Já vlastně nevím, čím bych začla. Teda ne že by se až tak moc stalo, snad jen že mivypadávají zuby. To vám je nepříjemný, nemůžu se do páníka řádně zahryznout, trochu mi to vadí i u uzenýho vepřovýho ucha. Granulky ty stejně vcucnu, jako i piškoty a jiný pochutiny, tam vlastně zuby ani nepotřebuju. Sice mi nadávají že hltám, ale co oni vědí, žeju, prostě hlad je hlad a mám ho furt.

V tomto týdnu jsem ale zažila několik velkých novinek. Tak například jsem jela s páníkem k němu do práce, abych se tam předvedla (a trochu taky dohlídla, jak tam vlastně žije, jestli dobře řídí auto a tak). Tím jsem poznala podhůří Orlických hor, maj tam děsný kopce a zimu od nohou. Ovšem lesy tam mají skoro tak pěkný jako my tady v Jizerkách, koukněte na fotky, fakt to nepoznáte od Jizerek. Ovšem v tom autě mne to vubec nebaví, spát se mi nechce, štěkat na ty za náma nesmím, prostě nuda.

Taky jsem zapomněla říct, že u nás NAPADL SNÍH! To je teda divná věc, studí to na tlapátka, klouže se to, nažrat se toho nedá i když je to dobrý. Ale panička z toho dělá takový sošky, říká tomu sněhulák, a to se dobře loví. Musím říct, že se mi v tom dobře běhalo, a nebyla jsem na to sama, jak vidno vedle. Už mi to seznamování dost dobře jde, už se nebojím, spíš naopak, trochu mám problém, že se bojí mne, přinejmenším lidi cizích pejsků. No já si teda taky občas zavrčím, když na mne někdo štěká nebo tak něco, aby viděli, že nejsem nějaká hejpočkej. Ale v zásadě nemám mezipsí potíže, asi jsem v kolektivu oblíbená. No, aby ne, žeju.

Kamarádi mých lidí mi udělali trochu čáru přes rozpočet, ale snad to ustojím. Představte si, přivezli si Alfu! Je to malá bulina, teda jako bulteriérka, děsně hryže a je trochu tak jako pitomá, ale nesmím to říkat, protože je prý malá a všichni se nad ní rozplývají a na mne kašlou. Tak jsem vyžebrala aspoň jedno ucho a žužlala si v ústraní (stejně nemůžu kousat a to ta jejich Alfa taky nebude moct a já se jí pak taky budu smát a mohla bych jí kousnout kdybych chtěla). Ale jo, je to takový pevný pěkný štěňátko, jen nevím, jestli bude hravý nebo ne. Zatím vypadá trochu útočně a sebevědomě, ale moje packa s ní pěkně cvičí ;-)

Archívek :

• červenec
• srpen
• září
• říjen

Tentokrát mám pro vás pár specialit, které jsem zatím do svých výpovědí neumístila. Nevím, jestli vás to bude zajímat, vlastně to jsou možná banality, ale jsou ze života. Teda aspoň mýho.

Voda. Co jsem přišla ke svým lidem, radují se, jak ráda piju. Je mi jedno, jestli to je z misky, bazénku pro kosatce nebo rybníčku pro lekníny (tam jedině prý pil strejda Xerín svou leknínovou limonádu, v zimě mu panička led prorážela, ovšem já nevím, co to znamená). Ovšem dost dlouho jsem se vyhýbala kalužím, potokům a tak. Protože ale současné počasí loužím přeje, naučila jsem se pít i z nich. Ovšem zpravidla je obcházím, brodění nemám ráda. Panička se mi vysmívá, ale jen trochu proběhnu blátíčkem, už bublá cosi o špinavém podvozku (neví co chce). Ovšem nedávno jsme přišli na to, že mi dělá problémy potok. Na našem cvičáku je jeden takový děsně široky, asi tak metr. Panička co srnka hupla na druhou stranu a mě nechala plakat na břehu. Pobíhala jsem zleva doprava a zase zpátky, ale potok se nezarazil, tekl furt. Už to vypadalo, že tam zůstanu, ale pak jsem sebrala všechny síly, zavřela oči a překonala jsem to. Od té doby každý den chodíme na potok, už ho zvládám jakonic.

Pohyb. Od počátku jsem ladná a velmi dobře pohyblivá. To vidí každý aspoň trochu soudný pozorovatel. Ovšem i můj pohyb se vyvíjí, nyní především při kontaktu s jinými psy, tzv.socializaci. Pomalu mne přestala předbíhat záď, víceméně ji trvale držím vzadu. Je pravda, že teď je zase krapet vyšší než příď a občas se to těžko kormidluje, ale já to ve své přirozené šikovnosti zvládám. Trochu neesteticky působí má ouška nekupírovaná, vypadají trochu jako by plácala zbůhdarma okolo. Ale to je veliká ba obrovská chyba lávky. Těma ušima já straším nepřítele. To je přece dávno známá finta všech maličkých zvířátek (a já jsem maličká), že když se blíží nebezpečí, dělají se většími. A já to dělám ušima, no.

