Vstávám těsně před šestou a jsem překvapen - prarodiče jsou nachystaný na nějaký výlet, ani nemrknou, přihřejvaj mi mlíko jakoby se nechumelilo. No ono se ani nechumelí, koukám. Naložili mne do yardy a tradá někam jedem.
Cestou jsem objevil spousty vrtuláků, děda hnedle zanotoval "Vrtuláci na obzoru vyrábějí volty a pod nima ekolozi hlídaj s dvěma kolty". Od tý doby jsem se vrtuláků nenasytil, pečlivě pročesávám obzor ze své sedačky a jak jen vidím vrtuli, hlásím. Posléze jsem ještě rozšířil své zájmy o vedení vysokého napětí, jemuž familiérně říkám "dráty".
Celou cestu, pokud zrovna nespím, vedu řeči s Betkou, která mi jistí záda. Na klíně mám popelářský vůz a okukuju přes rameno, jak děda řídí. I díky řízkům cesta dobře utíká.
Po dojezdu do dánské chalouky objevuju všechny dveře, projedu lednici a pračku. Než staroušci vybalí, já zajedu místní pískoviště. Pak jdeme všichni na pláž, na kterou ostře útočí silně zvlněná voda, krapet jí nedůvěřuju. Navíc, když jsem se k ní rozběhl, vyšla mi v ústrety a mám mokré boty, fusky i tepláky. Babička se tváří, že to usuší, nevím jak. Kolem spousta lidí v zimních bundách, ale taky se asi 2 lidi koupají, tak nevím, co se mnou plánují. Zatím preventivně proti koupeli protestuji.
K večeři je rajská s kolínkama a brokolicová polívka. Snědl jsem víc jak babička. Hlavně maso, hovězí můžu, když je kouskovaný. A kolínka vysloveně zbožňuju. Navíc je tu riziko, že když zaváhám, dají to Betě. A to já nepřipustím.
Po večeři trochu bloumáme po okolí, objevili jsme báječnou trampolínu; trochu se zlobím, že chtějí někdy taky přestat skákat. Ale po slibu, že se tam ještě vrátíme, ustupuju, nakonec, možná jsem trochu ospalý.
Děda mi čte Já Baryk. Škobrtá při tom jen maličko, vydržím 6 stránek. Tak zítra!
9.9.2012
Vstávám po sedmé, úsměv na rtech. Je úplně samozřejmé, že jsem v Dánsku v mém domečku, kde jinde bych asi tak měl být? Vůbec nedumám, kde mám nějaké příbuzné, hlavně, že je tu babička s Betou.
Mléko srkám jen tak decku, nechápu, proč mi toho dávají tolik. Už chci někam ven, nakonec, Beta taky. Nakládáme i kolo, asi bude trénink. Jedeme jen kousek a obcházíme jakýsi rybník, já to zkouším objet, ale po nálezu klacku se věnuji jemu, kolo někdo nese. Prozkoumávám též kolo, lano a loď, jacísi rybáři to tu zapomněli. Pak se přesouváme k pláži, svačím v dunách a Betě nenechám ani sousto! Pláž je obtížně schůdná, tak velké pískoviště v Praze nemáme, dost se to tu boří. Moře děsně hlučí, odmítám se k němu byť jen přiblížit. Je to něco úplně jiného než normalizované americké sterilizované pro neplavce. Tady řve, buble a duní.
Je mračivo, ba krapet krápe. Jedeme někam nevím kam. Vystupujeme u ptačí pozorovatelny a navíc je tu i ohradník a za ním krávy. Mne samozřejmě zvířeta vůbec nezajímají, já jsem na stavby, průmyslové podniky a především vrtuláky. Krávy jsou pro voly, soudím.
