Santiago de Compostela
Skutečně krutý začátek dne - abychom se vešli do kostelíka, kde se předpokládá nával poutníků a tůristů, vstáváme před šestou. Abychom se opravdu probrali, paní v navigaci nás vese kozími stezkami, které neumožňují ani oko přivřít, mikrospánek je nemyslitelný pro celou osádku.
Santiago je dopravou mocně zaplněné město a zaparkovat v okolí katedrály není úplně psina, ale i to jsme dokázali. V kostelíku, před nímž musíme předvést vnitřky zavazadel ale zase nemusíme nic platit, se honí asi dvě zednické party - plně se rekonstruuje/restauruje. Je tu sice pár vstávacích poutníků, ale pohodlně se vejdeme, vždyť úřady ještě spí. Na rozdíl od japonských turistů v hrobce apoštola Jakuba Většího nefotíme, jen si ji vryjeme do paměti. Oči přecházejí z různě znásilněných slohů a stylů, ale asi když je to bez lešení, je to krásné. I z venku působí katedrála vznosně. Na okolí nezbývá mnoho času, takže staré město neprocházíme, jedeme dál.
Konec světa - Finisterre
Mám pocit, že každá země Evropy, jež vlastní kus Atlantiku, má svůj vlastní bod, jemuž říká Konec světa, zde Finisterre. Zjišťujeme navíc, jsou si všechny k nerozeznání podobny, je dokonce možné, že existuje jen jeden konec světa a podle toho, odkud se tam jde, se přehazují cedulky s jmény. Každopádně i tady dost foukalo.
Kelti - Castro de Baronya
Abychom se trochu vzdělali i o železné době, navštěvujeme keltské sídliště kousek pod koncem světa. Krom seznamování se s Kelty a jejich bytovou situací se otužilejší z nás seznamují i s vlnami Atlantiku, jiné pak berou křeče. Najtím se osmělil a trochu se přestal vody bát. Ale jeho zvrácená radost z ťukání do Zdeňka přetrvává.
Den slavnostně zakončujeme v restauraci, konečně objednáváme slavná tapas. Ve zdejším pojetí je to rozkrojená bageta (kus) s šunkou či salámem. Jen Jana vystihla správnou položku jídelníčku a objednává si bramborovou tortilu, což je řídká bramborová omeleta, ovšam zdaleka to nejlepší z tapas, co jsme jedli.