Zima nikde, sněhuláků jsem si neužila. Teda pravda, zpočátku jsem se bála, jestli se proti mě nerozběhnou, ale pak už to šlo, ty menší jsem už i v klidu rozšlápla. No a teď nic.
Navíc mám zaracha. Ne, že by páník tak hluboko klesl, že by mne neunesl, ale paničce se přestaly líbit moje zadní krásný x-ovky zvlášť, když mi trošíčku padala sedínka při tlapání po dlážkách (a že jich tu máme, já bych teda preferovala peršany klidně i falešný ale hlavně vysoký, ale jsem tu na to sama). Takže když tohle píšu, mám klidový režim, to znamená, že se mohu rozutíkat jen když mne pustí ven čůrat, to pak zdrhnu a aspoň si přebarvím tlapky v kompostu či záhonu, poběhám u plotu se sousedem a pak si teda všimnu, jak panička slzí ve dveřích a jdu teda domů, no. To maj z toho, že samej roajální kanín, samý vápno, samej vitamín, flór, kaniviton a pak to takhle dopadá. Páník říkal, že po sedmičce červenýho mu prdýlka dělá to samý, ale nepředvedl to a mě červený nedávají :-( A tak odpočívám většinu dne, občas na svém standardním pelíšku (někdy i obklopena vycpanými přáteli), nyní mám od paničky povolený velikánský kanapátko tzv.pro hosty (asi jim to zajíždím).
Prý se ve mně projevují moravské geny. Strýda Xerín prý miloval polštářky, já jim dlouho nevěnovala pozornost, až nyní. Objevila jsem krásu onoho žužlání, načínání rohů a postupného párání, dlouhého polykání nití (pak teda jsou občas problémy venku, no) a obrovitého uslinění celého podkladu. Pravda, panička nepatří k největším fandům této mé nové zábavy, ale aspoň se naučí správně polštářky látat, že. Nakonec, je to textilačka. Při té příležitosti osvědčuji (a jukněte na fotky, je to úplně jasný, jak šikovně ten polštářek držím), že lidská ruka se vyvinula ze psí tlapky. Zatím nemám domyšlený, proč se zastavil vývoj naší tlapky, ale po přečtení knihy o podílu práce ... mi začíná svítat. Aby nás lidi uživili, museli začít pracovat. A tak přišli o hebké tlapky a mají ty svý pracky. Nám zůstaly krásné a šikovné tlapky, nám bohatě stačí na to, abychom si podrželi polštářek, přisunuli misku, práskli páníka do nohy, prostě nám stačí, že.
No, i přes poměrně tvrdý režim, který mi teď nastolili, se přece jen snažím po dobrém se svými lidmi vycházet. Například jsem úplně sama a bez výzev (to kdyby dnešní děti uměly, žeju) omladila lísku, jukněte na tu nádheru. Páníci byli tak nadšení, že ani nepoděkovali a hnalli mne domů, abych se neudřela ...
Závěrem mi dovolte popřát vám všem pevné zdraví a hodný lidi nejen v tom novým roce
Psáno 6.1.07
Ještě vám taky musím říct, že kamarádka Edita (byla jen o půl roku mladší než teta Aronka) už není. Ještě stačíla kamarádce (no, schválně jak dlouho to bude kamarádka) Alfě ukázat, co kde v jejich baráku je, popsat, co který z jejích lidí je vlastně zač a odešla.
Mám tu jednu jejich fotku.
Přetrvává tzv. klidový režim. Dle paničky (ale musím jí dát aspoň trochu za pravdu) mám křivé zadní nohy. A navíc krapet padám, nejen doma na dlažbě (o své zálibě v kobercích jsem se již zmiňovala), ale občas i venku. Pročež jsem prožila velmi náročný týden, neb jsem musela k lékaři. Tam, místo aby mne léčili, mne povalili na stůl (a mí věrolomní lidé jim v tom pomáhali) a vycucli mi skoro všechnu krev do stříkačky. Že prý jakože nějaké rozbory.
