K září patří sběr hub. Vyrazili jsme časně ráno, v lese sami. Betka vydržela šlapat hodinu, ona naběhala rozhodně víc jak ty 4 km, které jsme prošli my. Nenašli jsme skoro nic, ale Beta se přece jen s nějakými plodnicemi seznámila. Že bychom ji vycvičili na sběr?

Cestou domů konečně potkáváme parťáka do hry - tomu se říká socializace. Zatím to nevypadá špatně.

Září zahajujeme v kondici - má 18,5kg, výšku jen odhadujeme, protože nepostojí - v kohoutku to bude kolem 45 cm.

Postupně nás opouští fáze strachu, konec konců už i na fotkách je patrné, kdo tu zahradu a dům hlídá, že.

To jsem já, vaše Beta. Teda, abych pravdu řekla, myslím, že doma jsem rozhodně Alfa, možná i Omega, přinejmenším pro paničku. Páneček tvrdí, že jsem jedna z jeho inspirací, ale to moc nevím, co znamená a navíc mne to trochu uráží. Jak jako jedna z ...?

Mým úkolem je okomentovat další týden života mezi mými lidmi. Především - opět mne trápili injekcemi, že prý jakési ouškování (nebo očkování?). Sice ti veterináři jsou celkem milí lidé, ale nemuseli by mi propichovat kožíšek. Zjistili, že mám 21,5kg, což prý není málo. Nevím, moc se tím nezabývám, hlavně, když mi chutná, že. Rovněž výšku v kohoutku jsem změnila na 49 cm, myslím, že prospívám. Ovšem panička hned nakupuje vápník, fluor, žraločí chrupavky, cé-vitamín a všechno mi to rve do jogurtu nebo vývárku. Zatím neprotestuju, ale myslím, že chuť potraviny by se neměla takhle prznit.

Postupně si zlepšuju pohyb, myslím, že začínám být skoro elegantní. Kupříkladu na houbách už nepadám ze strání, ale slušně šplhám. A jak je tu dokumentováno, nebojím se ani cvičiště agility, i když tam trochu s paničkou ještě fixluji. Ovšem přesun mezi překážkami už zvládám svižně, skromně bych řekla, že na výbornou.

A samozřejmě, jak je ve zdejších krajích zvykem, vykořisťují mou pracovní sílu, když musím uklízet klacíky, co ustříhali ze stromů. Oni ti lidé to nesmyslně vrší do takových kopečků a na mě je, abych to roznosila po celé zahradě. No víte, jaká je to dřina? A aby zamaskovali, že jsem vlastně pracovní síla, tak se tváří, jakože jim moje práce vadí. Fakt ti lidé jsou občas úsměvní, nemyslíte?

A sklidili mi jablka, asi budu trpět hlady, avitaminózou a nudou. Vůbec už žádný ovoce mi nenechali, občas dají banánek, hroznové vínko,ovšem pro vlastní sběr nic. Prý že bude zima, ovšem nevím, co to je.

Ale když to shrnu, vlastně si moc nestěžuju. Celkem to s těmi lidmi jde. Tak příští týden nashle, zase něco napíšu, když mne pustí ke klávesnici.

Ruprechtice, 10.9.06

Jak jsem slíbila výše, tak plním. Další zářijový týden uplynul, ze mě spadl poslední ostych a na "fázi strachu" už ani nevzpomenu, naopak. I s typickou dogáckou skromností můžu konstatovat, že už se bojím jenom vnitřních schodů v domku, ty mi postavili naschvál naprosto neschůdný. Ale trestají se sami, musí mne nosit, když chtějí, abych je pustila do postele.

Podle paničky nyní prožívám období, kdy je nutné maximálně posilovat mou socializaci. Přesně nevím, co to je, ale je s tím dost sranda. Tak například jsem byla na Malevilu, kde páníci golfují (nic moc) a seznamovala se s místní zvířenou. Takový mýval, to by byl kámoš, ale oni ho tam mají za plotem, tak jsme moc nepokecali. Ani s králíkem to moc nešlo, protože panička mne držela moc zkrátka, že on je rozbitnej. Takový emu je vůbec divný patron, ovšem s poníkama si rozumím, jakoby to byli příbuzní. Ovšem předpokládám, že je přerostu.

Taky mne vzali na výstavu psů. Té akci moc nerozumím, já tam ale byla jen kvůli té socializaci. Proč tam byli ostatní, nevím. Někteří, kupříkladu chrti, byli vysloveně nervózní a taky příslušně nedůtkliví. Některá plemena s načinčanou srstí musela jen sedět, někteří dokonce s natáčkama ! Naštěstí jsem se tu setkala s dvěma německými dogáky (to víte, doga všude bratra má) a i s dogami jiných národností (např. víte, jak se řekne doga japonsky? Tosa Inu.), testovala jsem též schopnosti sociální interakce jiných plemen, a celkem jim to šlo. Níže je o tom pár fotek, ale jsou jen z telefonu, neb páníci jsou krapet sklerotičtí a pořádný foťák nechali doma.

Dnes ráno jsem poprvé vylezla nějakých 8 průzorových schodů, panička slíbila napéct dort :-) Počítám, že do konce září to umím, jinak bych se taky mohla se zlou potázat, protože už budu mít nějakých 30 kg a to ti slaboši nezvládnou ...

