Načínám další měsíc u svých lidí a zatím se to zdráhám nějak víc hodnotit. Oni si myslí, že jsem tlustá a špatně chodím zadními tlapkami. Já si myslím, že bych klíďo mohla být tlustší (měli by se juknout na sebe ...) a že mi dávají malé porce. Kupříkladu teď tu týden nebyla babička a já teda trpěla hlady, no jak já trpěla! Žádný obídek (žemlofka, špagítky, knedlíčky, omáčka, polífčička, Ríčkovi granulky) prostě NIC.

Co se panička vrátila od móře, chodíme na dlouhý vycházky, prý aby mi narostly svaly. Že půjdu na výstavu! Původně to bylo dobrý, přihlášený jsme byly 2 a páník říkal, že v nejhorším budu druhá kdežto vítězka bude trapně předposlední, ovšem teď už je to napínavý. Panička nespí a chodíme výstavním krokem, ukazujeme si vzájemně zuby a musím si sedat na povel, zdvihat přední tlapky v klusu jak lipicán. To vše proto, že už nás tam je přihlášených 214! Počítám, že se rozhárám a budou to mít.

Teď se chystám na další výlet, budu s paničkou u tety O. Tam je to fajn, z té jejich zahrady se báječně zdrhá. Fotky, budou-li ještě nějaký, budou právě z mých útěků, budu se cvičit na Houdiniho.

Psáno 4.8.07

Tak jak jsem slíbila, tak to bylo. Je naprosto samozřejmé, že zase budu pomlouváma pro nějaký ten drobný lapsus, ale v zásadě jsem byla naprosto hodná a vyrovnaná. A chovala jsem se tak, jak se na dospívající dogu sluší. Tak například hend v pondělí ráno na vycházce si panička se mnou špatně zkoordinovala krok a už si vyrazila dech, asfalt si vetřela pod kůži na pupíku a ruce jí bolejí asi ještě teď. Ovšem já za to nemůžu, fakt.

Taky jsem jim ukázala, že už umím otvírat vrata. To když šli všichni na nákup a mne nechali na zahradě. Tak jsem si otevřela (je to běžná zručnost každé dogy přece) a šla jim naproti. Byli vykulený, ale co čekali, ne?

Pomáhala jsem jim na zahradě, teta to tam má děsně zanedbaný. Žádný výkop, žádná díra, žádný omlazený stromek. Měla jsem se co ohánět, než jsem to tam jakž takž uvedla do správnýho tvaru. Hlavně zelený rajčátka mi chutnaly, přitom prý ještě nejsou ke sklizni vhodný. Houby tomu ty lidi rozumí. Ani vykopávat brambory neumí, musela jsem je to naučit, ale že jsou parádní což ?

Hlídat moc nebylo co, protože jednak tam vlastně furt někdo byl z mých lidí (za své samozřejmě beru krom paničky i tetu, strejdu, paniččinu sestru Heddlu a její děti i muže - ten nemá rád pejsky,ale já jeho moc), jednak kdo by tam co kradl, na vsi. Tak jsem měla fakt pravý prázdniny. Jen jedno mi vadilo - když večer popíjeli vínko, byla mi děsná zima. A tak - viz foto - se konečně ukázalo, proč mi říkaji doga plášťová :-)

Už jsem zase doma, hned ve středu mne převezli, jakoby to nemohlo trvat maloučko dýl. A tak už mám zase denní šichtu - štěkám na kohokoli, bořím se v bažinách, aby pak panička měla co uklízet, chodím na houby. Prostě na mě všechno visí v týhle rodině, ale já to zvládnu.

Psáno 11.8.07

Teda tenhle týden byl fakt vypečen, to by ani pes neřek. Začalo to vlastně už v neděli, když vyšlo moje předchozí povídání a hlavně fotka tutově plášťový dogy. Hned se seběhla řada reakcí, ovšem pro mí lidi byla nějhorší ta, která mne srovnávala s jistým umrlým politikem z Pojordání, nebudu ho raději jmenovat, to víte, dneska je blbá doba. A hned jsem musela pózovat, že jako jsem mu fakt podobná! No, nevím, koukněte vedle, výsledky tam jsou, mě to teda moc nevyhovovalo.

V druhé půli týdne jsem musela do Skuhrova za páníkem; panička si prý chtěla udělat prázdniny a já to teda odskákala. Bydlely jsme v té vlhké kobce, které říkají muzeum (no, nevím, jestli já nebo panička jsme exponáti ;-)), ale aspoň jsem mohla důkladně spinkat; nakonec panička taky. Navštívily jsme místní lesík, ale krom 7-mi žihadel jsem neulovila nic. Panička měla 1, páník nic, protože on říká, že je šikovnej.

