V očekávání narozenin(děsně se na tu žranici těším) jsem zapomněla, že vlastně většinu minulého týdne byl květen a tak zkusím dát dohromady, co jsem vlastně v tom týdnu zažila. Ale určitě červen je nejlepší měsíc ...

Dostala jsem další dávku vápníku, už si pomalu zvykám, poměrně slušně se nechám vynést na stůl a přiklopit páníkem případně některým z veterinářových pomocníků. Pak se nechám ohřát vápníkem přímo do žíly na zadní noze, no, tentokrát to moc nešlo, hned jsem začala zprudka dýchat (byl vám tak blbej tlak) a pan doktor mi šoupnul jen tak sotva půlku injekce. Počítám, že příště to doženem, určitě jsem tam nebyla naposled. Už když jsme tam šli, tak jsem si našplhala, protože panička se bála, že uteču z auta a já naopak, seděla jsem jak přibitá a tvářila se, že neotevřeli. Ta koukala, panečku! Jo, a trochu mne namíchnul pan doktor, protože řekl, že jsem macatá. To není pravda, já jsem v kondici. A i kdyby ne, tak co má co mladé dámě vykládat takovej ... no řekněte, ne?

V rybníčku nám vykvetl leknín. Sice podle květomluvy nemá nejlepší pověst, ale vyrábí děsně dobrou limonádu, už strejda Xerín ji miloval. Panička sice brumlá cosi o zeleném hnusu, ale já ji mám prostě ráda.

Pokračovala jsem v zákopových pracích, ovšem pod stále většími tresty. Už mne řežou hrabičkama, křičí na mne jak na cizí, no prostě hrůza. (Chcete mě?) Na fotce uvádím jednu z povedenějších jam, dost dlouho jim trvalo, než to zahrabali ... :-)

Na víkend, vlastně už v červnu, jsem podnikla velikou výpravu. Rodinná kapela pod mým vedením měla hrát v obci Strání - Květná v Karpatech. Cestou jsme se stavili v obci Česká u Brna, kde bydlí můj taťka Tresor a kde jsem se seznámila se svými lidmi. Tam taky bydlí jeden pan doktor, kterej sice vypadal na první pohled sympaticky, ale pak mi řek, že jsem tlustá a tím to u mne definitivně prohrál. Až ho příště uvidím, packu mu nepodám. Teda já a tlustá? Ti lidi o dogách nic nevědí; že prý když mám důlek nad ocáskem, už jsem tlustá. A já si ho přitom pěstuju! A taky mi řekl, že jsem hysterka (nebo historka?), protože jsem se mu do ordinace vplazila (má tam takovou blbou dlažbu, žádnej vysokej koberec). A má kocoura, kterej se mě nebál, koukali jsme na sebe hodně z blízka a byl sympatickej, možná bych s ním mohla chodit.

No, hned po těch neurvalých a krajně netaktních slovech toho pana doktora jsem se zvedla a zavelela k odjezdu, tak mí lidi naklapali do auta a už jsme jeli do Strání. Tam vám je hezky! Kopečky, hluboký les (koukněte, jaká tam byla tma v lese a přitom už bylo nejmíň hodinu po východu slunce), hodný lidi. No prostě báječný místo pro psí život. A kapele se taky celkem dařilo, hráli do 3, to já už dávno spala, protože jim věřím, že jsem je to nacvičila dobře. A toho jídla, co tam bylo! Jen slivovičku mi nedávali :-( No, ani mi moc nevoněla, teda. Vynahradila jsem si to na buchtách, řízkách, salámku, vepřové pečeni, uzené kýtě, dortíčkách, kremrolích, jahodách, no prostě já jim ukážu, kdo je tady tlustej !

Psáno 3.6.07

Tak jak jsem říkala minule, na Slovácku jsem se napucla opravdu řádně. Ovšem jak se již v neděli večer ukázalo, asi to byla drobná dietní chybka, která mne nenechala spát. No, ani paničku ne, ona totiž se mnou chodí v noční košili po zahradě a dělá tak sousedům strašidlo ...

