Nemám ráda zimu a sníh zvláště. A obojího se mi tu na severu dostává, proč já nezůstala v moravských úvalech? Co mne to sem přitáhlo? Chudák já.
Sníh nemám ráda proto, že mi ujíždí zadní nohy víc jak na suchu. A to neunikne bdělému oku paničky a mám zaracha. Prostě se nikam na výlet nejde, protože je sníh. A smyčec. Že nejsou žádný fotky, že neděláme nic proti riziku infarktu, to je fuk. Je sníh.
Zima mi vadí proto, že prostě pod duchýnkou je nejlíp. Někdy ani nos nevysunu, než se lidi nasnídaj (nechápu, kam tak spěchaj, klidně by mohli snídat o hodinu dýl) ignoruju i zvuk padajících granulí do misky, dovářím se. No a když je zima, musím do ní. Navíc mi navlíkaj všemožný kabáty, to já ale opravdu nesnáším. Necítím se v tom komfortně, prostě to na mě je. Ale je pravda, že flísové kabátky hřejou, to musím uznat. Ovšem nahatá jsem nejraději, nejen proto, že páník taky prý nejraději fotí nahotinky.
Uplynulému týdnu musím přiznat jedno pozitivum. Máme novej koberec v parádním pokoji, to je moje nejoblíbenější krytá tělocvična. A teď mám na běhání podstatně větší podklad a je krásně heboučkej měkkoučkej. Jeden okruh teď dělám o dva skoky déle než na předchozím a vůbec už se mi nepletou křesla. A k dovršení dobrých skutků starek koberec šoupli k páníkovi do pracovny před moje visuté lůžko, které mám taky velmi ráda a nyní už zase nemám problémy z něj slézat. Prostě jednou, asi vůbec poprvé, když teda nepočítám třeba instalaci těch 8 pelíšků, pro mne něco udělali. Jen nevím, jak se budu o koberce dohadovat s trpaslíkama, obávám se, že si budou myslet, že je to kvůli nim a pro ně. Není to tak, je to pro mne. Mám totiž sedumapůliny. Zítra.
Psáno 7.12.2013

Trochu jsem jim křivdila. Je pravda, že mne nikam nevzali, ještě v sobotu to byla pravda, ale v neděli mne vzali až na Malevil. A tam jsem se trochu proskotačila, i když všude byl sníh. Já nevím, proč to tak mám, ale moc ráda v něm brodím, i když pak vlastně nemůžu chodit. No, každopádně jsem oslavila 7,5tiny jak se na psíka sluší - poběhala jsem, koníky okoukla, krůty očuchala, lamy zkuslila zkoumat no a pak seotva vylezla do hybríska.
Sníh byl chvilku i u nás v Ruprechticích, ale ne moc dlouho, slezl sotva jsme dvakrát či třikrát dvorek vyčistili, takže jsem přišla i o tu rozkoš utýct na silnici, když vyhrnujou před vraty. To chodím pozdravit Césara, počmuchat všude vůkol a pak se teda nechám chytit, případně, když mne to přestane bavit, jdu na dvorek dobrovolně sama. Ale jak není snáh, nic se nečistí, nikde se nic nehází a vrata jsou trvale uzavřena, abych pošilhávala skrz plaňky; no občas skrz ně i trochu řvu.
No ale pak už byl týden zase úplně zdravej aseptickej, čili žádný běhání, žádný výlety, furt jen doma (ještě, že topíme) případně na zahradě. A když ven mezi paneláky, tak v tom šíleným kostýmu, co mi vlastně možná ani nesluší, protože se kolem mne nikdo nemotá, nikdo ani oko neupře. To musí být tím hacafrakem, já jsem furt moc krásná, když jsem svlečená.
V pátek přijeli trpaslíci, že budou píct. Tak To se mi celkem líbilo, protože je rázem mnohem víc talířů a minimálně na dvou něco víc zbude pro hladový krk. No a taky jsem je vytáhla na sánění, jenže to jsem fakt nepředpokládala, že Fáňule, jen na ni dýchne jizerský fén, začne ječet a zůstane jí to po celou dobu sánění. Vlastně to trochu i zkrátila asi, protože Kvilík je gentleman a navrhnul návrat domů, jakmile odhadl, že to děvče nepřestane ječet. No, možná mu taky trochu pomohlo, že setrošíčku překotil, ale já za to fakt nemohla. I když jsem u něj byla hned a jazykem mu naplácla teplo na obličej, takže ani nezaplakal. Ale holt jsem to hned zabalili... Abych pravdu řekla, skoro mi to ani nebylo líto, protože já se prostě nerozdvojím a to běhání od jednoho k druhýmu ve sněhu už není pro mne.
Psáno 15.12.2013