Nejhorší mne ale čekalo. Pod průhlednou záminkou mé socializace, nasycení paniččiných zálib a asi i pro přehnaně naditou peněženku páníka jsme navštívili ZOO ve Dvoře Králové. Už z parkoviště jsem krapet zlobila, táhla jsem je tak důkladně, až jsem urvala karabinu. Když jsem slyšela sumu, kterou jsme platili za vstup, zaradovala jsem se, protože jsem čekala, že zvířátka budou tančit (páník možná doufal, že se budou i svlíkat) a zpívat při živé hudbě. No, nevyšlo to, možná měli zrovna pauzu. Kupříkladu sloni nebyli vůbec, hroch jakbysmet, jen blejskavej liberijskej hrošík tam na nás jukal. Těšila jsem se na psíky, ale krom hyenovitého tam nic podobnýho asi nemají. Z opic jsme viděli jen orangutána, kterej do mne přes sklo furt mydlil pěstí, a 5 šimpanzů důchodového věku, rozvážně se ňoupajících v nozdrách. Ale co vám tam mají pěkných klecí a výběhů, u každýho cedulku, asi jaký že zviřátko by se do toho výběhu hodilo, no moc pěkný. A spousty laviček s výhledem na prázdný výběhy ... Ale taky spousty hospod a občerstvovaček, ale po první klobásce páníkovi došly peníze ... Myslím, že už tam nebudu muset, v Praze sice nesmím do pavilonů, ale zase tam mají větší misky na pití. Tady, když jsem konečně došla k pořádný vodě, tak v ní byly červený ryby! A šly po mně!

Mám ještě jednu smutnou zprávu. Už nejsem moravská puga, elegantní vlnky ze zadních partií zmizely. Asi proto, že mám jít na svou první výstavu a panička mne tak hřebelcovala, až mi moje vlnky vyhřebelcovala. Chudák já.

Psáno 18.8.07

Dneska budu monotematická. Ono se totiž celý týden mnoho nestalo, přesněji vše, co se stalo, stalo se v souvislosti s dnešním svátečním dnem.

Všechno vlastně začalo ve středu, kdy mne mí lidi velmi podlou léčkou vlákali do sprchového koutu a tam mi šampónem (bez kondicionéru, samo) dali co proto. Je fakt, že jsem pak měla opavdu bílé plotny po těle a černá byla fakt černá, ale to trauma ! Moc jsem to nechápala, nač taková péče, v podstatě mne furt zanedbávají, když nepočítám ten páníkův letní pokus vykoupat mne v potoce poté, co jsem se navoněla lidským trusem. Ale přežila jsem to, i když mne mučili sprchou z který tekla skutečná voda. A klouzaly mi dlaždičky pod tlapkama a děsně jsem se bála. Teď už vím, že to nebyl jen nějaký paniččin plezír, ale byla to příprava na vrchol dogařský sezóny - klubovou výstavu.

Vstávali jsem časně, Yarda není právě rychlík a z Liberce do Zbraslavi u Brna to není krátký kousek. Ale aspoň jsme si ověřili, že to auto fakt svítí. Panička musí být na každém rande přesně nebo raději dřív, tak to páník hnal jak k ohnni a už před půl 9 jsme byli na místě. Tam vám bylo psů, kam oko dohlédlo a do vrat se tlačili další a další. Velkou většinou to byly dogy, i když občas semtam i jiní se přišli podívat na pořádný tvory. V podstatě tam je veliký křiště s jakýmisi bizarními stavbami či spíše torzy staveb. Na tom prostoru byly vyznačeny igelitovými páskami kruhy, které vypadaly jako čtverce. V těch kruzích se promenují dogy a nechají se posuzovat.

Posuzovatel je člověk a to je asi káme úrazu, on totiž dogám mnoho nerozumí.On hledí na ptákoviny a duležitých věcí, jako třeba jaký jsme doopravdy, si nevšimne a asi ani všimnout nemůže. No řekněte, k čemu mu je informace, kolik mám zubů? (Pokud je nemá k přepočtení zasunutý v hýždi třeba, že.) Musíte v tom čtvercovém kruhu běhat s jedním svým člověkem tam a zase zpátky, jít krokem, zastavit se, ukázat zuby zleva, zprava, zepředu. Ten náš rozhodčí mi taky osahával hlavu, no měla jsem pupínky, jestli to není zoofil, ale ne, asi to tak mají zaběhnutý. To víte, byla to moje první výstava, ale ani jsem se moc nebála.

Ovšem on asi něco viděl v mých očích, počítám, jinak by mi přece nemohl dát nejhorší známku - DOBRÁ. Byla jsem totiž podle mne nejhezčí, nejchytřejší, s nejladnějším pohybem, no prostě se proti mě spiknul, jak jinak si to vysvětlit?

Ještě štěstí, že jsem se tam setkala se spoustou milých kamarádů, některým jsem poskytla svůj kyblík s vodou (páník rád běhal pro vodu), jen kostičku jsem si hájila. Byl tam taky bráška, drobínek, viz foto. Pokecali jsme, vždyť jsme se víc jak rok neviděli. A taky tetka Ailenka, který jsem prý podobná. A taky kámoška, která jakoby mi z oka vypadla, a taky starší dáma hned vedle, která mi zas naopak půjčovala svůj kyblík s vodou, a přitom chudinka čekala až na veteránský kolo ...

Nejvíc na všem vydělal paník. Koupil si česnečku (nedal), koupil si grilovanou krkovici (tu trochu dal) a směl si číst. To doma bychom ho nenechaly :-)

Psáno 25.8.07