Vlastně správně začal den první včera, protože jsme v Liberci nasedli do hybríska kolem 21.hodiny - po koupání místo postýlek jsme se připoutali do sedaček a vsadili se s dědou, že my teda neusneme. Trochu ho podezíráme, že by moh usnout on, tak ho prostě budeme hlídat. Víme, že v Berlíně se máme soustředit na úplně pravý letiště, kousek od Hamburku by nám mělo začít svítat a hned pak bychom měli překonat dánskou hranici. V Dánsku jsme ještě nebyli, teda Vilík jo, ale vůbec si to nepamatuje!
Kousek za Žitavou jsme zkontrolovali, zda se točí vrtuláci, a pak jsme se spolehli na dědu, že neusne. Nám to totiž nějak nevyšlo, ani Berlín ani Hamburk jsme neviděli, ale dánskou hranici už jsme zaznamenali. Dokonce jsme si tu nedaleko zastavili a uvařili snídani. No teda zas tak těžký to nebylo, všechno měla babička našlapaný pod nohama a i kafe pro dědu bylo ještě teplý.
Pak už jsme se furt jen ptali, kdy už tam budem. Sledovali jsme hodiny, ale hodně jsme koukali okolo cesty, protože takovou placku jsme viděli naposledy v Polabí a i tam maj teda kopce proti Dánsku. Ovšem městečka tu mají pěkná, načinčaná.
Zastavujeme u takové hospody, která má zavříno, ale prý to tu Vilík zná, protože tu už byl. Děsně fouká. Postupujeme pomalu proti kruté vichřici, která navíc ještě střílí ostře nabitým pískem přímo proti nám a najednou - móře! My po letech vidíme móře! A ne jen tak ledajaký, tohle je s vlnama!
Chvíli zkoušíme, zda na nás moře dosáhne, zvlášť Vilík provokuje, ale fouká opravdu silně a museli jsme staříky svlíknout z vest, taková byla zima. A tak se vracím a hybrískovi, ať se mu nestýská, a jedeme dál. Ještě jedna vzpomínací zastávka - v Björegaardu nafukují trampolínu, no to nemůžeme vynechat.
Pak už svištíme do Sønderviku, kdežto jsme jednak měli sraz se zbytkem výpravy, jednak tu máme vyzvednout klíče od domečku. Otročínští dojeli, to bylo v pohodě, ale klíče prý až poo. Lepší zprávu jsme nemohli slyšet! Musíme k McDonaldovi, tam totiž vaří nejlepší obědy! Chvilku se pak ještě touláme po okolí Rinkgøbingu, abychom tu dobrotu setřásli, a pak fofrem pro klíče, už si zasloužíme bydlet jinde než v hybrískovi.
Domeček je prostě nádherný! Máme tu kuchyň a saunu a vířivku a spoustu nádobí, takže ho vlastně ani nemusíme průběžně mýt! Jen děda zjistil při vybalování, že si nevzal zdroj k počítači, tažže zaplakal, že nebude moct vyvolávat fotky. To nám neva, aspoň bude moct hrát domino třeba.
Ještš odpoledne jsme museli jít objevit zdejší moře, zda je stejně vlnitý jako to z rána. Vytáhli jsme kola i šlapadla a děsně dlouho jsme makali, konce cesty brodili pískem hlubokým, proti nám vítr zase metal houfnice ostrého písku, ale dokázali jsme to! I tady je fakt moře a snad tu jsou ještě větší vlny než dole. Navíc tu nemají bunkry, takže se není moc kde schovat, takže jsme zase až tak moc dlouho nevydrželi, sbalili jsme kola a jeli zpátky.
Ani jsme se moc nestihli rozkoukat a už je tu večeře, konečně pořádná omáčka - červená. Bez větších debat se přesouváme do svých nočních komnat, vlastně nám vůbec nevadí, že jdeme spát za světla (Pro nezasvěcené - slunko zde touto dobou zapadá po 22.hodině. Pozn.red.), skoro si připadáme, jako bychom měli spánkový deficit.
Trochu se opakujeme.. Protože Šáňa nezná Björegaard, tak ji to tam musíme ukázat. Strejda Panel nikdy neviděl Atlantický val, tak mu ho taky musíme ukázat. Navíc se přihodilo, že babička Jindra zavelela a v písku jsme dostali za úkol hrabat. A kdo hrabal dobře, našel hady. Všichni tři máme nahrabáno! Od té doby zvlášť Vilík kouše kobrami koho potká.
Výhodou ranního deštíku, který jsme přestáli pod střechou hospůdky jinak zavřené, bylo, že vítr nedokázal zdvihnout písek. Překonání pobřežního valu bylo o poznání snazší, ovšem souboj s mořem byl stejně nejednoduchý, jako včera. Vilík ovšem byl značně osmělený a zaříkával moře intenzivně, maje jej po až kolena.
