Chystám se na oslavu půlnarozenin, mnoho novinek ovšem nemám. Teda, aspoň já si myslím, že já se neměním, to jen ty lidi kolem mne procházejí dramatickým vývojem.

Tak například při procházkách jsem zaznamenala, že paničce vadí, když se jí zavěsím na rukáv a držím. Dříve se mnou v klidu klepala a dělala různé veselé pohyby, teď mi dává facku přes čeníšek, že prý to bolí. Nechápu.

Páník mne odmítá nosit po schodech, když mi to teď zase nešlo. Funí, možná má nějaké oběhové potíže. Raději věnují zbytečně moc času (ale i piškotů, ořechových šátečků, kuřecích žaludků vařených ...) tomu, čemu oni říkají výcvik. Prostě mne honí ze schodů a zneužívají toho, že jsem trochu na žrádýlko. Kupříkladu dneska jsem zkoumala kompost (babička tam občas umísťuje velmi zajímavé věci) a panička jen se v okně ukázala s miskou, už jsem tryskem našla správný dveře a byla na krmném místě v kuchyni. Dokonce dřív, než stihla misku doplnit po okraj, jak se sluší a patří.

Objevila jsem kouzlo umělých kožených kostí. Od té doby, co mám stoličky, se mi daří je zpracovávat dostatečně rychle a dobře. Umím o ně žebrat, vím v jaké skříňce jsou umístěný. Taky tam bývají ouška prasečí uzená. Občas mi je panička bere z tlamky (prý kvůli výchově, opět netuším, co má na mysli), včera jsem na ni trošíčku zavrčela a hned byl cambus. Asi má něco s nervama. I páník se krapet hněval, když jsem ho jasně varovala, že ta postel už je moje; je ale zatím silnější, takže jsem po chvilce ustoupila (na paniččinu půlku). Komentovali to oba jako pubertinku, nevím, co si o tom mám myslet, asi mi mění jméno nebo co.

S paničkou teď chodíme kontrolovat krmítka. Občas na nich jsou ptáčci a to pak na nich můžu oči nechat. Nelovím je, baví mne se na ně koukat. Jedno pozorovací stanoviště mám v kuchyni, ostatní jsou venku. Panička si vede přehled o jménech ptáčků, co se u nás zastaví, a že jich je, panečku. Některý musíme hledat v atlasu, nevím proč. Myslím, že pták je pták a peří prostě dusí.

Na cvičáku mi zakazují běhat s kamarádama, protože prý mám pohybové potíže. Přikládám jen několik momentek, abyste to mohli posoudit, já mám pocit, že jsou krapet ustaraný ... Ale ty schody fakt nejdou, to je zapeklitá věc.

Panička vyrobila další povídání pro Zvířetník, protekčně ho máte tady.

psáno 3.12.06

Slavím půlnarozky!

A musím říct, že jsem si to dost užila. Tak hned na začátek se musím pochlubit - jsem konečně papírová! Páník není moc nadšenej, protože bude muset na výstavy, ale já se děsně těším. Pořídila jsem si nové čistě výstavní fota - jukněte na ně, no nejsem já cácip?

Páník tvrdí, že mám teď období, kdy klackovatím. I z toho mám pár foteček, určo se vám budou líbit. Mně se to taky moc líbí, jen panička na tom furt něco vidí, když si nesu domů nějakou tu kládu ...

Začala jsem pomáhat i doma s různými pracemi, myslím, že se to k mému věku a výcviku (jednou taky budu mít svou domácnost, žeju) hodí.

• Tak jsem kupříkladu pokrátila páníkovi orchidej (fotku zbytku, který panička "zachránila" - no naprosto tyransky mi ho vyrvala z tlamky), protože se přece výchovný řez musí provádět, aby kytka správně rostla.
• Pomáhám paničce s mytím oken, zvláště dveří prosklených. Ona to vezme hadrem, stěrkou a já to jazykem dočistím. Jsme báječně sehraný, řekla bych. Jen nevím, proč u práce furt brečí. Mimochodem, když jí vypiju vodu z kyblíku, vzteká se.
• Útočím na vysavač, protože děsně řve. A navíc dělá takový divný pohyby po zemi, nedá se to odhadnout, kam se posune. Tak jdu po něm stejně jako po koštěti či po smetáku, já jim dám. Jen nechápu, proč panička pro mé nasazení nemá pochopení.