Roční narozeniny jsem ani nijak zvlášť neslavila. Totiž to bylo tak. Byli jsme na cvičáku, na mé oblíbené trase. A tam se proháněly nějaké děti na kolech, přitom to je zóna volného pobíhání psů, nikoli volného projíždění dětí. A panička, místo aby mne nechala zjednat pořádek a trochu ty cyklisty pohonit, mne připla na vodítko (a přitom celý svět už ví to dnes, že řetěz mravy nenapraví), tož jsem se urazila a řekla si, že vlastně ať si slaví co chtějí, já u toho vlastně nemusím být.

Máme tu děsný vedro, nevím jak vy všude okolo. Většinu času teď trávím na některém ze svých pelíšků, totálně zničená sotva funím a bublinky u pysků pro pobavení diváctva vyrábím. Občas usnu a běhám ze sna, to mne pak budí páníkův řehot. Ještě horší je, když m ne vzbudí řev bouřky co vyhazuje pojistky a páníkovi totálně likviduje výpočetní středisko. Pak i kroupy padají a tlučou do střešních oken; dříve jsem se trochu bála, teď ale sedím v pracovně u dveří na řečnický balkónek a pozoruju to všechno, co kdyby bylo třeba nějak zasáhnout, že. Výhodou je, že mi tím přibyl další pelíšek, který se v horku přesouvá na balkón, v dešti je pěkně v teple a suchu hned za dveřmi. Panička sice cosi žvatlá o oslintaných dvěřích, ale ona jimi stejně nekouká, tak co.

Myslela jsem, co vše se stane, až mi bude rok. A mohu zodpovědně říct, že se nestalo nic. Nemám ani dopelícháno, do schodů nechodím, lovím děti a paničku, chutná mi strava pestrá i ta ostatní, pracuju na zahradě na výkopech, užívám pelíšků a mám ráda, když všechny ruce v domácnosti hladí. Tak si myslím, že buďto je rok ještě málo a nebo nám dogám na věku nesejde, jsme furt nádherné.

Psáno 10.6.07

Už mne nebaví, jak se začínám opakovat. Jenže mí lidi mi to tak organizujou a asi je ani nenapadne, že mám taky právo na košatej, plnej a pestrej život. Takže zase vápník. Už skoro sama lezu na ten jejich stůl, nepřetahuju se (jen jsem se trochu laškovně cukla a hned doktor vylít, že jako do žíly to nejde abych se cukala, přitom já myslím, že to je jeho problém, ne? já jsem klient a on ať se stará), páníkovi zuby nevyrážím, slézám taky velmi spořádaně, nábytek jsem jim nechala na místě. Prostě už je to vlastně nuda. Necítím ani nijak valné zlepšení ba i panička tvrdí, že mám nohy křivý čtrnáct dní furt stejně (na svý se nekouká!). Taky jsem naběhla na váhu, ale oni tam mají takovou speciálku decimálku, která nerozumí metodě 3 kyvů a tudíž není úplně jasný, jestli mám 45 nebo 65. Ale někde mezi těmito hodnotami to jsem já a moje kila.

Venku furt vedro. Práší se mi od tlapek, funím. Ještě furt trochu hrabu, ale ani mne to moc nebaví, protože se od toho děsně práší a není to příjemný do čumáčku. Navíc musím bonznout, že strejda Rick už není co bejval a nic nevydrží. Jen do něj párkrát packou vrazím, jen zlehka pětkrát přes něj přeskočím, jen čeníškem ho podeberu a postrčím ku hře, už mě kousne. Mám spoustu šrámů - na čuimáčku, na stehýnku, na bříšku, na bůčku. Ale páník tvrdí, že než se vdám, bude to dobrý, tak snad mi nevyberou nějakýho bystrozrakýho ženicha. No, zas možná lepší než slepýho ... ale co, ještě mám čas na tyhle úvahy.

Vzali mne na výlet do Jizerek. To vám je prales! To je úplně jiný než cvičák. V lese temno, po návštěvě Kyrilla spousty překážek (a tedy málo lovných cyklistů), pod tlapkama bahýnko v černé rašelině, tráva vysoká že sotva vidím. Potůčky průhledný ale kyselý :-(, žádnej zajíc nebo něco jinýho podobnýho ku honění. A navíc panička katastrofik mne drží zkrátka na pětimetrový šňůře, asi abych nelovila medvědy. No, občas mne pustila na volno, ale to pak furt pokřikuje "Beto ke mně", "Beto pomalu", "Betko, kde jsi", "Betko sedni" a já si myslím, že ten špagát je snad i příjemnější. Ale výlet se nám fakt vydařil, no jukněte na fotky, některý i vyšly. Po návratu už se jen lenoší na pelínkách, jako vždycky v sobotu mi nahrnuli plyšáky na hlavní pelech a já mám za úkol to zase všechno roznosit. Nevím, proč to tak dělají, je to skoro zbytečná práce, ale co já bych pro ty svý lidi neudělala.