Trampolíva ve třech byla přebáječná, i když trochu mokrá, což Fanynce poněkud vadilo, když místo na sucho dosedla na mokro. Důstojně se zvedla a nechala tuto nevhodnou zábavu jiným. Mezi tím dospělci marně v přilehlém krámku hledali jogurt. Měli jen pravý řecký 0%tní, to se nám zdálo jako podvod a nechali jsme jim to.
K obědu krom polivečky byla omáčka, no už dlouho jsme si tak nepochutnali. Polední klid jsme nemuseli trávit na lůžku, alébž jsme se rozvalili na divánech kolem televize a sledovali, jak se dědovi Pepovi povedlo rozchodit dývko. (Včera večer bylo nutno pohádky sledovat na počítadle tety hOlinky, neb dývko nefungovalo. Pozn.red.) A musíme konstatovat, že se mu to povedlo přebáječně širokoúhle.
Po odpočinku jsme opět nastartovali svá kola a jeli už cestou známou (o to rychleji) k našemu moři. Tentokrát, snad proto, že i slunko se vyšlo juknout na tuto těžce zkoušenou furtmokrou zem, krom nás k moři vyrazilo spousty lidí, takže Najtík musel být furt na špagátku a babička Jindra měla vytahaný ruce (no, do kopce přes dunu to byla asi i výhoda, pozn.red.). Zem díky slunku byla natolik vysušená, že opět při přesunu přes dunu nám písek metal do očí pěkně zostra, všichni jsme to ale snadno překonali.
Testování mořské vody probíhalo tentokrát už skoro mazácky. Vilík s dědou tam prostě vlezli až nadplavky! Pak už Vilík trochu zvažoval velikost vln a děda s ním tedy vylezl ven. Fanynka volala játakyjátaky, ale když pršla první vlna a drze jí smočila chodidla, přestože Fáňa křičela jásamajásama, tak se Fáňa prostě urazila a přikázala odejít. Tak jsme šli zase zpátky, no teda jeli, samozřejmě.
Při té příležitosti je třeba zaznamenat, že nasedání na kolo a sesedání z něj už Vilíkovi nečiní problém. Jen teda nesmí být blízko růžový keř, to se pak nezná a jde do něj. Rovněž Fanynce bylo třeba zvýšit posaz, protože od jara jí maso a děsně roste.
Večerní koukání na pohádky už bylo úplně tuctové, žádné napětí, zda ta telina bude hrát čili nic. A spát jsme šli zase za světla, dokonce možná trochu dřív jak včera. Ale Vilík usnul ještě před přikrytím, pohádku už vlastně nedoposlouchal.
Vilík nemohl dospat a už v 8 budil Fanynku - vstávej, dneska jedeme do Legolandu! Ovšem snídani si nenechal ujít nikdo.
Cesta do Legolandu je pevně daná. Napřed se musí do Hoven, tam mají i muzeum Hoven, Fanynka soudila, že i stromy a domy jsou z toho. Nezabloudili jsme, nikde jsme se nezdržovali a svištěli do Billundu.
No a o Legolandu snad ani nemůžeme psát, tak moc se nám tam líbilo. Teda kdyby nebyly tak dlouhý fronty, tak by to bylo rozhodně lepší, ale když už jsme věděli, nač se ta fronta stojí, tak se to vlastně dalo vydržet. Nejdelší frontu stál Vilík s hOlinkou na vikingskou loď. A nejnáročnější byla vodní bitva, kdy Fanynku drze někdo zlil vodou, zatímco ona naprosto mírumilovně ze svého děla metala hektolitry na lidi na břehu. To si fakt někdo dovolil moc a Fáňa přestala hrát. Ale naštěstí jen na chvilku.
Asi největší zážitek Vilíka byl NinjaGo laserová bitva, kdy jsme obdrželi speciální brýle a díky nim jsme krom řady podivných bytostí jen sofistikovaným pohybem rukou zlikvidovali i obrovitánského draka, samozřejmě především díky Fanynce. Vilík se teda tak snažil, děda držel dvířka u vozíku.
Přijeli jsme domů krapet později, babička měla navaříno, ale skoro zbytečně, protože se nám klížily a už jsme ani deník pořádně nestihli vypsat a už jsme všichni spali, i tentokrát dřív Vilík jak Fáňa či Šáňa.
Ukázalo se, že Norové nejen kradou děti, ale i správně předpovídají počasí. Od rána leje. Fujhnusně. Furt. Ani před domek se nedá jít, tak mocně to prší. A funí, i když míň, jak včera.
