitom by stačilo jen zaklepat řádně hlavou, žeju), ale já se nejvíc vyžívám v té počáteční fázi - naježení a přikrčení, několik málo skoků a užjimám. Co je blbý, že mi panička otlouká o hlavu, že si musí koupit novou bundu. A tak prý nebude na granulky, ale páník mne jistě nedá ...

Psáno 21.4.07

Tak musím hlásit, že nezůstalo u výhrůžek. Oni to zkusili ! Bardotku na ně! Ale já se nedala. Vynesli mne panečku až skoro nahoru, jen poslední 4 schody jsem teda vyběhla. A skočila páníkovi do pelíšku. Tam jsem chvíli pobyla, než netrpělivci začali zase útočit na chudinku dogičku a hnali mne dolů. Ale já jsem pevná, bojovala jsem jak partizánka a donesli mne skoro až dolů, jen 3 schůdky jsem shopla. A pak jsem dostala piškůtky, sýreček, panička plakala, že se celá klepu a tedy jsem dosáhla poměrně slušného zadostiučinění. Bohužel (bohudík?) z toho fotky nejsou, měli plné ruce práce, mám totiž dost sílu.

Na zahradě nám všechno možný kvete, nejhezčí v tomto týdnu byla višeň. Ale taky se probudili mnozí velcí nepřátelé pejsků a řeším stále problémy. Tak například si představte, že mi na záda vlezl obrovitý mravenec a já se ho nemohla zbavit! Skákala jsem, hopsala, válela se, tančila (panička se děsila, že mám epileptickej záchvat) a on sviňa se držel jak klíště! A byl obrovitej, rezavej, když mi četli o Ferdovi,tak jsem se dozvěděla, že je dokonce nebezpečnej! Mnohem nepříjemnější bylo moje seznámení s včeličkou, pro ni, bohužel, seznámení poslední. Žihadlo z tlapky jsem si nechtěla nechat vyndat, ale pálilo to jak čert. Panička mne od té doby hlídá, zda nemám alergii. Ale já lovím vosy, mouchy i čmeláky naprosto v klidu a bez následků.

Jednou fotkou se ještě vracím k minulému výletu - k radosti svých lidí začínám na křesle odpočívat jako teta Aronka, tedy v sedě. Ještě mi to moc nejde, ale i já v tom nacházím zalíbení. Nechápu, jak může třeba kolegyně Alfa (bulteriérka) vydržet bez klidného usednutí. Ona nám raději zryla kus prostoru pod blůmou tak, že všechny cibule narcisů, tulipánů i krokusů vylítaly ven. Ale sedět, to nedokáže,no co je to za plémě?

Při zahradničení teď v tom suchu musím překonávat řadu překážek. POslední fintu, kterou na mne páník vytáhl, je vodní clona. A to mi, prosím, říká, že to mám trénink na demostrace, jakobych něco takovýho potřebovala. ALe já vím, že si ze mne dělá psinu, neb on tím zalívá zahradu a mě se pak mnohem líp dělají výkopy. To ovšem on nevidí rád ale neví, kudy z toho ven.

Včera jsme opět vyrazili na výlet. Jednak jsem museli v Otročíně zkontrolovat, jak teta se strejdou přestavují můj venkovní domek (oni si teda myslí, že platí zápis v katastru, ale já vím své) a popřát strejdovi k narozkám. A pak došlo na nejhorší, neboť naše mladá bydlí v Praze ve 3.patře činžáku bez výtahů, no co vám budu povídat, je to 72 schodů! Ale musela jsem jim tam odvést páníka spravit mrazák a udělat ještě pár drobností, které pod mým vedením poměrně schopně udělal. Ale ty schody dolů, to byl teda zážitek, funět jsem přestala až na Černým mostě... Blbý je to, že se mi stále hůře prosazuje bydlení bez schodů, když někde mi to jde a doma ne...

Jo, držte mi palce, zítra jdu zase na vápno, 6.dávka. Teda jak já budu mít rovný kostě :-)

Psáno 29.4.07