Byla jsem s mými lidmi zase ve městě; potřebovala jsem je naučit nakládat mě do autobusu, držet mne v něm, nasazovat mi košík, ale i čekat před obchodem, prorážet mi cestu zástupy koupěchtivých utrácečů, koupit mi uzená ouška a kostičku. Celkem už jim to jde, košík už zvládají, jen ten nástup do autobusu je teda porod. Páník mne táhne za přední packy a i když se naoko vzpouzím (to aby měl jako pocit, že mne musí přemlouvat) tak nedá a vleče mne dovnitř, ostatní cestující uskakují ba rozstřikují se kolem nás. On mne pak mrští na místo pro kočárek a tam už stojí nachystaná panička, posadí mne, chytne za obojek a je to. Nemohu na exkurzi po tom stroji, spousty lidí, kteří by rádi cítili můj jazýček na svých nosech, to všechno je mi znemožněno. Přitom oblizovat někoho majíc košík naražen musí být obzvlášť příjemný pro oblizovaného, myslím. Závěr je jasný, příště jdeme pěšky, protože autem je to levnější ale páník je naivní ekolog. ;-)

Psáno 9.12.06

Blíží se Vánoce, prý. Nevím sice, co to přesně znamená, ale patrně se jedná o velmi kruté období lidského žití. A samozřejmě se to promítne i do žití nás, kteří se o své lidi musíme starat.

Tak například ta scéna u perníčků (viz foto). Jen si dám čeníšek na pultík, kde se panička realizuje s igelitovým pytlíkem plným v podstatě mého bílku (byl vybrán z mojí ledničky, to aby bylo jasno), už je křik. Pár perníčků se mi trochu přilepilo na pysky a to vám byl rachot ...

Nebo když oprávněně útočím na mop, s nímž panička zuřivě drhne podlahu, hned je zle. A přitom on tak blbě poskakuje po zemi, bůhví co zamýšlí. Navíc tam, kde byl, je mokro. A když na ta místa přiběhnu přímo z kompostu (kde nechám rozdělanou práci v dost hlubokém výkopu) jsa přivolána paniččiným funěním (mám samozřejmě strach, co se jí to děje za křivdu), už huláká cosi o černých prackách, přitom já mám tlapinky růžovoučké s tmavými flíčky. Ty tam jsou časy, kdy se nad nimi rozplývali, teď mi dokonce snad i vyčítají, že holt mám tlapátka přes celou dlažku.

A taky mne mocně trápili kvůli nějakému pffff, taky je tu pár fotek, jak mne nutili ošálovanou (nebo ošálenou?) s losobem (nevím, co to je, zda los či sob, ale všimla jsem si, že teď s tím mají obecně lidi dost problém) panáčkovat pod chvojkou. Ale já se nedala, jsem přece krásná i bez doplňků, no né?

Zkouším si s paničkou některé věci pěkně přímo vyříkat, páník to zkoušel nafotit a moc mu to nešlo, navíc nezapnul zvuk, takže jste o hodně připraveni. Jen tak zlehýnka na paničku zavrčím a chytím ji za ruku, nebo taky za pupík třeba. A ona hned že se to nesmí, že jsem taková a pak zas onaká ... A pak dostanu facku. Až se naučím psát francouzsky, pošlu stížnost Bardotový, ta se mne zastane. No řejněte, to se smí, tlouct takovou pěknou mírnou hodnou milou fenečku, když si jen tak trošíčku zakousne do paničky? No není to přirozený pro pejsky, kousat? Proč s tím dělá takový ciráty, no ne?

Jinak díky velmi příjemnému počasí běhám stále po cvičáku, svědčí mi to. Sice prý trochu pajdám na přední nohy (a fakt je, že když je po spaní hledám, dá to děsný práce), ale nemyslím, že by to bylo tak zlý. Mám svých 72 cm, vyvíjím se, myslím, ukázkově. Pravda, na přiloženém fotu vypadám, že dělám stojku, ale není to tak, to se jen velmi elegantně pohybuji v neznámém terénu.

Snas aby si trochu našplhali, udělali mi nový pelíšek do pracovny, kde musím dost často hlídat páníka, aby u počítače totálně nezblb. Koukejte, že mi je ještě trochu velký, ale za pár dní už bude akorát ...