Vysíláme dědu Pepu do Rinkgøbingu, kde prý je obchod s elektřinou. Tam by mohl nakoupit zdroj do počítače a konečně vyvolat ty fotky, má abstinanční příznaky. A povedlo se! Přivezl zdroj, jogurt, mlíko a zprávu, že smíme do bazénu.
Poo jsme jen letmo jukli na pohádku a užuž (kdy už tam budem?) jeli do bazénu. No tady teda asi neumí postavit normální bazén, tohle vypadalo spíš jako několik pospojovaných kaluží, určitě by se tu nedaly plavat závody. Ale mají tu tobogán, což jsme s Fanynkou významně ocenili asi tak 14 skluzy. Šáňa s námi nešla, ta se cachtala v nejteplejším brouzdališti, i my jsme tam několikrát přiběhli se trochu ohřát. Vilík trénoval plavání, ale mnoho mu to nešlo, furt se mu někdo pletl do cesty. A taky utíkal po dlaždičkách a seknul sebou, až nějaký pán přinesl pytlík ledu, ale Vilík ho odmítl a šel raději na tobogán. Fanča taky chtěla jezdit, ale musela jen s dědou. Pak taky jsme jeli na kruhu a děda nás strkal a vjeli jsme do takový jeskyně, jenže tam na vjezdu padala z nebe voda a drze dopadla na Fáňu a to neměla dělat. Tím naše ježdění skončilo a bazén může mluvit o štěstí, že se s ním Fáňa nechtěla poprat víc, jinak by mohli stavět nový. Ještě jim to všem dala sežrat v šatně, neb děda vadně podal rozložený ručník, což teda rozhodně neměl a pak už se jen sbíhali nevěřící Dánové a vrtěli hlavami, jak z tak malýho těla může vycházet tolik decibelů. Děda zachoval vážnou tvář a vydržel celých 20 minut, než to Fáňu přešlo. Pak už se jen strejda Panel nemohl dostat z bazénu, protože tam to mají tak udělaný, že každý má svůj lístek na vstup a musí se prokázat i na výstupu aby pak plavčíci věděli, kolik utopenců mají vytáhnout. A Panel neumí správně přiložit čárový kód ke čtečce. Tak je možný, že ještě teď hledají utopence a von se jim schoval.
Taková tma, takový déšť, že ani fotka dneska není, snad zítra.
Ráno je děsná futeř (má značku 15, to asi znamená, že v smějí nejmíň patnáctiletí), a tak dochází ke změně plánůch. Původně jsme měli provést dvě dílčí expudice, jednak k mírnému moři, jednak k velkomu moři. Jenže to bychom dneska prostě nedokázali, páčtože by nás to odfouklo.
Nasedáme do hybríska, ten je díky baterkám těžkej a neulítne. Jedeme do speciální zološky, kde sunt leones. Cestou posloucháme především hudbu, taky jí trochu pomáháme, a tak nám to uteklo jakovoda.
Safari, Zoo a dinosauriárium je tu na jednom fleku, tři v jednom. A dokonce se tu jezdí autem mezi zvířaty, včetně lvů! Místy se bohužel musí i chodit a navíc se zjistilo, že dědovi se za krk vejde jen jedno vnouče a to holt je Fanynka. Ovšem zvládli jsme to, sice občas bez Najtíka, protože ten hlídal babičku před některýma odbočkama. Děda nám říkal, že k opicím babička nesmí, aby se tam neztratila, tak ji musel Najtík hlídat u vchodu. Měli jsme ale trošíčku smůlu, protože kupříkladu gorily se tiše pásly a vůbec nic neříkali, lemuři se přímo jen váleli jak po mejdánu a zlatý hřeb - lví smečka - ležela poo a měla polední klid. Sice jsme je viděli i dost zblízka a nesměli jsme ani okénko otevřít, ale vypadali úplně neškodně, asi dostali do stravy uklidňovadlo. Prostě jen leželi. I veliký lef s tmavou hřívou, u něj bylo divný, že ležel trochu stranou, asi ty jeho lefice chrápou.
Nic proti živé přírodě, ale dinosauři jsou dinosauři, navíc tihle se někteří hýbali víc jak zdejší živá zvěř. Mají jich tu požehnaně a někteří vypadají velmi pěkně, tak jako nebetonově. Co je protivný, že i tady bylo děsně lidí, asi foukalo i jinde než jen u našeho domku.
Když jsme se pomazlili s t-Rexem, užuž to vypadalo, že pojedeme domů ale objevila se fakt zlatá skobička celého dne - PPT, neboli plné pole trampolín. No to jsme samozřejmě nemohli přejít jen tak! Otestovali jsme jich několik, konzervativní Čárka teda jen jednu.
