Betin říjen

A je tu podzim úplně podzimní. Přesně nevím, o čem to vlastně ti mí lidé mluví, ale tváří se při tom vážně a smutně a já nestíhám mezi kapkami z nebe udělat své kapky a další potřebné věci, které nesmím dělat doma (a přitom si ty koberce o to říkají).

Vlastně se mnoho v tom říjnu ještě ani nestalo. Nijak jsem nepokročila ve svém vývoji, ba páník tvrdí, že ani moc nerostu. Jíst mi chutná opravdu stále, že prý nevědí, kam to dávám. Já teda taky nevím, ale když o tom tak přemýšlím, tak hlad mám vlastně pořád. V posledních dnech si na mne dost dovolují - když si sednu ke stolu, tak vášnivě hájí své talíře, zatímco já je ke své misce klidně pustím. Takhle oni vidí to rodinný soužití asi.

Trošku jsem udělala ostudu. Když jsem byla sama doma, tak jsem si vylezla po schodech nahoru a zapomněla jsem, že neumím dolů. Tak zas tak moc mi to nevadilo, jsou tam postýlky, zvlášť tu v pokojíku mladé paničky mám ráda, ale najednou bouchly dveře a koho to nevidím - mladá panička a kapelník přišli na návštěvu. No já vám měla takovou radost, až jsem to nějak nevydržela. A oni místo toho, aby mne snesli dolů, odkud už snadno odběhnu na trávník, tak koukali, kolik se do mne vejde ... No hanba ! Za trest jsem mu pak ještě trošíčku umáčela rukáv :-))

Při poslední "socializaci" s dvěma kníračkami (viz foto) jsem se velmi vážně zranila. Ta černá potvora po mně šlapala jak po peršanu, vůbec nebrala ohled na to, že jsem ve vývoji! Ovšem já vím jak na to - zaječím, panička se mezi nás vrhne, osvobodí mne a já to teda vlastně skoro jako vyhraju. Ale domů jsem dopajdala a druhý den už jsem byla skoro jura.

Sliby se mají plnit, i kdyby to bylo sebenepříjemnější, teda u nás dog to tak funguje, u lidí snad taky, ne?

Takže se pouštím do dalšího psaní, i když venku je parádně a sedět u pc mě vlastně moc nebaví. Možná dimáte, co je na tom pobytu venku tak parádního, ale já si to děsně užívám. Kupříkladu jsem vykopala už 3 nádherný jámy, do jedné se vejde i můj fotbalový míč! Musím uznat, že páník nemá moc pochopení pro mé zákopnické práce, on totiž kope jámy úplně jinde než vprostřed trávníků, přitom tady jsou nejlíp vidět! Ale trochu mi odpustil, když viděl, jak dobře mi jde fotbal (myslím, že Koller se u mě může učit) a navíc ho kombinuju s golfem (i Tiger by mohl zajít na 45 minut výcviku), na to mám ty jamky. Domnívám se, že fotodokumentace mého kumštu je dostatečně výmluvná a není co dodat.

Taky jsme vyrazili na houby, ale byla to cesta na houby, říkal páník. Nebylo mi to moc jasný, zdálo se mi, že se opakuje, ale je pravda, že jsme nic nenašli. Ovšem v lese si to vždycky moc užíváme a ty plodnice jsou vlastně tak trochu něco navíc, tak se bez nich obejdeme. Už poměrně dobře umím zvládat běžné lesní překážky, nějaké ty větve mi vůbec nevadí, přeskakuju, ukusuju, podlézám vše bez problémů. Jen mi občas ujedou zadní ze stráně, ale to se prý poddá a já si to myslím taky. Hloupé je, že už mám 61 cm, takže co jsem ještě před 14 dny snadno podběhla, to mi teď drhne po hřbítku.

Furt ještě neumím ze schodů, a navíc mi občas nejde ani nahoru. Prý mám růstové potíže, nevím ale , kde to mám, v misce totiž nemám vůbec nic a to tak, že furt. Na pelíškách mám spoustu důležitejch věcí, ale žádný růstový potíže jsem tam nenašla. Možná je to proto, že mám trochu výš zadeček než kohoutek, ono se mi to všechno nějak předchází, blbě se to kormidluje. A navíc, když panička tak ráda tahá mých 30 kg, tak si říkám - užij si to, už brzy ti to nepůjde ;-)

Taky pomáhám při podzimních pracích, mám toho fakt dost. Kupříkladu kontroluji úrodu tabáku, páník jakožto odnaučený kuřák neodolal, ale pěstuje to na květ, čili vlastně zbytečně. A moc mi to nechutná (ale v té houštině bývají i jablíčka ...)

Zapsáno 15.10.06

Tentokrát jsem se trochu zdržela ve svém psaní. Krom běžných příhod, které snad ani nemá cenu zaznamenávat (i když, posuďte sami, seběhla jsem dvakrát schody!!!, samozřejmě vždy za přítomnosti a laskavého vedení mého páníka) jsem se těšila, jak vám budu psát o návštěvě ZOO Praha. Moji lidé byli natěšení, jakoby se jednalo o něco extra zvláštního. Tak abych pravdu řekla, zklamalo mne to. Jednak tam jsou jenom zvířata. Navíc s nimi nepokecáte, protože jsou daleko, zpravidla asi dost nevychovaná, protože za plotem, sklem či ohradníkem, takže zase žádná seznamovačka. Dalším zklamáním bylo, že občerstvení bylo ještě totálně zavřený, takže největší lákadlo pro mne a páníka, tedy opečená klobása, prostě nebylo. Jen páreček, možná i ze včerejška. A do pavilonů nesmím, takže vlastně ani nemusely bejt. Jinak jim musím uznat, že to tam mají čistý a uklizený (však taky těch lidí s hráběma, ale běhat jsem za nima jako doma nesměla, prostě nuda), slušně se dalo poplkat s vlkama, ale nejvíc s jezevčíkem a labradorkou; to ovšem zvládnu u nás na cvičáku taky. A taky jsem potkala Fejka, ale měl tam nějakou delegaci a VŮBEC SI MNE NEVŠIML!!! Už tam asi nepůjdu. Nejmíň do jara, teda.