Oběd, který děda upatlal po návratu, jsem prostě odmítl. Nehodlám si kazit trávení čočkovanou polívkou a brkaší se šunkou, to ať si klidně Betka všechno sežere, stejnak se tváří, že bude mít štěňata. Ani druhou polívkou nudlovanou si děda nijak nenašplhal, jo to když si po babiččině čtení přišel lehnout a rytmicky chrápal, to je jiná, zkusil jsem to po něm.
Po dvou hodinách vzpružen spolknu něco k sváče a jdeme na pláž. Zde učím babičku napřed dělat hrady, několikrát jsem jí to musel celý přepsat, pořád to nebylo ono. Musím jí přiznat trpělivost, nedala se odradit a budovala i přes mé razantní zásahy. Pak jsme vybudovali i tunel, to aby Dáni věděli, že přijeli Češi. Ovšem pro vodu do moře chodila sama nebo děda, mne tam prostě nedostanou!
K večeři jsem obdržel sekaný potrubí s majdou, to jsem celkem udolal. Děda trochu prskal, ale babička říkala, že jsem měl dost. Dorazil jsem se jablkem, vínem a piškoty jsem taky nějaký měl. Pak v rámci cyklistiky jsme vyrazili na trampošku, to mám moc rád. Trochu jsem oplakal, když už se babička neudržela na nohách a museli jsme ji vléct domů. Inu, vyskákala se.
Trochu scéna pod srchou, prostě se staříci nenaučí, že já se zásadně sprchuju bez vody. No, však zítra je to snad již naučím. Pak 2 kapitoly Baryka a spím.
10.9.2012
Není důvod vstávat nějak brzy, stačí, že staříci fotí východ slunce, já jich ještě uvidím... Ale ráno bylo překvápko. Když jsem, dle svého zvyku, odmítl vypít víc jak decku mléka, nabídli jogurt a na to jsem nebyl připraven. Shltnul jsem ho, takže babička začala zjišťovat, co všechno bude ve špajzu chybět.
Vyjeli jsme na obhlídku majáku. Ne, že bych věděl, co to je, ale prostě jsme tam jeli. On je to vrtulák bez vrtule. Kravičky a koníci cestou mne nechali úplně v klidu, jó ale vrtuláci, to je panečku jiná káva.
V trávě na dunách jsem zhltnul bobíka, dojedl veškeré piškoty, co ti chrti vzali sebou, a to možná chtěli něco dát Betce. KDepak, já sportuju, mám vydání, tak musím i přijímat, přece. Naštěstí měli hrušku, pravda, většinu jsem jí vymáchal v písku a tedy Betka dostala svoje.
Moře už se tolik nebojím, ale přece jen, v krosně se cítím bezpečněji, když už k tomu šílenému živlu musíme lézt. Ale je tu spousty kamení, kterým se dá házet, takže není to úplně ztracenej čas.
K obědu jsem snědl hráškovou polívku, protože hrášek na rozdíl od čočky není luštěnina. Takže jsem nic neluštil a slupnul jsem to. Pak opět plná porce kolínek, Betka utřela. Poo čteme Baryka a děda usnul dřív jak já. I tak spím 2 hoďky.
Nějak mi to spaní nestačilo, odpoledne nemám tu šťávu, co bych mít měl, tydle vikingský objevy jsou asi náročnější, než jsem si myslel. Nevztekám se, nepláču, ale tak trochu jako spím, i když s babičkou trénuju kolo, ba ani na trampolíně jsem se dneska nerozjuchal. A to jsme tam skákai pěknou dobu, než děda domluvil slevu na zítřek, on totiž s cizinci nemluví, on jim tančí. A tady jsou asi pomalejší v chápání, no. A zítra máme jet někam, na čem mu moc záleží, a navíc tam je ta sleva, tak si dával záležet.
Místo teplého moře je dnes odpoledne silný studený vítr a dokonce trochu prší. Tak jsme zalezlí doma a čteme, hrajeme kvíny, bítls, stavíme ohrádky, komíny, vrata, garáže, vrtuláky z kostek nám nejdou. Teda stavíme - staříci stavěj a já dělám tu obtížnější práci - já jim to bořím. V knize poznám krom vážky i cvrčka.
