Stručný deník, bo fakt není čas

Pondělí, 5.2.2024

Na dotaz, zda je třeba psát nějaké úkoly, bylo sděleno, že nikoli (co to je za školu, proboha?). Vstávají jak po velmi těžké směně, a to je jen včera večer přivezli rodiče - ta jízda musela být děsivá, takže se z toho do pozdního večera sbírali s pomocí modrého světla příručních obrazovek. Po snídani vyrážíme do botanické zahrady. Shrnutí - Vilík pravil, že nečekal, že by botanická zahrada mohla být pěkná. Je tedy evidentní, že byli připraveni na mnohem horší zážitky. Je pravda, že Yoda jim připravil nejednu nepěknou chvilku, ale pomalu si obě strany zvykají.

Poo chvilka klidu, aby to zvládli vstřebat. Ve 14 navštěvujeme veterinu na psí kontrolu (Fanča to tam zkoukla a v Praze mají lepší) a pokračujeme na Výšinu. Složitě vykládáme o baronu Liebigovi, ale již před parkovištěm jsme se dozvěděli, že to všechno znají, protože už tu byli a mají tu lamu. Za trest jsme je vedli až ke skautské studánce, tam nebyli, na Kovadlinu vylezli (děsně foukalo), prostě intenzivní sport. Za to si samozřejmě zasloužili něco sladkého v restauraci, pročež si Fanča místo slíbené zmrzky (ano, kašle, ale není to tak hrozný) dala plný talíř kroket s kečupem. Aspoň že Vilík nezklamal, i když pohár bez šlehačky je taky teda dost divnej. Nakonec nejhodnější byl Yoda, kdyby mi teda nesežral tatarák.

Pár fotek je zde

Úterý, 6.2.2024

Ukrutně těžké vstávání. Některým se prostě nedaří vysunout končetiny, přestože Yoda poctivě všechny povzbuzuje mocným kvilem. Ale podařilo se a jen s třicetiminutovým zpožděním vyjíždíme do Jonsdorfu. Cílem je projít aspoň kus skalního města a eventuálně pak zaskočit do Motýlího domu, bude-li chvilka. Skalní město je ponuré, přece jen chybí aspoň kus jásavé zeleně, navíc krapet fučí, když stojíme na vyhlídce, jsme trestáni tím, že čepice zůstala v Praze. A navíc teda ty výhledy taky nestály za moc.

V Motýlím domku se zamžil nevratně objektiv, motýlů mnoho. Dokonce se jeden pokoušel Fanču odnést, ale bojovala statečně. V předsálí vystavená terária měla nejmíň stejný úspěch jako motýli, ba možná trochu větší, zdá se, že Vilíka láska k hmyzu již totálně opustila. A ano, největší úspěch měl pultík s nanuky.

Pár fotek je zde

Středa, 7.2.2024

Vstávání ještě těžší, neb babička už je v práci, tak není, kdo by zvedal mrtvoly z postelí. Je s podivem, že ani drsná výhrůžka, že muzeum nestihneme otevřené, nezabrala. S drobným zpožděním jsme nastoupili na prohlídku Technického muzea, kde nám Vilík sdělil, že už tam asi byl, jen neví kdy a zda vůbec. Fanča si byla jista, že ne. Veterány jakkoli parádní nezabraly zdaleka tak jako tramvaje, do kterých se smělo a bylo lze lomcovat kniplem. Fanča byla překvapena, že výstupem robotiky je třeba robotem nakreslený obrázek, a že mu to šlo úplně parádně. Asi nejlepčejší byla závěrečná ponorka, sice pro jednoho borce, ale vejdou se dva, máme zjištěno. A překvápko na závěr - nebylo třeba nic kupovat v obchůdku na konečné zastávce.

Odpoledne jsme si obsadili brusliště v Hrádku. Normálně se za hodinu rodinného bruslení platí 2000, my to měli za 180, protože nikdo jiný nepřišel. Po několika minutách rozkoukávání se se ovšem oba borci do věci opřeli, Vilík opravdu velmi usilovně, Fanča přece jen občas ještě využívala externí motor. Ještě tak 50x a bude to doma, když se budou snažit...

Pár fotek je zde

Čtvrtek, 8.2.2024

Dnes měli spáči výhodu, byl vyhlášen sanitární den, vstávat se může dle libosti. Snídaně byla nachystána v horních komnatách, aby ji Yoda nechutnal. Vše bylo způsobeno ani ne tak tím, že babička musela pouštět hrůzu na studenty, ale starci měli povinnou návštěvu v zubním servisu. A samozřejmě od 11, aby se to nepletlo, takže jakýkoli dopolední prgram zabitý. Nezdálo se ovšem, že by posádce se zželelo staříků a dobrovolně by třeba v 8 vyrazili do galerie, to rozhodně nehrozilo, přestože dnes byl vstup volný.

Po rychlém obědě ovšem bez ohledu na počasí vyrážíme objevovat Lemberk. Teda nezapřeli, že tam byli (Fanča si nebyla jistá), ovšem kapli Nejsvětější Trojice na začátku aleje k Bredovskému letohrádku viděli prvně, bohužel jen z venku, je to zchátralé a zatlučené. Kolem Bredovského letohrádku jsme ještě, juknouce do zahrady, došli ke kruhu Bezčasí. Slibovali jsme dětem mocnou energii, jíž je to místo prostoupeno, ale v dešti se energie někam ztratila, nejspíš je vodou rozpustná. A je pravda, že i lemberkské nadhradí v dešti ztrácí část své malebnosti. Nikdo tedy neodmlouval při rychlém nalodění.

A pak už se zase čumělo...

Pár fotek zde

Pátek, 9.2.2024

Nemuseli vstávat, ověřili jsme si, že jim to vyhovuje víc, u snídaně pak vypadají skoro jak lidi. V 10 jsme stáli frontu v bazénu, tak dobří jsme. Horší je, že nikdo nenabil vodní foťák, takže nezbývá, než uvěřit, že nejdelší trasu v plavání si dala babička, Fanča byla nejrychlejší v tobogánu a Vilík v kraulu. A kdo viděl jeho šipku, ještě teď večer slzí štěstím, protože takhle krásně rovnou ji ještě nikdy neskočil. Jo, děda zvítězil v pobytu ve vířivce jak na čas, tak na estetický dojem. Je to na dlouhou dobu naposled, proto bezmála 2 hodiny ve vodě. Legrační bylo, že všichni byli unaveni.

Poo se psem šli jen staříci. Jednak bylo mokro, jednak byla mládež velmi silně unavena. A Fanča se rozcvičovala na smažení koblih, jak si s prabábi domluvila. Znamená to tedy, že odpoledne i večer probíhalo jakési samostudium s jemnou narážkou na to, že zítra ráno je třeba začít uklízet a balit. Odezva víceméně nulová, ono se to nějak zvládne.

Pár fotek zde

Sobota, 10.2.2024

Tyhle poslední dny by neměly být. Už jen proto, že dopoledne se balí a uklízí, aby rodiče neviděli... Za odměnu jsou jahodový knedlíky k obědu, ale zoufale málo!

Poo jedeme dobýt zříceninu hradu Roimund.To proto, že kultury nebylo dost. Někteří trochu sýčkovali, že je to do kopce, dlouhý, v bahně, horko, vítr, mokro, ale nakonec jsme to se ctí zvládli a objevili dokonce Císařův háj z roku 1908, pro všechny naprosté novum.

No a tím to skončilo, přijeli rodiče až z Prahy a už jsou všichni fuč. Ale hezky nám tu bylo.

Pár fotek zde