Lov. Taky se páník diví tomu, jak dobře jsem okoukala na BBC lov. Tam to teda předváděla tygřice, ale já si myslím, že jsem trochu lepší. Když v dálce vidím objekt lovu, zastavím se. Maloučko se přikrčím a pomaloučku se sunu blíž, stále ve střehu. Jsem napnutá, odhaduji jeho schopnost reagovat. Pak náhle prudce vyrážím a srážím paničku na zem (no úplně tak se mi to nepovedlo, ale skoro).

Smutek. Panička mi vyhodila mou velmi oblíbenou hračku zděděnou po Xerínovi - Jochena. Je s ním Xerín vyfocenej na úvodní stránce. Pokoj jim oběma.

Mám několik nových informací o sobě a svém životě s lidmi. Jen nevím, jestli všechny sdělím, protože některé jsou teda dost intimní a možná vám do nich nic není.

Tak začnu tím pro paničku nejdůležitějším - začínám prý poslouchat. Ono je to trochu složitější. Panička přestává zapomínat nosit sebou piškoty nebo jiná podobná přivolávadla. A tak když vím, co máme sebou (kontrolu provádím ještě před opuštěním domu), zvažuji své vlastní chování. Samozřejmě, když zapomene, co má sebou brát, tak není důvod jí nadbíhat, to by se to nenaučila nikdy, že. Každopádně umím přiběhnout víceméně na zavolání, tedy jak říkám, kvalifikované zavolání. Nějaké to pokřikování a pohvizdování bez řádné materie na mne moc neplatí.

Má to i své nevýhody, ten výcvik. Zrovna tuhle jsem se bavila s jedním starším kopovem. Paničce docházela trpělivost (jeho člověk asi nebyl moc komunikativní) a tak mi nabídla piškotek za přiběhnutí. Kopov to zaznamenal, prokousnul mi pysk, sežral piškot a zdrhnul. No, aspoň jsem byla chudák a dostala jich víc. A ty díry v tlamce už skoro nejsou vidět.

Taky už nemám jedniný mléčný zub a ani jednu mezírku, dorůstají mi poctivě všechny. Jen špičáky se trochu flákají, ale už jsou. Panička si stěžuje, protože dřívější žužlání uzených vepřových uší se z 15-ti minut zkrátilo na trojí chrupnutí, takže to prý jsou vyhozený peníze (no jak pro koho,že). Stejně musím přiznat, že velkou většinu potravin do sebe dostávám nasáváním, já vlastně ty zuby používám spíš na filtrování eventuálních nečistot, kousat nestíhám. CO kdyby někdo přišel a ty moje granulky by mi chtěl vzít?

Zaznamenala jsem jeden sportovně branný úspěch. Již delší dobu, ba snad co jsem u svých lidí, mám poměrně těžké souboje se smetákem. To hlavně když páník zametá před svým prahem, skáču na smeták, štěkám, ale on se nezastaví, lítá si sem tam a nedá si říct ani na hru, ani na zápas. Teda, nedal. Je zdokumentováno, že jsem bojovala jak lev a nakonec jsem ho pokořila. Myslím, že už má dost a asi už se k tomuhle boji nebudu vracet. I já jsem byla jaksepatří vysílená, což ovšem v počtu hrnků granulek nikdo, považte, nikdo nezohlednil!

Podzim sebou přinesl mokrotu na moje terény. Většinou mi to nevadí, aspoň můžu popíjet z kaluží, ale občas se mi to smekne a hlavně - a to je ta intimita - mám zablácenej podvozek. Potřebovala bych nějaké blatníčky nebo tak něco, no koukněte se na fotku (trochu se stydím, ale přece jen, je mi teprve 5 měsíců, tak snad se nikdo nerozohní). Já totiž nerada lezu do vany a mí lidi nevědí, že to bláto opadá samo kupříkladu do peřin a je zbytečný se s tím mejt. A tak mne trápí sprchou, chudáčka. Ovšem otřepávat se umím ukázkově, že?

Závěrem neobvyklý doplněk narychlo budovaný. V neděli jsme měli jet tetě popřát k významnému jubileu a panička nedala jinak, než že se musíme stavit v Praze na mezinárodní výstavě psů. Teda tam vám byl chaos, to si neumíte představit. Už to, že vstupenky si moji lidé museli koupit na výstavu včel. Pak jsme nemohli najít ten správný pavilón, všude se motaly zástupy lidí a psů, já musela jít na vodítku a tak se mi pletli děsně, protože se mi furt do vodítka zamotávali. Navíc se mi smekaly tlapky na těch hladkých betónech, jakoby tam nemohli šoupnout nějaký kobereček, kupříkladu peršan. Pak nám s páníkem ale došlo, proč že se sem ženem. Objevili jsme Darlenku Výstavní (teda ona z toho zas tak velkou radost neměla) a posléze ještě celou řádku dalších Zvířetníkovských lidí a psů. Tak jsme s nimi strávili kus dopoledne, dostala jsem asi tak 100 piškotů a jednu buvolí kost, takže to nebylo až tak špatný. Závěr byl ovšem strhující. Panička zavelela, že koupíme podstatně levnější granulky. Postáli jsme ve frontě, koupili podstatně levnější granulky, přičetli vstupné a parkovné a byli jsme na svém :-) Na výstavy se mi teda po této zkušenosti moc nechce, jedině když tam budou Zvířetníkovský lidi, to pak teda jo.