Po večeři (to jsem zjistil, že hrách je luštěnina) jdem ještě jednou cvičit kolo, tentokrát dokonce v holínkách (moc mi sluší), a pak se děda snaží vyladit mi nějaké krátké filmečky, ale už mi to moc nejde, snad jen o těch vranách a pak už hudruju. Za trest mne babička bere do sprchy a to si teda za rámeček nedá, co všechno jsem jí řek. No a pak děda Baryk a jdu spát. Tak pápá, psaní.
11.09.2012
Chtěl jsem jim udělat radost a vstát trochu dřív, ale babička se nedala lapit. Jo dědu, toho jsme tahali z postele heverem, ani na kafe nereagoval. Zdálo se mi, že jsem babičce na něco nahrál, jen do mne naházeli nějakou potravinu (dnes jsem vzal na milost mléko, asiže bylo jahodový), nacpali mne do auta s tím, že se mám nač těšit. No, sami nevěděli, ale to dopovím za chvíli.
Protože dědeček je slušně vychovaný, odmítl jet podle babiččiných pokynů - že prý máme jet do Hoven. No, a to neměl dělat, protože jsme si zajeli a okolo Hoven jsme se pěkně dlouho motali. Ale nakonec jsme dojeli k nějakým šutrům na hřbitově. A ty šutry nějakýho Modrovouse navíc obalili tak čistým sklem, že jsem to do něj napral, až se další runy vykreslily. Jinak tam nebylo nic zajímavýho, nějaký pohřební hrby mne vůbec nezajímaj, když na nich nejsou vrtuláky. I když, trochu jsem asi poklesl v nárocích, neb jsem cestou upozornil i na stádo krav, to se mi ještě nikdy nestalo.
Ovšem po této vlastivědné zajížďce, kterou lze nazvat ztrátou času, jsme konečně dorazili na to překvápko - Legoland. Nebudu to zdržovat, v albu je pár fotek. To nejdůležitější sdělení je, že většinu mašinek jsem absolvoval, něco i dvakrát. Bohužel zde vládne poměrně silná diskriminace nás malejch, ověření kvalifikace totiž tady provádějí metrem! No asi nejsou v EU, počítám. Zlobil jsem se na babičku, že mi nenasadila botky s podpatkem, nejmíň jedna horská dráha by nám prošla. Když už byla tma, že děda nemoh fotit, zjistili jsme, že nám hrozí mráček. No, nedoběhli jsme. Betka nechtěla bydlet ve svém kufírku, který se změnil v bazének, a chtěla mocí mermo do mé sedačky a tu já nechtěl dát. Okna yardy zevnitřku byla tak zapařená, že je musel děda vysekávat! A zase jsem museli do těch Hoven. No to fakt teda byla cesta, raději jsem ji zaspal.
Odpoledne jsem trávil kulturou a sportem - s Mercurym jsem vycvičoval Bohemian Rapsody a s babičkou trampolínu. No taky trochu kolo, baví mne, ale hlavně když mne staříci strkaj, samotný že bych šlapal, to se mi moc nechce. Jo, a taky jsme byli juknout na západ slunce, musel jsem dát pápá pláži, pápá moře, pápá mraky, pápá racci, pápá sluníčko, pápá vrtuláci, pápá kaluže, pápá vítr no a pak děsběs sprcha, tý teda pápá neřeknu, ani kdyby vyschla. Nakonec 2 kapitoly Baryka a moc ani nevím, jestli děda přečetl poslední tečku.