Poblázněnost mých lidí dostupuje vrcholu. Jako by nestačilo, že tím kvílivým přístrojem hladí koberce, oni teď dokonce hladí stropy! Chudáčci pavoučci nemají kde hlavu složit, protože ta uřvaná potvora jim sebrala všechny síťky. A kdyby u toho skončilo, budiž, ale tady se fakt dějou děsný věci (mám jen pocit, že už jsem to nejmíň jednou zažila), moje rozkošné flusy jsou odstraňovány ze stěn i nábytku, skla jsou leštěna a voněna jakýmsi špiritusem, tahají mi sem jehličí a rozvěšují cetky. Asi přijde někdo významný na návštěvu, počítám. Jen netuším, kdo by to mohl být, pokud jsem zaznamenala, ten nejvýznamnější má měco s kolenem a nechodí. Tak proč se s tím tady tak patlaj?! Kvůli tomu jejich smýčení skoro nechodíme ven! Ale je pravda, že ono zase venku není moc o co stát, děje se tu inverze, takže sluníčko nikde a zima se zapichuje do kožíšku.
V týdnu jsem zaznamenala jen dva krátké výlety, oba do míst, kde to mám ráda, není tam asfalt ani cyklisti. Koukala jsem že mi ukradli podstatněj kus cesty nad lomem, už vlastně není ta cesta, už je jen lom. Trochu je mi to líto a navíc jsem zvědavá, kdy lom sežere můj oblíbený hrádek Jezdce. Každopádně už se na to nadechuje. Druhý výlet byl na Martinskou stěnu, abychom, jak pravil páník, utekli inverzi. Moc jsem jí neutekli, ale viděli jsme sluníčko, chvilku.
Teď už jen uhýbám rozjetým smýčičům, schovávám se před ječícím luxem, a aspoň vždycky po leknínové limonádě (musej mi prorážet kladívkem led) dojdu domů a oklepu se v místě, kde právě vše vypulírovali. To aby ta patina byla obnovena...
Psáno 21.12.2013

Tak a máme po Vánocích. A že to bylo teda pěkně náročný, považte jen ta příprava! CO já se nalítala, od hrnka k hrnku, každé těsto vylízat! A rybí vnitřnosti ochutnat, jestli se babičce polífka a šneci nepokazili... A pak nachystat všechno pro trpaslíky a vůbec pro všechny co k nám za mnou přijedou! To je totiž pěknej fofr.
Trochu jsem jim zkomplikovala rozjímání, když jsem na Štědrý den na výletě krapet kulhnula. No teda vlastně se mi přestalo chtít chodit. A přitom se mi tam okolo Heřmanic celkem líbilo, jen ten vítr teda nemusel bejt tak mocnej. Ale něco se ve mně zlomilo a prostě jsem nějak nemohla najít nohy. Ještě, že máme velikánský auto a snadno mne do něj panička šoupla a doma už mi zase bylo hopskok. No raděj jsem pobrala dvě bobulky pro štěstí, co dostávám už celý rok a je mi po nich dobře. Krapet jsem si odpočinula, až jsem zaspala Ježíška! Když se sesypali děda s babičkou a mí lidi pod stromek, už tam byly balíky! A druhý den přišli Plívy a najednou nám pod stromem jezdila mašinka, ale to jsem pochopila, že je pro Kvilíka překvápko a taky že jo. Přijel až na Štěpána večer, ale hned se hnal ke stromečku (jak von pochopil, kde ten náš obrovskej strom najde, to nechápu) a tam se zasek. Předklonil se, koukal, koukal, koukal a pak se vrhnul na paničku a chytnul ji kolem krku a nedutal. Až za chvíli slezl, kleknul si k vlaku a vlastně s krátkými přestávkami na příjem a výdej se ještě nezvedl. Starost mám o páníka. ten musí nakládat a vykládat kamení, banány, pomeranče, kytky, plnit vlak benzínem, měnit baterky... a to všechno furt. No, snad se chlapec vzpamatuje.
Venku jsme ani moc nebyli, jen trochu v amfiteátrku, kde páník vzpomínal na dětství a hledal dívadlo (já viděla jen mocmoc břízek) a pak taky dneska s trpaslíkama, ale nikomu se nám dobře nechodilo, takže jsem to opravdu velmi zkrátili. A všichni moc potřebujeme spinkat, ani mejt se nebudem.
Psáno 28.12.2013