Hned druhý den po ránu panička jásala, že mne obere o moje všechno - granulečky moje milovaný, uzený ouška, masíčko, kožený kostičky. No, nedopadlo to tak hrozně. Díky tomu, že se panička radí s jedním mým moravským strejdou, kterej rozumí psí duši, mi jen změnili granulky na dospělácký (teda, zpočátku to bylo dost těžky to rozkousat, ale já už jsem skoro fakt dospělák, myslím), mlsky prej můžu (ale nedostávám) a zakázali mi pomeranče, mandarinky no prostě všechno kyselý, prý kvůli jakýmxi antickým biotikům, kvůli kterým mne budí! Ty biotika mám kvůli tomu, že jak mi šlohli tu kref, tak se mi asi udělal nějaký zánět či co, teda aspoň prý ten rozbor to říká (žádnýho rozbora jsem tam teda neviděla a to jsem jim zase vymetla celou ordinaci).
A tak mám utrum. Chodíme jen na krátký vycházky, ovšem i páník usoudil, když jsem před ním šmajdala, že to otáčíme. Ovšem vypekla jsem ho. Zatímco on si pochrupoval nahoře v MOJÍ postýlce, já musela simulovat dole u paničky spánek. A tak jen chvíli nedávala pozor, už jsem vyběhla schody k páníkovi. Ten vám měl takovou radost, že mne zase mohl nést dolů, až se ještě půlden klepal a doteď jen mne vidí, už chodí v předklonu!
Takže pro samý zdraví jsem furt doma, občas udělám někomu očistu obličeje (teda jak voni se vám nemejou, furt se brání, a přitom já myslím jen na jejich dobro ...), občas sedávám na balkónku a očumuju lidi na chodníku a nebo trochu taky řádím na zahradě, ale moc ne. No koho by to bavilo, když hrabat nesmím, kousat do jablůněk nesmím, otrhávat rododendróny či azalky nesmím, přerývat kompost nesmím, přesouvat záhon nesmím, lovit žížaly nesmím, tryskat u plotu s nikým nesmím. No co já mám za život? Ještě že mám svou oblíbenou hračku dýni, s tou se vyblbnu, až se hory a panička zelenají.
Psáno 14.1.07
Tak to zatím nebylo tak hrozný. Ono se to má tak. Panička je sice děsně důsledná, natahuje si budíka na moje prášky, zcela zásadně odmítá mi dávat masíčko, vodit mne na vycházky delší jak 100 kroků, ale když se den sešel se dnem, tak občas kápne nějaké to uzené ouško, babičce přebývá gulášek, když nevyjde vycházka, poběhám na zahrádce a tak snad jen ty tablety jsem teda správně spolykala, no.
Prý je to poznat, ale já bych teda neřekla. Pořád mi ujíždí sedínka na dlažbě, bojím se schodů a možná mám trošíčku zadní nohy do X. Ale fakt jen maloučko, nakonec připravila jsem si pro vás úplně nové portrétní fotky ze všech stran, abyste to posoudili.
Trochu jsem si přes všechny zákazy zasportovala. Byla jsem po dlouhé době na cvičáku, kde jsem jednak zdolala velikou skalku (jsem trochu i horolozec, slaňování budeme probírat až tak za měsíc), jednak jsem tam procvičovala lovení sojek i paničky. S těmi sojkami je to stále potíž, ony totiž naprosto mimo pravidla hry vždycky někam zmizí.
Na zahrádce jsem taky nelenovala, ovšem tam nemám takové úspěchy. Jednak mne nazývají prase karbous, neb jsem se poněkud zapomněla při hrabání trávníku, jednak mi nadávají, když povytahuju krokusy a tulipány (vyrazila jsem pro šafrán a trochu toho zázvoru...), a přitom oni evidentně potřebují pomoc.
Taky jsem málem zapomněla, že tady krapet foukalo. Byla to děsná psina, jen panička se furt zabedňovala v domku, zatímco já jsem radostně vlála po zahradě, chytala jsem všechno co lítalo (a že toho bylo) a vůbec jsem nechtěla domů. Jak se mi panečku radostně klackovalo. I na cvičáku je materiálu, no radost.
Psáno 20.1.2007
Tak aby se to nepletlo, sotva jsem dopsala svůj týdenní příspěvek, seklo to se mnou, jen nevím co. V sobotu jsem už odmítala jatýrka, ovšem misku královského kaninu, byť již pro dospělé mamuty, jsem přece jen spolykala. Spolu s tím povinné vápno a cojávímcovšechno.