12.09.2012
Po jedenácti hodinách spánku vstávám růžovoučký, posnídám flašu mlíka a k tomu jogurt. Přece jen, co když zase bude nějaká dlouhá cesta. A skutečně ještě jsem pořádně neznectil plínu a už vyrážíme, zase nevím kam. Když jsme vyjížděli, svítilo slunko, zpával jsem si svou oblíbenou Bohemia Rapsody a těšil se na zážitky. Děda zastavil v jakémsi lese a tvářil se, že jako se bude vystupovat. Sprška krup na předním skle mu naštěstí vyznačila, že ještě můžeme někam popojet, do tohodle nešla ani Beta.
Vystupujeme u dalšího majáku, naštěstí prý to je druhý a poslendí tady. Celou cestu jsme projížděli vojenským prostorem a děda stíral slzy, když nás míjeli obrněnci, nad hlavami řvaly stíhačky vrtulníci, tak moc se mu uchtělo zase na cvičení. Děsně fučel vichr, úplně všude. Okolo majáku krásné duny a mezi nima Hobitín, teda tak to aspoň děda nazýval. Neprotestoval jsem proti sváče mezi dunami, ale fakt funělo. Šlapali jsme chvilku po pláži, ale i babička uznala, že je vlastně zima, to když Betce ztuhly uši naštorc.
Cestou zpět jsme se zastavili zase v tom lese, to už krom slunka tam bylo i mnoho tůristů. Ona tam totiž stojí jakási mohyla a vůbec je to široko daleko nejvyšší kopec, jen z něj nebylo moc vidět, protože stromy okolo byly vyšší. Tak silnej zážitek musel mít své důsledky - po obědě (brkaše s lančmítem, písmenková polívka), který jsem vyjedl z talířů nejen sobě ale i ostatním a Betka utřela, jsem prostě odmítl spát. Napřed děda četl Baryka, pak babička přišla domlouvat, pak dokonce děda přišel a i s Betkou usnuli na vedlejší posteli! Tak jsem to šel napráskat babičce, že tam chrápou. Asi jsem mohl vydržet aspoň chvíli, takto nás vypráskala z baráku na další výlet.
Jeli jsme na naši oblíbenou plážičku, kde Betka smí být na volno, rpotože tam nikdo není. Dnes tam sice pár lidí bylo, ale foukal tak děsnej vichr, že jsme se všichni na chvíli schovali za bunkrem. Když jsme ale s Betkou začali objevovat, cože to je uvnitř toho bunkru, babička nás nekompromisně vyhnala mezi duny. Tam jsem dostal další jogurt a jelo se domů. No, ještě ne, ještě jsme jeli obhlídnout vikingskej skanzen a přístav ve fjordu, v kterém přistávala duha.
Pak už doma jen kolo, trampolína, večeře, kvín, sušenka, pití, kvín, jabko, piškot, kvín, mašinka Tomáš, kvín, sprcha, řev, sprcha, 2x Bob a Bobek (Baryk dočten) a s Betkou spokojeně chrupkáme. Teda Betka u dědy na posteli, já mám svou vlastní.
Album 12.9.2012
13.09.2012
Na to, že jsme tu už šestý den, se zatím celkem nic nepřihodilo. Ráno vstávám do růžova vychrupaný, v noci mne jen jednou nasazovali zpět na postel.
Posnídal jsem zbytek mléka, zbytek jogurtů, no prostě jsem jim všechno sněd. A hned mne nakládají do vozu, že jako další výlet. Neprotestuji, pobrukuju svou oblíbenou Bohemian Rapsody a cpu se houskou. No, naštěstí děda koupil 4.
Překvápko nastalo, když mne vyložili u ZOO, jakože místo vrtuláků na mne nasadí zvířata. Zkusil jsem zaprotestovat, zklidnili mne příslibem, že bude mašinka. Tož jsem aspoň zapózoval u velbloudů, poměřil se se slony (ty jsem určitě viděl, s velbloudy si nejsem jist)pozoroval chvilku jakési opice či co to bylo; pak jsme jeli do safari. Ale tam mne nejvíc zaujala cisterna na odsávání kalů z napajedel, no a taky tam běhaly nějaký kozy. Druhý safari už bylo trochu lepší, tam byly žirafy a ty znám z knih, poznal jsem i zebry, což babičku rozplakalo štěstím.