Psáno 19.11.06

Ty výstavy fakt nejsou nic pro mne, nemohla jsem chodit ještě 2 dny. Asi ta betonová podlaha bez běhounů nebo možná to množství pejsků a jejich lidí ba i lidí bez pejsků mi způsobilo, že jsem nemohla chodit. Ani do schodů, dolu mi to nejde nikdy. Panička, která touží po výstavních vavřínech, sice tvrdí, že to mám proto, že mám sedínku pravda trošíčku výš než ramínka ale jen asi tak o 5 centimetrů, tak to přece nemůže zas tak moc nic způsobovat. Navíc ve středu, tedy 3.den od výstavky, už jsem běhala parádně i když páník říkal, že to je proto, že přijel domů a staral se o mě. Já ho v tom nechám, ale vím své. Prostě mne strašně utahali a pak se diví.

Má 67 cm v kohoutku, prohlásila o mně panička, když mne opět dohnala s příložníkem. Nevím, prč je to pro ni tak děsně důležitý, pro mne je mnohem důležitější, že nemůžu proběhnout pod stolem, když seskakuju ze židle a ženu se k misce, na kterou cvrdlikavě dopadají granulky. Musím to obíhat kolem páníka, ten mi naschvál nechává svoje nohy v cestě (jakoby si je nemohl někam dávat jinam) a děsně riskuju, že o nějakou tu granulku přijdu. Například panička je vždycky při chuti, i když se tváří, že granulky nemusí. Ovšem banány, mandarinky i jablka mi klidně, ale úplně klidně sní, aspoň kus. A pak že se mám cítit bezpečně.

Teplé počasí letošního podzimu prý je nezvyklé, nevím, ale je fajn. Krom běžných vycházek na Skalku = cvičák (koukněte na ty barvy, to u nás na severu máme furt) mohu konečně naplňovat svůj osobní rozvoj prací na zahrádce. Ovšem, jako každý, kdo je svůj a trochu vepředu, nesetkává se to právě s pochopením mých lidí. Páník se vzteká, že ty jámy jsou na mamuty a ty už prý nejsou, panička mne nechce pouštět domů bez důkladného omývání tlapek. Čili to nejlepší, co si nesu potajmu sebou, mi šlohne už ve dveřích. A to přišla i na tajnou skrýš, co mám v tlamce ve faldíkách :-( Ale jedno mi závidí oba. Čmuchám si tak v klidu těsně nad zemí, nasaju, pohrabám, zatáhnu a šup. Žížala jen chroupne. Kam se hrabe královský kanin (Royal Canin, poměrně slušné granule pro psy - pozn.red.).

Při našich výletech na cvičák mne panička neustále vycvičuje, především na přivolání. Umím poměrně slušně přiběhnout, když slyším šustění igeliťáku, v němž se skrývá piškot (ten Opavia, ten Koruna nežeru), nakonec aspoň trochu je to tu zdokumentováno. Ale když kupříkladu mám nějakou tu společenskou povinnost, třeba si vyprávíme s nějakým přítelem něco moc důležitýho, popřípadě poskakuju kolem staříka Ricka (vzpomínáte, že byl větší než já? Chm. V srpnovém archívu to je poznat, ale myslím, že to byla fotomontáž), tak nemá šanci. To pak huláká, píská, nabízí piškoty a já vám přijdu o sluch! Neslyším nic, někdy ani nevidím. Páník říká, že se to jmenuje výběrová hluchota a že to má taky. Ale jemu prý ani piškot nepomáhá ... Když ovšem takhle prchnu paničce, zpravidla je to s nějakým známým. A to možná není tak veliký průšvih. Tuhle jsem ale šla na výlet s páníkem, zaostřila jsem v dálce psíka a běžím. Páník sice cosi volal, možná í pískal, ale já nedbala. Doběhla jsem k tokovému oblečenému kníračovi, což o to, nebyl tak špatný, ale ta jeho panička. Ta mi dala. Křičela na mě FUJ, BĚŽ PRYČ, jako bych ho chtěla sníst či co. Ta měla hlas, panečku. Tak jsem to raději otočila k páníkovi a představte si, vůbec nebyl nadšenej, že mne vidí. Mumlal cosi o neposlušnosti, asi myslel tu ukřičenou paní ...

Psáno 25.11.06