Dost jsem se těšila. Sleduju život kolem sebe a vím, že už bych správně měla mít doma brašničku s odrazkama. Kdyby pro nic jinýho, tak abych Kvilíkovi a Fáně ukázala, že když se někdo v mládí nefláká, tak pak sklízí koláče při poslechu lepé učitelky, drápání do notýsku a tak všechno. A ono nic, jen kolo tu je.
Asi mi prosadili odklad, protože se musím starat o štěňátka, co se co chvíli naroděj určitě. Však se starám, pod lískou je už dvojpelíšek, kam by se schovala veškerá tanková síla Česka , a to jsem neskončila, mám i záložní lokace. Jak pravím, sleduju život a vím, že každej musí mít i plán B. Že už se to chystá se pozná na mléčné liště. Ovšem sexisti jako páník říkají, že se mi nalévají prsa a že se po mě kluci budou točit; ať dělám co dělám, César se neotáčí... Ale je fakt, že Rick odjel, možná nemohl to napětí snést?! Tak vlastně nevím, asiže jsem sexy máma, počítám.
Houby přestaly růst, ale ani jsme za mini moc nechodili. Je pravda, že jsem se trochu víc rekreovala po víkendovém hlídání, ten hoch mi dává co proto. Doufám, že i moje štěníci mu to oplatí! Vůči Fáně jsem zatím velmi opatrná, je pravda, že mne velmi zajímá její nový dudlík, ale asi mi ho nepůjčí, vypadá tak jako nekomunikativně. A má moc pěknej košík, ten by se mým štěníkům taky šiknul, i když by jim asi byl malej, když to tak srovnávám s vlastní pelíškotvorbou.
Každopádně asi tentokrát i mí lidi něco tušej, protože nejen že komentujou moje krásný křivky, ale nakupujou jídlo a pití, rovnaj textilie a jakoby se na něco chystali. Celkem by mi stačilo, kdyby zvýšili dávky granulek a prokládali to stejkama, ale na to je moc neužije. Ondá si opékali masíčko kuřecí a nechali mi jen jedno prso. No přitom poměr hmotnostní by vyžadoval úplně jiné dělení potravin, jsem evidentně braná u úst a hrozí mi podvýživa, zvlášť teď, když se chystám na to všechno. A ještě kvůli tomu zanedbám školní docházku a oni ušetřej za sešity a pastelky! Tak by mohli granulku přihodit, teda. Zvlášť když se kvůli Kvilíkovi učím i na kole jezdit.
Psáno 1.9.2012

Tak už je mi to všechno jasný, už chápu všechna ta tajná balení oděvů a dalších věcí, granulek přesýpání a tak všechno. Ale nebudu předbíhat, ze šoku už jsem probraná a mohu komentovat události s odstupem.
Týden začal báječným výletem na Zelený vrch. Páník opět opruzoval viklanem, ten tam někde snad prý je, ale nic jsme nehledali a tedy ani nenašli. Ovšem objevili jsme několik nových stezek, které jsem ještě neznala a mý idi evidentně taky ne. Stejnak se mi ty Jizerky zdají být hezčí jak moravské úvaly.
Pak už se vlastně nedělo nic, já jsem dokončila přípravu pelínků štěníkům a od té doby se jich nemohu dočkat. Opět mi zmizeli plyšáci, s tím se nějak nemohu vyrovnat, furt mám pocit, že se to tak trochu jako opakuje, vždycky mi zmizej, když čekám svoje. No, jednou to nějak zobecním a vyřknu nějaký objev, počítám.
Ovšem mí lidi se opět ukázali jako naprosto neempatický surovci, naložili Kvilíka a mne do yardy a štěníci neštěníci, odvezli nás za hory za doly mé zlaté parohy až na dánskou vrchovinu. Že prý si Kvilík oddychne od Fáni a já od štěníků. No, jsou to prostě jen lidi, nic chytrýho, žeju. Samozřejmě jsem všechny štěníky vzala sebou. Okolo chalupy se bude báječně hloubit, navíc Kvilík má sebou lopatku a kyblík, takže asi počítá s brigádou... Jen nevím, jak to budou mít s občanstvím, teda.
Psáno 8.9.2012

