Granada
Vstáváme v půl šesté - inu, dovolená. Nejmladší část výpravy vypadá, že ani nevstala, probírá se až když dobržďujeme na parkingu...
Máme to nějakých 120 km a zjišťujeme, že přestože je tma, na silnicích jsou posléze i jiná auta než jen naše, tedy až na dálnici, sjezd kozí stezkou od chalupy na dálnici se konal jen v naší režii.
Alhambra - Rudá pevnost - je velikou grenadí atrakcí a tedy parkovišť mnoho (a taky pěkně mastná), po šipkách se dá trefit, my samozřejmě využíváme Zdeňkovu navigaci. Přestože máme zaplaceny časové vstupenky už půl roku, jsme ve Španělsku a tedy vystojíme slušnou frontičku na tisk. A přestože jsem dobrých 30 minut před časovnou na parkingu, do areálu vstupujeme a máme 5 minut na přesun do Maurského paláce, kde ta časovka platí. Ovšem nikde žádná cedulka, žádná šipečka, řítíme se s davem. Zdeněk zkouší svou vybroušenou angličtinu na místní zřízence, ti ovšem znají pouze světový jazyk jižní polokoule, a tak rápidamente s ostatními, nějak to dopadne.
Za své peníze chceme poctivou prohlídku, urazili jsme 11.382 kroků, bolí nás za krkem z čumění nahoru, kde vápencové arabesky jsou jednoznačně nejkrásnější. Pokud se do Evropy ženou tyhle mohamedáni, tak budeme všichni předělávat podhledy na barácích...
O vlastní prohlídce snad víc řeknou fotky (pozor, je jich moc). Jediné, co rozvinout lze je, že to stálo za to, Ivu jsme nemohli od prohlídky odtrhnout, ani slibem oběda na plážičce. Maurská architektura ji uřknula, zahradnictví si zapisovala a bude v Pavlovicích realizovat.
Protože jsme se trochu zdrželi, byli jsme poté přehlasováni, že katedrála v Granadě rozhodně není nic zajímavého, navíc jsme nedostali stravu, že až jednou možná. Dokonce ani Najtík s námi nemluvil, spal. Uštváni kulturou, vyjeli jsme hledat moře. Krapet se vlnilo, takže jen silní a otužilí jedinci si vychutnávali skoky do vln. Připojil se i Najtík, ovšem po dvou kotoulech pod vlnami to vzdal.
Dlouhatánský večer trávíme "doma", odsolení provádíme v bazénu, dopisujeme deníky, plánujeme zítřek. Bohužel předpovědi počasí se tak mocně rozcházejí, že prostě nevíme, kam zítra pojedeme.