Zapsáno 16.12.06

Pro samý uklízení, rovnání, balení, nakupování, pečení, vaření, zkoušení hadříků, stříhání nohavic, dohánění pracovních restů a cojávímjakýchvšech výmluv mne ani pořádně na vycházky neberou, sotva tak dvakrát denně. Inverze brání ve focení, protože je furt tma a páník se vzteká, že jsem rozmazaná. On se teda vzteká i jinak, například říká, že mne vrátí, protože jsem MALIČKÁ ! No to jsem zvědavá, jak mne bude vracet, počítám, že by to nezvládl. A taky mi vyčítá, že mám zadní nohy do X a tedy že nebudu výstavní a zase, že mne vrátí. Myslím, že to je planá výhrůžka, už proto, že by mu bylo v noci zima, kdyby mne nebylo, žeju.

Taky bych jim chyběla u domácích prací. Konec konců jasně se to ukazuje i na fotodokumentaci, že

• pomáhám s výzdobou, kupříkladu zastřihováním větviček ozdobné pokroucené lísky. Pravda, občas můj střih ještě nevyjde přesně podle plánu, občas nějakou tu větvičku zpracuji na třísky (příprava na podzimní funkci štěpkovače, to potřebujou všichni zahrádkáři), navíc můj trénink na svícnu panička neocenila právě na výbornou, ale fakt jsem do uměleckýho vzhledu svícnu zasáhla silně.
• peču s paničkou, ochutnávám syrové těsto i finální výrobky. Nevýhodou je, že mi chutná všechno, takže mnoho paničce jako zpětná vazba neposloužím. Ovšem vánočky, ty se nám fakt povedly.
• stíhám testovat kvalitu dětských hraček, co jsem dostala od šoušedky. Mám kupříkladu Modrou pyramidu, zelenou dýni a maskovanýho hnědýho psa. Modrá pyramida ale je určo lepší jako finanční produkt ...

a jak jasně ukazuje portrét ze Síně předků, jsem stále krásnější (a skromnost zůstává dominantním rysem mého charakteru).

Děsně se těším na ježíška, stromek jsme dneska s mlaďaskou ustrojily, Betlém postavily, vánočku ochutnaly. Myslím, že to nemůže špatně dopadnout!

Psáno 23.12.06

No bylo to podle předpokladů; tyhle Vánoce jsou fakt dost dobrej nápad. Teda až na ten provoz, to by nemuselo být. V podstatě jsem se nezastavila, furt tu někdo byl, navíc u nás měla kapela soustředění a na to jsem musela dost dohlížet, na spánek nebylo ani pomyšlení. Ale stálo to za to, hlavně toho jídla co bylo, těch vánoček, cukroví, masíčko, krůtička s nádivkou, sekaná, klobásky, sýrečky (na listeriózu jim kašlu), pstroužci na mandličkách, kapříci, no prostě bašta.

Směla jsem cukroví ochutnávat už při pečení, potom při každém rovnání no a potom ještě jsem vybírala zvláštní daň (samozřejmě že zcela rovnou)ze spotřeby mých lidí, a že jich tu bylo.

Pod stromečkem bylo spousta věcí, ale hned na začátku jsem si objevila kost z buvolí kůže a pak jsem měla zatmění a nic nevím, jen že ta kost byla moc dobrá. Ale jinak jsme dost řádily s paničkou na zahrádce, však taky nám krásně kvete čemeřice a vřes ...

Mezi svátky nám nachumelilo, to když kapela pilně cvičila, tak se nebesa smilovala a pokusila se ten rachot aspoň pro okolí odstínit nějakou tou duchnou. Celkem se to povedlo, sníh mám moc ráda. Dá se v něm parádně lítat, běhat škola smyků, dá se lízat i celou tlamou hltat, dají se chytat jednotlivé vločky, no je to báječný. A protože nemrzlo, byla leknínová limonáda sněhem jen mírně chlazená, velmi pikantní. Jen jsem trochu nedůvěřivá k sněhulákům, co se jich kolem nás hnedka vyrojilo (jsem nevěděla, že sněhuláci na množení potřebujou vánici:-)). Mám je raději, když už jsou rozvalený, ale stejně jsem nedůvěřivá.

Při výpravách jsme teď potkávali mnohem víc lidí než obvykle, a taky mnohem vzdělanějších. Tak například jedna paní, která klolem sebe měla mnoho posluchačů (a někteří byli i dospělí!) jim sdělovala, že jsem evidentně mladá, protože mám ještě uši dolů, což zřejmě později nebude :-))

Už musím končit, musím si před Silvestrem řádně odpočinout, čeká mne velký mejdan! A tak se s vámi loučím heslem : Do nového roku s opicí ! A ve zdraví. A nezapoměňte si pořádně odpočinout.

Psáno 31.12.2006