Fáňa usnula sotva se připnula v autě. Vilík vydržel celou cestu, ale měl s tím práci. K večeři byla sýrová omáčka s kuřecími kusy, Vilíkovi jsme ji přejmenovali na bílou, aby mu chutnala. A chutnala. Fanynka vybrala všechno maso a nechala jen trochu rýže, Vilík nenechal nic. Ale nesmíme mu říct, že to byla sejrovka, to by mu to přestalo hned zítra chutnat.
Album z pátého dne a ještě večerní procházka po pláži
Extrémní sportovní dopoledne - ironchild. Jdeme k majáku a zpátky, je to plných 8,5km šlapání. Naštěstí jsou cestou rozesety lavice a stoly vhodné k občerstvení, jež by jinak babička zbytečně vláčela v ruksaku tam a zase zpátky. Prodírali jsme se dunami ve vichru nepříliš velikém (už jsme tu zažili větší), naštěstí nám to písek do ksichtů nemetalo. A cesta nám i díky zastávkám mile utíkala.
V podstatě skoro až k majáku jsme byli na světě sami, pak se něco přihodilo a vyrojili se cyklisté i psovodi. Babička tak měla nejednu ruku dlouhou a my se naučili jezdit při kraji. U majáku se nám moc líbilo, neb děda našel v takovém zvláštním domku pro každého zmrzku. A Fanynka dokonce měla s lentilkami, až jí to babička záviděla.
Cesta zpět proběhla úplně v klidu, jeli jsme jak draci, dokonce to vypadalo, že to bylo maličko z kopce.
K obědu byl gulášek s brknedlem, ovšem gulášek byl trochu tatínkovský, asi prošel kolem chilli. A tak ho teda dost zbylo na večer. Celkově toho na večer máme dost, asi bude večeře opulentní.
Po klidovém sledování Baryka jsme vyrazili k moři. Potřebovali jsme nasbírat dary moře babičkám, především jsme si mysleli na mušličky, ale taky jsme možná mohli použít něco kamínků. Dneska jsme nechali od lavičky dědu vláčet kola a sami jsme šli přes duny. Byla to taková zkratka, jen se pro nás děda musel od moře vracet, tak moc jsme si to zkrátili. U moře báječně funělo, vlny byly pěkně velikánské a museli jsme do nich ty šutry metat, abychom je zahnali. Bohužel pak nám už nezbylo pro babičky, ale ony to jistě pochopí, prostě metání do vln je opravdu zásadní práce. Trošíčku jsme si též zvlhčili nohavice, protože občas ty vlny nevypočitatelně šplýchly. Ale zase jsme zjistili, že voda je pískomagnetická, takže když jsme dorazili zpět, babička spráskla ruce a z Vilíka svlíkla gatě a fusky, protože vypadaly jak nohy od Braunovy sochy - samej pískovec.
K večeři byly lívance. Vilík 7, Fáňa 3, Šárka si zobla jen jeden, protože před tím snědla 4 knedlíky s bílou omáčkou... Když je velký výdej, musí být i příjem. Proto se všichni doráží sýrovými copánky, byť Fáňa trochu vrčí, protože byly vlastně všechny její.
Den sedmý, poslední - 8.7.2016
Vše, co bylo, má i svůj konec. Tak i my vstáváme do posledního dne, nevítá nás zrovna rozjásané nebe, ale je to dnes první den (všechno je jednou poprvé), kdy nefouká. Pročež jsem rozhodli, že jen uvaříme několik pískových lektvarů (a umejeme nádobí, neboť přece balíme), půjdeme se rozloučit s moříčkem. Pro jistotu bereme plavky, co kdybychom našli tu odvahu a do moříčka vlezli. Samozřejmě jedeme na kolech, všichni už úplně samostatně, jen děda a strejda Panel šli pěšky, to aby nám mohli přes duny kola přenést. Všude trefíme, známe to tu jak své boty.
Moře vůbec nehučelo, vlny ale byly skoro obrovité! Vilík sebral odvahu, převlékl se do plavek, obsypal se pískem, a šel do toho! A vůbec se nebál! Vrhnul se do té největší, co zrovna byla skladem, až měl mokrou i hlavu. A zatím teta hOlinka plovala ve vlnách jak Krasin. Když děda viděl, jak to Vilíkovi šlo, taky tam vlítnul a nakonec i strejda Panel. A tak jsme se s mořem moc pěkně rozloučili. Prostě jsme se v něm vykoupali.
Pak už to bylo jen fofrem po známé stezce domů, dokonce Fanynka celou dobu jela sama, ani se trochu strkat nenechala!
Poo (rajská s vrtulema) v rámci vzdělávání sledujeme Rumcajse. A pak už musíme uklízet a balit. Chjo.
Tak zas za rok nebo někdy tak