Totálně měním - pro dnešek - formát deníku. Jsem totiž k smrti unavena, v podstatě mne vzbudili jen abych něco napsala a už musím zase spát.
Nebudu se zde zabývat jednotlivými dny, v podstatě poslouží konkurenční Vilíkův deník, já se soustředím jen na několik krátkých komentářů, byť zásadních. No, pár fotek jsem původně taky chtěla připojit, pak ale se ukázalo že si prostě nevím rady, kterou vybrat a kterou zrušit, a tak jsem nechala vytvořit album, kde jsou vlastně skoro všechny pěkně posrovnané. Vynechány jsou jen ty čistě Vilkovské no a pak ty úmělecké, kdy jsem páníkovi vedla ruku a oko, no a on teď dumá, co s tím vším vlastně udělá.
Tak především musím konstatovat, že to bylo snad poprvé, kdy jsme byla někde s mými lidmi v takové psí skrumáži, snad krom srazu Zvířetníku či výstavek němdog. Tady v té vesnici bydleli totiž hlavně psi, sebou měli jen lidi, aby pro psí potřeby navštěvovali zdejší krám, který poctivě 20% regálů věnoval čistě psím záležitostem, no a samozřejmě pro své psíky používali své kreditní karty. Díky tomu všemu bylo stále co číst a čmuchat, i když silné povětří a všezahalující písek krapet komplikoval situaci; přiznám však, že pro samé čtení, pobíhání, sportování s Vilíkem, jsem venku zapomínala na svou povinnost mateřskou a zahrabávala jsem se zásadně jen na kanapi, což zase panička neviděla úplně ráda, křičela na mne a dokonce hrozila tělesnými tresty, jakoby v Dánsku neplatily regule EU (no, možná tam neplatěj, protože tam bezostyšně prodávali klasické žárovky).
V Legolandu jsem se dost nudila, jednak tam chybí trávník, jednak, přestože zde vystavené modely si vysloveně říkají o psí popsání, tak nikde nic, jen savo. Úplně jiná situace byla v safari, to se mi moc líbilo, dokonce jsem se koukala z oka do oka lvici a obě jsme měly radost, že ten plot mezi námi je pevný a vysoký. Vůbec nechápu, proč nesmějí psi jednak mezi lvi, jednak mezi opice, proč nás pouštějí jen mezi žirafy, bizony a protilopy. Tím se totiž celá ta švanda trochu kazí, ale i tak, dobrý, musím pochválit. Už to, že tam smím, je podle ne pokrok, kupříkladu u nás v Liberci psi nesmí na zoo ani myslet.
Co se mi ale fakt nelíbí, jsou ty noční přesuny. Vyrazili jsme včera večer domů, dojeli před pátou ráno a já jsem fakt tak schvácená, že jsem stihla jen vyhrabat jeden pelíšek u lodí, jeden pod lískou, kde jsem rovněž páníkovi přistřihla jeho cykas, co si na něm tak zakládal, takže už má zase jen 2 listy jako když ho přinesl před 2 lety domů, a nutně, ale opravdu nutně musím jít spát. Tak, pápá. Jejda, co to plácám, a to jsme s ním byla jen tejden...
Psáno 15.9.2012
No, aby to nebylo tak prázdný, tak pár krajinek ... A moc zde.

Ještě že mám tak pracovitý lidi. Těžko bych jim vysvětlovala, že si fakt potřebuju trochu odfrknout a ne se o ně o všechny furt starat. Oni naštěstí, jak simulují zaměstnanost, hnedle v pondělí vypadli do tzv.práce a dali mi pokoj. Odpočívala jsem celý týden, když pominu občasné hnízdotvoření, polehávám na pelíšcích, nemajíc stále vyjasněno, který je nejlepší. Co udělali u Vilíkovo postele zábradlí, aby nepadal, tento pelínek mi přijde jako méně pohodlný a když tedy zapomenou zavřít ložnici, vítězí ta postýlka, v které se mi v noci pletou.
Ani na houby jsme nestíhali dojít, tak děsně oni makali. A nebo možná se už nějak brzy stmívá a za tmy jednak nestojí za to chodit na houby, jednak páník prská, že nejde fotit. Upřímně řečeno, zas tak moc mi to nechybělo, ale když dneska ráno se tvářili, že vyrazíme, na chvilku jsem podlehla a začala se těšit. Sotva mi obojek nasadili, začala jsem tušit nějakou čertovinu a jen mne vystrčili ze dveří, došlo mi. Lilo jak z konve, jenže oni na to mají oblečení, na rozdíl ode mne. Vymstilo se jim to na mnoha frontách - nic nenašli, mají mokrý boty, maj mokrýho nejen yardu, ale i tu postel :-) A dobře jim tak.
Psáno 22.9.2012

Od té doby, co naše hlavní organizátorka odhaduje počasí nikoli pohledem z okna, ale konzultací s internetem, máme výlety trochu komplikovanější. Už jsem tu zmiňovala minulý mokrý útok na houby. No, tak se to nějak nezlepšilo, snad jen došlo ke zdokonalení - i čas západu slunka resp.stmívání odhadujeme z radarů a pak se divíme :-) Páník hrozí, že si bude muset koupit úplně nejlepší objektiv na focení ve tmě ba že i celý foťák do tmy kvůli tomu bude potřebovat, takže mu vlastně stav vyhovuje. Netvrdím, že mi to nějak zvlášť vadí, ale když jsme na sv.Václava vyrazili na Čihadla po ránu, zima bylo, mlha se všude válela a při návratu slunko svítilo, tak mi to přišlo trochu líto. I ty fotky jsou takový trochu zapšklý.
Ještě k té mlze jsem si vzpomněla, že se musím podělit o nový vědecký zážitek. Zjistila jsem, že mlha se bojí! I na fotkách v albu je trochu poznat, že když jsme vyrazili, hrozila nám zavalením. Ale my máme pro strach uděláno (nikdo neví, co přesně máme pro strach uděláno, ale to sem nepatří) a tak jsme neohroženě šli do ní! A co ona? Ustoupila, srabík, vůbec nebojovala, prostě kde jsme byli my, tam nebyla, jen před námi trochu hrozila a za námi se evidentně třásla a když jsem se otočila, dělala, že tam skoro vůbec není. Takže tak se na mlhu musí, už to vím a nezapomenu.
Dnes byl slavnostní den, jako nakonec každoročně touto dobou. Vyjeli jsme na výpravu do Otročína, pouštět draky. Tahle tradice je starší než já, a to je co říct! Evička totiž slaví narozky počátkem října a tak my všichni ostatní jí přejem formou drakopouště. Letos jsme - viz foto - měli velikou posilu v drakovodičích, neb Kvilík se připojil velmi aktivně, jo Fáňa, ta se jen tak vozila. Inu, holka. I když, já jsem taky holka, dokonce tak trochu kojná, a stejnak jsem to všechno olítala, takže teď sotva píšu a vlastně už spím...
Psáno 29.9.2012