Zapsáno 17.9.06

Posledních 7 dní jsem skutečně neproflákala. Posuďte sami:

• Umím už chodit do schodů s jistotou zdravého čtyřnožce a nikoli opilého dvojnožce. Pravda, dolů mi to zatím jde spíš jako tomu dvojnožci. Ale co, panička je svalnatá a ráda mne nosí,jistě.
• Naučila jsem své lidi aspoň trochu uklízet. Kupříkladu páneček si odložil banán (jakoby zapomněl na ty fronty, které musela jeho matka vystát,aby nějaký měla,když byl ještě tak starý jako já) na stůl. Tak jsem mu ho uklidila. Tvářil se, že mne zachraňuje, když mi hrubě vyrvával stopku z hrdla, ale povolila jsem, ať z toho taky něco má, že. Už na stole nic nenechává; teda až co jsem mu přečetla výtisk Eura, do té doby si myslel, že jsem jen na žrádlo ...
• Seznámila jsem se s kočkama. Teda, takovýma malýma, ta velká, snad prý jejich máma, se mi moc nelíbila a já jí taky ne. Mám z toho fotky, můžete se juknout, že jsem mírumilovnej pes. Jó to panička, ta je zahnala, panečku, jakoby je do chodníku zadupat chtěla, chudinky.
• Zlepšuju si fyzičku, zatímco mí lidi moc nevydrží. Obcházím už "cvičák", celých 45 - 50 minut vydržím šlapat, padat ze strání, zkoumat potoky, hryzat maliní, loupat březovou kůru, trhat houby. A to jsem navíc, v rámci té prapodivné socializace, navštívila MĚSTO! Toulali jsme se po knihkupectvích, nikam ale slušní psi nemohou,tak jsem musela čekat venku. Kolem se motalo spousta lidí, všude samá dlažba, reprodukovaná hudba (nic moc), prach a smrad. Nevím, že v tom může někdo žít, mě to tam moc nebavilo. Ale ani jsem se nebála, čeho taky, žejo. Navíc ve svých 55 cm už pro spousty těch neznalců začínám být velkej pes, tak mne nechávají napokoji.
• Sklidili mi jabka. Napřed jsem to zkoušela s bramborou (dost hnusná do huby), pak jsem ale objevila, že když se uloupne poupě růže, tak je s ním taky velká psina, házečka, kutálečka, a navíc - ten páníkův řev je prostě nezaměnitelnej :-)

Zapsáno : 24.9.06

Poslední zářijový záznam asi nebude právě revoluční. V podstatě na sebe musím sdělit spoustu věcí, které mí lidé považují za neúspěch, případně snad dokonce i průšvih. Ráda předešlu, že lidi rádi přehánějí ...

Jak známo, základním mým úkolem bylo naučit se chodit ze schodů. Vtip je v tom, že nahoru to umím, tudíž ložnici prostě nemají šanci ubránit, občas je do ní pustím. Ale těžko snáší loužičky v posteli, tudíž mne honí ven. Ale to pak musí mých 25,5 kg nosit a děsně se jim (hlavně paničce, páník spí nebo to aspoň dobře hraje) nechce. Jenže mně se kloužou tlapky, ty jejich schody jsou průhledný, motá se mi z toho hlava a nakonec - kdo potřebuje, abych byla na trávníku? Oni. Tak ať se starají.

Vypadaly mi nějaké zuby, jiné dorůstají. Mí lidi z toho mají vánoce, rvou do mne fluor a pak se diví, že páník má trochu šrámů na předloktí, bradě a panička odepsala gatě. Nemůžu za to, že ta jejich kůže nic nevydrží, prostě se svými zuby řádně držím (ten fuor děsně zabírá) a ten jejich materiál holt nevydrží, no. Je jasný, že nevědí, co chtějí - na jedný straně abych rostla a kynula (no,trochu mi chrastí žebra) a měla dost vápníku, flóru a dalších chemikálií, na druhý straně jen se to projeví, už je oheň na střeše.

Naučila jsem se moc fajnovou věc - umím si sednout ke stolu. Nějak zase nemají pochopení, nevím přesně proč. Snad jen, že když náhodou je na stole něco zajímavějšího, nemůžu se udržet a maličko slintám, ale to dogy přece dělají. A zas je oheň na střeše.

Furt mi omlacují strejdu Xerína a tetu Aru, ty že byli takoví a makoví a klidní, hodní, poslušní (no nevím, viděla jsem pár fotek a přečetla pár záznamů z deníku a nic moc). Přitom občas už na zavolání přijdu, ale když oni mi furt předstrkují tak děsně zajímavý psí kamarády na tu socializaci, to se pak nemůžu odtrhnout. A například teď jsme byli na očkování a ani jsem nekníkla, ani jsem nezdrhala (jako strejda Xerín,napřiklad), ani jsem tu doktorku nekousla, přitom si nic lepšího nezasloužila, ještě teď mám borélie pod kůží, jak se jí to nepovedlo.

Jo, taky mne navštívil úplně velikej dogák Markus Aurelius (no, na ženicha to nevypadá, už je děsně starej, už jsou mu nejmíň 4 roky, to lepší bude jezevčík od naproti, ten je jen půlroční...), na fotkách je jasně vidět, že už jsem ho skoro dorostla. A není to žádnej ňouma, je to český žampion nebo tak něco.

Jediné, co se mi opravdu daří, je výletování. Nemám už žádný problém, začínají ho mít páníci. Oni totiž nic nevydrží, to já si procházku pěkně několikrát prodloužím a ještě při návratu vypadám jako silnej pes. Ovšem, jak je vidět i na přiložené fotce, pak sladce odpočívám. Naučila jsem se konečně pít z kaluží a potoků, nebojím se strání ani výmolů, už dávno nemusím chodit paničce za nohama. A navíc jsem úžasně rychlá, i o tom svědčí fotodokumentace. Myslím, že už jsem skoro úplně dospělá, tak co furt maj´?

30.9.06