Nedělní ráno nebylo moc dobrý, asi opravdu ne, protože i páník vstával za tmy aby se na mne podíval. Odmítla jsem svůj ranní jogurt s piškoty (a samozřejmě vápnem. Odmítla jsem i ten kanin. Odmítla jsem všechno, chodím jak na chůdách pokud vůbec. Přestala jsem pít, abych je ještě víc znejistěla. Nasadili na mne (hlavně panička, teda) tvrdé chvaty - napřed mi nakrájela granulky a natírala je játrovou paštikou, to jsem fakt těžko odolávala, zvlášť když mi ty kousky dávala rukou. A k pití mi místo tý studený vody dávala páníkovu oblíbenou polífku vývarovku, ani moc nevrčel. Taky jsem neodolala.
V neděli večer nevydrželi a jeli jsme na veterínu. Kromě mne vezli ještě velikou vzácnost, mou vlastní moč, kterou panička velmi bystře umí chytat (páník se nabízel, že dá svou, abych se nemusela trápit, takovej je hodnej). Paní doktorka na mě neviděla nic špatnýho (aby taky, žeju), prohmatala mi pupík (to se mi moc nelíbilo, teda, ale asi jsem v něm vlastně ani nic neměla), stejně mi bodla dvě injekce a zítra musím zas :-( Že já raději nebyla zdravá. Teď ležím, nehýbu se, odpočívám. Zítra prý dostanu dietní konzervu, tak nevím. Možná raději začnu jíst, než takhle spartánská péče ...
Psáno 21.1.07
Tak je po všem, protože jsem šikovná, silná a krásná, všechno jsem to zvládla a postupně uklidňuju i ty svý lidi.
Já jsem totiž měla asi virózu! No představte si, došla jsem si k doktorovi a ten se zlobil, že vůbec neví, co mi asi tak je, že jsem nejspíš něco spolkla a teď to mám v pupíku (měla jsem tam jen průvan, neb panička mi odmítala cokoli vydat no a musím přiznat, že z počátku jsem ani moc nenaléhala).
V pondělí jsem tam dokonce jela s kamarádkou Alfou v jejich bouráku, to jsem se měla. Ale moc jsem si to neužila, nebylo mi moc dobře, dostala jsem zase bodanec místo aby si vážili, že se tam objevím.
A tak se to ještě párkrát opakovalo, až jsem jim řekla DOST a do tý ordinace mne nedostanete. No, dostali, ale už museli dost táhnout a taky jsem odtamtud vykvačila velmi svižně (a pak jsme čekali s páníkem na paničku, než se s lékaři vyhovořila, oni mnoho neznají a tak jim to pěkně od plic všechno musela říct). Oni totiž představte si dostali radost, když jsem konečně dostala průjem (no to je kultůra, což?) že jako už konečně vědí, že fakt tu virózu mám. No řekněte, je to vůbec možný, takovýhle jednání?
Jinak jsem dost doma. Nasněžilo nám, běhám po zahradě a zkoumám tu bílou hmotu zeshora, odspodu i zvnitřku (viz fotodokumentace). Blbě se mi v tom běhá a ještě hůř čůrá, to nevymyslel nikdo chytrej, takový hluboký sníh. Psina byla, když tuhle v sídlišti odnaproti se proti nám rozběhl jakýsi bišón a on vám úplně v tom sněhu zmizel! Raději mne odtáhli, aby se jeho páník neurazil, jak jsem se chechtala ...
Taky pomáhám páníkům odstraňovat sníh a hledat cestičky, co jsme měli kolem mé boudy (teda jejich domku, oni si myslí). Víte co je zajímavý? Panička velmi směle hází takovým divným placatým udělátkem sníh daleko a vysoko, ale když si jí na tu placičku stoupnu, tak je nahraná ! :-)
Taky s páníkama dost počítám (jakože dělám na počítači), kontroluju internet a tak. Sice jsou trochu nevrlí, když jim vedu ruku co v ní svírají tu nejedlou myš, ale pomalu je cvičím, zvyknou si. Páník brblá cosi o nesoustředěnosti, ale já jsem fakt úplně soustředěná ! Počítám, že už brzo je vystrnadím z pracovny a budu mít všechno pro sebe, to se pak teprve máte nač těšit.
Psáno 27.1.07
Zde se dočtete, Jak roste doga Beta VII, psáno pro Zvířetník Neviditelného psa.
A nebo hupněte na sekci články a tam se taky můžete realizovat ...