Pak ale přišla trochu ostřejší část. Měli jsme jít na nějaké opice, babička měla s Betkou zůstat v autě. A to ji tak naštvalo, že mi schválně skřípla všechny ruce a nohy do dveří u auta. Aspoň tak ten zvuk, který jsme vydal, se jevil dědovi, který se s čímsi patlal na druhé straně auta. No a přitom já se jen snažil dostat na přední sedadlo, zatímco babička zbytečně zavírala zadní dveře. No, zkrátím to, trpěl jsem jako zvíře a nejvíc tím, že mi babička dudlík dala a děda trval na tom, že velký kluci dudlíky nenosej, a už vůbec ne k opicím. Pro samou slzu jsem zpočátku moc těch lemůrů a cojávímčeho neviděl, ale pak, když přistála kačena mezi pavijány, to už jsem se celkem bavil. Trochu jsem se bál goril, ale zase ne až tak moc, to jejich prtě bych klidně přepral. No, samozřejmě, že když se mne někdo zeptal, dal jsem jasně najevo, že počítám s amputací a doufal jsem, že z toho aspoň něco kápne. Ono by káplo, ale musím zodpovědně říct, že hospody byly zavřený a mašinka jezdí jen na přestupný rok. Takže jsme jim šli aspoň rozkopat lvinec, no ale jak tam ty potvory porcovaly kunika, tak jsme je jen objeli a dělali, že tam nejsme. No, úplně jsem se z té rány dostal při hledání šimpanzů, ale oni místo komunikace spali. Tak jsem vlezl do yardy, snědl housku a dostal ten dudlík. Pak už nevím nic.
Po návratu jsem si našel všechny prsty, takže jsem mohl vyrazit na další krátký výlet, tentokrát jsem měl slíbenou trampolínu. Jako zlatý hřebík celého týdenního plahočení pak vystoupil z mlh pravý vrtulák, a točil se kousek ode mne. Myslím, že teď už o Dánsku vím vše. Nová trampolína a domeček se skluzavkou mne celkem nasytily, skoro stejně jako svíčková s knedlíkem, kterou jsem snadno zmohl k večeři spolu s bramborovou polívkou. Jakonic.
U kvínů jsem už trochu pospával, zkouknul jsem i dvě pohádky o mašince Tomášovi a po koupeli, která se ani dnes neobešla bez protestů, jsem si vyžádal návrat k Barykovi, neb Bob a Bobek mne nezaujali. Zatím. Tak pápá, sprcho.
14.9.2012
Poslední den mých vikingských prázdnin! Vstávám do růžova, ale venku je chmurno. Dánové pláčou, že odjíždím, a u toho pláče ještě navíc děsně foukaj. Jedu s dědou pro benzín a nějaké upomínky pro rodinu a málem nás to sfouklo. Babička zatím gruntuje domeček, asi se jí nechtělo do té fujavice. Trochu jsme i zmokli, ale když jsme dorazili zpátky, objevila se nad námi duha s vylezlo slunko, to abych se mohl jít rozloučit s mořem. A taky jsem šel, ale nebylo to nic příjemného - vlny jako dům a vítr nesl písek proti mě, takže štípal do tváře až jsem se zlobil.
Ještě poo jsme se šli rozloučit s dunama a samozřejmě s trampolínou, no a pak už jsme sbalili mých pár švestek a vyrazili na cestu domů.
Dojeli jsme už zase za světla, cesta nebyla až tak špatná, jen mě se trochu udělalo špatně ale děda říkal, že se yarda čistí sám, tak to bude dobrý.
A doma za chvilku přijela maminka s Fáňou a tak moje veliká výprava šťastně skončila. Počítám, že bych mohl zas.