Psáno 16.6.07

Dneska budu stručná, jsem totiž pekelně utahaná. I přes páníkovo frfňání jsme totiž vyrazili na sraz Zvířetníků spojený s coursingem. Páník totiž nemá rád shluky lidí, já to neznám, tak jsem byla zvědavá. No, shrnu to hned na začátku: podrbána jsem byla cca 532x, pohlazena zhruba stejně tolikrát (nejvíc si cením hlazení z očí do očí, které mi prováděly některé odvážné děti), obdržela jsem 4 uzené uši, 2 kousky párku, 1 kousek uzeného vepřového, 2 koláčky. Myslím, že to nebylo teda tak špatné, skromně musím říct, že možná jsem ani nebyla nejhezčí, tolik nás tam bylo krásnejch. Za chybu ovšem považuju, že mne nenechali vytřít jim zrak v tom honění se za střapcem; soudím, že bych vyhrála na celé čáře. Asi proto panička nechtěla a házela to na moje křivý nohy (ona by musela určo utíkat se mnou a v tom byl ten kámen úrazu, je to jasný).

Ostatní život mi probíhá poměrně vyrovnaně. Vykvetly nám lekníny (myslím, že už jsem to psala) a tak mám zhoršený přístup k limonádě. Pomalu dozrávají maliny, ale blbě se mi to trhá. Kveze nám "mandarinka", ale k jídlu to není a vlastně nechápu, proč kolem toho furt tak tancujou, klidně mne mohli místo toho drbat. Rovněž rybíz je kyselej, ale šoušetka ho miluje, nechápu. Ještě, že mám ty uši od Zvířetníků ... Díky :-)) Krátce jen zmiňuji lov v obrazech a významnou pomoc v kuchyni (voni mi nadávaj, že je uslintanej pult, nechápu). A o tom, že jsem v kondici,nejlépe svědčí snímek mého pozadí, to intenzivně hlídám.

Psáno 24.6.07

Červen je za námi, ani to nebolelo, jen jsem už děsně stará, šak mi je rok! Počítám, že už bych se mohla vdávat, ale mí lidi mne nepustí, oni se beze mne neobejdou. Jsem jim stále větší oporou, zvláště teď, co řvu okolo chodícím lidem přímo do obličejů (to je děsná psina, opřít se o plot packama, koukat na ně shůry a pouštět hrůzu). Oni mi mí lidi sice formálně nadávají, ale já myslím, že jsou rádi, že jsou tak dobře zabezpečený, nemusí se nikoho bát, když mne mají, že. S tím pokryteckým pokřikem jsou legrační, každej přece ví, že pes je hlídač a já jsem teda ale hodně zlej hlídač! Klíďo by mohli ušetřit za pojistku, ale to oni ne, to mne raději peskují, že mám být zticha.

Počasí se nám umoudřilo, takže mohu chodit víc ven. Ono v tom vedřinci, co tu panoval, to fakt bylo o infarkt, nakonec mám tu taky jednu fotečku s jazykem na vestě. Aby to nebylo tak fádní, předkládám i záběry z cesty do Pavlovic, to je taková konkurenční čtvrť pro nás ruprechtičáky vlastně skoro podřadná, ale bydlí tam buřtová babička, tak jsem se překonala ... Nyní to tu je všude jako v džungli. Parádně zelený, měkká trochu navlhčená půda pod tlapkama, tráva ku pasení přímo vyzývá, voda v Nise trochu nakyslá ale čisťoučká (můžu lovit pstruhy, panečku) a parádně chladí. Tento způsob léta zdá se mi být poněkud šťastným (no neslyšela já to už někde?). Na zahradě nám kvetou různý kytky (některý jsou větší jak já, no je to možný?), dozrává rybíz, maliny a višně (mňam). Rovněž si trhám jablíčka, to ovšem pod knutou nejhrubšího teroru ze strany paničky, která nemá pro hry s jablky pochopení (přitom se tak parádně hází, a jak mi pak pění u huby, panečku).

Psáno 30.6.07