Jinak doma všechno při starém, snad jen mírný úspěch na schodech. Myslím, že rostu jako z vody ale páník tvrdí, že jsem děsně mrňavá, protože se ke mně musí ohýbat. Ale už prý jsem dost doga, protože jsem mu zaflusala i nový kalhoty, to jen my dogy prý umíme takové slimáky po gatích pouštět (a nejen po gatích, my jsme šikovný, i na vysoký strop umíme slimáka umístit). Že rostu je patrné z toho, že mám stále půvabný zadeček vysoko nad stejně půvabným předečkem. To my dogy takhle rostem, pěkně odzadu.

Trochu jsem si uřízla kšandu, když mne chytli, jak si pochutnávám na růžových květech, obzvláště na poupatech. Bohužel, nestihla jsem včas uklidit a něco lístků mi vypadlo z tlamky ... No těch řečí, to byste měli slyšet. Nevím, nač to teda pěstujou, když to není k jídlu. Já mám totiž k jídlu vlastně úplně všechno, i když kamení postupně opouštím (dávají mi vápno jen tak, líp to jde do krku). Snad i proto mám přes 30 kilo, jsem prostě moc hezká, postavu mám takovou velmi žádanou, řekla bych.

Zapsáno 22.10.06

Zdá se, že mí lidi se rozhodli mne usocializovat k smrti, případně uvychovat. A navíc se ke mě začínají chovat dost divně, posuďte sami.

V týdnu jsem pilovala schody. Panička vymyslela báječnou věc - když mi namoči nohy, nesmekám se, nebojím se a jdu skoro bezvadně. Jenže když jsem jí tuhle před půlnocí chtěla pomoct a nohy jsem si namočila sama,řvala na mne jak tur, hadrem po mě házela,tak jsem si teda vylezla na páníkův polštář a nebavila jsem se s ní, když neví co chce. Navíc jsem zjistila, že už vlastně ven ani nepotřebuju ... Zdá se, že poslední domácí překážka bude zdárně překonána, pokud nějak vymyslim ty nohy,

Po úspěšné návštěvě ZOO Praha mne vzali do města Liberce. Že jako abych se nebála (kde to vzali?) a tak. No, moc jsem je nevychovala. Měli vodítko,čili převahu. A ještě mi narazili na čeníšek takovou drátěnou věc dost hnusnou a mou důstojnost snižující; to naštěstí jen v té smradlavé bedně, o které ještě budu mluvit. Ve městě v sobotu ráno se není čeho bát, jediný lidi jsou tam ti moji, protože ostatní rozumně spí. Ale že musíme do nějakého obchodu, to ovšem zapomněli, že je státní svátek a uspořili jsme. Tak mne aspoň tahali úzkými uličkami, zakazovali mi šacovat kapsy a tašky těch čerstvě vzbuzených chodců, nutili mne do schodů a ze schodů a pasáží obchodního domu (tam jsem dlouho čekala až páníkovi vydají vepřové uši, ale co bych pro ty uši neudělala). To už tam bylo i dost jiných lidí, ale nikdo mne až tak neprovokoval a navíc, abych pravdu řekla, jsem toho začínala mít už dost. To jsem ještě nevěděla, že klenot bude cesta zpět. Samozřejmě mi to mohlo dojít, když páník měl naducanej ruksak, ale že z něj vytáhne košík po tetě Aroně, to jsem teda nečekala. A což o to, ať si to klidně tahá, ale proč to cpou na můj nosík? A ty důchodkyně na zastávce jak se škodolibě usmívaly, když viděly můj žal nad ztrátou krásného výzoru. No kdo by si mne vzal s železářstvím na nose? Poslední kapka byl autobus - ta hrozně špinavá smradlavá bedna, která otevřela tři tlamy s hrozným syčením, do jedné té tlamy mne nutili mí lidi vlézt! Byly tam děsně vysoký schody a nemilosrdný páník mne tam hodi! Nic nepomohl piškot od paničky, odmítla jsem to skrz tu drátěnou hnusobu pozřít. Navíc ta bedna zavřela tlamy a rozjela se s děsivým řevem a cukáním. V zatáčkách to klopila, že jsem nemohla na tlapkách stát, cloumali se mnou jak s kusem hadru. A zase ty chápavý úsměvy okolo,místo aby si mne vzali na klín, sundali košík a dali něco pod zub. Ne, oni se pokrytecky tváří, jakože je něco pěknýho mít náhubek. Z autobusu jsem vylezla zdeptaná, zhnusená, nešťastná a nepochopená. Ale hned mi sundali košík, dali piškot tak jsem aspoň ty svý lidi vzala na milost. Navíc mi museli pomoct z těch děsnejch schodů. Fakt krutej zážitek.

Pomáhala jsem taky se zahradními pracemi, i když páník měl trochu jiný názor, zvlášť moje nový jamky se mu nelíbily, ale jsou přesný na můj míč. No, stejně jsme zahradu prakticky zazimovali, musela jsem jim to trochu organizovat, jak možná je patrné z fotografií. Tak už jsem zvědavá, kdy ta zima přijde a jaká vlastně bude, moje první. Všechno prý je jednou první. tak uvidíme.