El Torcal
No vlastně bych měl začít brzkým ránem - ne úplně dobrovolně (Najtík nemohl dospat) jsme čekali na slunkovstaní. A dočkali jsme se, vznikl pár opravdu uměleckých fotek. Pak vznikli i chodící příbuzní, ale to až později.
Výprava se nevypravovala úplně svižně, je patrné, že teprve začínáme. A tak po mohutné snídani začlo hledání, rovnání, balení, přebalování, znovurovnání, vzpomínání kam jsemtosakrajenomdal, balíčkování, batohuplnění. Přesto jsme se vraceli pro zapomenutý foťák...
První cesta vedla do skalnaté rezervace El Torcal, kterou Najtík moc ocenil. Na rozdíl od Jany se tvářil jako borec a když se pak šutýrky v cestě navršily, i on se chtěl vrátit k recepci, ale už to nešlo... Ani ty kozy na skalách ho vlastně nezajímaly, jen chtěl mocmoc domů. Ale zvládli jsme to. Fotek je moc, těžko nějakou mazat, ale jde to přeskákat rychle. Jen nás zaujalo, že nepožádali o dotaci na bezbariéový stezník, Brusel by to určo poplatil. Takto prostě nejen pro vozíčkáře, ale i pro prostě berlaře není ani ten nejkratší okruch průchodný.
Antequera
Nejbližší město. Už staří Římané jej obdivovali, je opravdu velmi půvabné, a to dokonce i z blízka. Samozřejmě po místních zas nemůžete chtít všechno, stačí, že mají krásný město. Když třeba v turistických informacích vyrušíte obsluhu s vtíravým dotazem, kde lze vekslovat peníze, tak jednak vám sdělí, že takové informace prostě turisté nepokládají, a pak že na hlavní třídě je mnoho bank a některá by to dělat mohla. No, pátá fakt jo.
Alcazaba = pevnost je parádní, místní katedrála prostá ale krásná (ovšem bez varhan!), do ostatních 60 kostelů jsem neměli ani čas ani vůli vniknout. Navíc byly - aspoň některý, kde jsem to zkusil - zavřený. Parkoviště drahé a obtížně nalezitelné, samozřejmě jsme mohli dle návodu holanďanů zaparkovat u nákupního centra, ale to jsme taky nenašli...
Spáchali jsme tu pak i nákup (trpělivost růže přináší a my hledali fakt trpělivě), protože po těch 3 dnech na cestě už někteří měli absťák z nedostatku šopování, ale dalo se to vydržet, krám to byl čistý a ceny v eurech skoro jak v korunách.
Málaga
Pozdě odpoledne ba spíš k večeru jsme ještě - někteří, kupříkladu Najtík odmítl - vyrazili prozkoumat blízké velkoměsto Málagu. Žije. Plnými doušky - staré město (no spíš to, co z něj zbylo) je zaplněno lidmi, mnozí dokonce mluvili česky. Krátká prohlídka místní alkazáby a katedrály nezklamala. Ovšem výhledy z ruského kola prostě byly báječný.