Ničemu nerozumím, přestávaj se mi líbit psi. Teda oni se mi zpravidla moc nelíběj, už proto, že stejnak nejkrásnější jsem já (viď, zrcadlo?), ale zrovna teď jsem měla takovej pocit, jakože by se mi i mohli líbit. A jen ten pocit přišel, už je zase pryč. Ničemu nerozumím. Přestala jsem značkovat, nemám ráda zbytečnou práci.
Týden jsem začli kratičkým výletem původně na Pilzberk ale pak se to zvrtlo a šli jsme úplně neznámou cestou kolem Javorového vrchu a skončili na stráni nad Kateřinkami. Vyplašili jsme obrovský stádo vysoké zvěře, nejmíň tři kusy! No a skončili jsme na takovém podivném skalisku, který mohlo klidně být keltským hradem. Nakonec, přes údolí je přece známý hrad Jezdec. A protože bylo náramně krásně, tak se nám v tom bukovém lese mocmoc líbilo, nejmíň stejně jao těm jelenům.
Celý týden pak za nic nestál. Mí lidi přicházeli domů tak, že jsme stejnak nestíhali nic jinýho, než noční cvičák. Což o to, mě by se možná i líbil, ale panička furt sekýruje, jak nic nevidí, tak za každým stromem má nějaké přepadené děcko či psa a já musím jít těsně vedle ní a dělat naprosto neagresivní zvíře; jako bych byla agresivní nebo co!? No prostě mně to nebaví, takhle za tmy na cvičáku a tedy na vodítku.
Až dneska jsem si to trochu užila, byli jsme kousek za Jizerkou procházet Vlašský hřeben. Hledala jsme vlašský jádra, páník zase safíry, kteréžto tam prý kdysi byly. No, oba jsme měli smůlu a nenašli nic, jen jsme trochu mrzli (hlavně panička, když jí noha zmizela v rašelině a když ji vyndala, no to by jí nikdo střevíc nezavázal, jak to měla umazaný a mokrý) a stýskali si na nemožný výhled, neb dohlednost byla kolem 50 metrůch.
Stejnak mi nejsou jasný dvě věci na těch lidech. Jednak proč v lesích stavějí asfaltky. Smeká se to na nich. A pak, samozřejmě (ale to ne dneska), jsou plný kolistů a psa mezi ně by nevyhnal a kdyby vyhnal, poškodil by ho. No a pak proč si stavěj posedy hned u místa, kde dávají zvěři potraviny. To mi přijde kapku ujetý, přece buď lovím nebo krmím. Tak v Jizerkách to zmáknou obojí najednou. Fakt divný lidi.
Psáno 3.12.2011

Asi na mne jdou nějaké vánoční nálady či co. Teda ne že bych svítila či cinkala, to rozhodně nikoli, ba ani po purpůře nevoním. Ale děsně bych furt jedla. Teda jak já bych jedla! Přece jen, co kdybych měla ty mladý, žeju. Sice je ještě dost času, ale co kdyby, tak musej být dobře vyživovaný. A já s nima, samozřejmě, kdo by se jinej staral?! Ovšem mí lidi nemají por mne pochopení. Vůbec. Páník mi už ani neříká tak pěkně, jak se naučil od moravskýho doktora, už nejsem v kondici. Už prý jsme tlustá. Já si to teda vůbec nemyslím, naopak si myslím, že jsem akorát, to jen on závidí a hlavně se nechce dělit. Jak se totiž v kuchyni něco šustně (a co si budem povídat, on se tam šustne nejčastěji), tak to já startuju, i kdyby mi na pelíšku bylo zrovna nejpříjemněji, protože prostě musím doplňovat energii jak čez na balkáně. Jen dneska jsem si uřízla kšandu, když jsem slyšela zašustění, běžím, letím peláším a sotva o páníka ubrzdím, on přesýpá pepř do pepřenky :-( Ale jak ten zvuk byl nadějnej!
Nachumelilo nám, sice jen trošku a dnes už je vlastně skoro zase bezsněžno, ale už to sem prostě přišlo. Zima na tlapátka. Kožušek mám ale už nachystanej, však taky páník moudře praví, že včely úly tmelí, beta srsti hustí a zima pole bělí.
Ještě v neděli jsme byli na průzkumu pod Maliníkem, mlha londýnská neprotrhaná, ale už byl odost zima a vlezlo. Protože jsem opět brodili rašelinou (letos mám pocit, že si to mí lidi dost vybírají, teda), panička neustála delší výlet a hnala nás do tepla, ne že bych protestovala. Ovšem to jsem netušila, že vlastně celý týden budu zavřená, protože nějak nestíhají a on je ten den, zdá se mi, nějak zkrácenej. Takže jen jeden větší cvičát v chumelenici a dneska krátce pod Pilzbergem - ale nerostou. Snad ještě zítra mne někam vezmou, jsem z toho nervózní, mocmoc bych šla někam výletit. Ale oni že do města, do krámu. A tak tu hlídám a spisuju.
Psáno 10.12.11

Že má prosinec být bílý ví každé malé a nejen psí dítě. Ale ten letošní se se tím teda nějak nemůže srovnat. Až dnes to i tady v Ruprechticích vypadá trochu bíle, jinak celý týden chvíli jo, chvíli ne. To samozřejmě automobilistům nebrání v ničení plechů, ti se tváří, že je prostě galamita. Ale panička vyhazovala sníh jen jednou, a to ještě zbytečně, protože za chvílí stejěn rozmokl. Stejně tak zbytečně stavěla sněhuláka, ani flek po něm nezbyl.
My jsme šli trochu sněhu naproti a vyjeli do hor. Teda zas ne nějak úplně vysoko, stačí nám naše Jizerky. Opět vyhrála josefodolská přehrada a z ní cesta na Kristiánov. Matně si pamatuju, že jsem tam už byla, opět mne nepustili na místní hřbitůvek, přitom já bych tam žádnou paseku neudělala, já teda ne. Kolem nás už svíštěli první lyžaři, jen si stěžovali, že mají kamínky zarytý do lyží ... Skutečně se domnívám, že vyjeli poněkud předčasně, ale nedivím se jimm, na sněhu je bžunda. Co je nepříjemné, že tímto pro mne jizerky končí až do jara, protože v té jejich makistrále já nemůžu chodit. To se běžci vztekají, kazím jim čas a stopu. Tak nevím, co mi mí lidi připraví na výletění. Já jsem technicky připravena - mám kožušek hustej jak polární liška, tukové zásoby na velmi slušné úrovni a setrvalou chuť turistikovat. Tak teď je to na nich.
Psáno 17.12.11

Je to divnej čas, ten prosinec. Kupříkladu týden jsme zahájili kratičkou výpravou do Rudolfova - páník odtamtud nějak viděl Liberec a že to musí vyfotit. No, tak to tedy máme. Ale nejzajímavější bylo to sluníčko na sněhu, zdá se dokonce, že bylo v této kombinaci letos poslední. Ono už teda ten den, sotva jsme se vrátili, zatáhlo se a bylo po zlatě. Ale to ráno bylo opravdu kouzelné, až snad na tu zimu od tlapek.
Pak se vlastně celý týden nic nedělo. Pravda, panička asi bude prskat, ale prostě obcházení sídliště, hřbitova, cvičáku není nic podnětného, spíš to tlumí jak emoční tak i mentální rozvoj zralé psice. Ale musím uznat, že jsem to teď trochu přehnala, že se nic nedělo není tak úplně přesné. Kupříkladu páník předváděl pravé divy s vysávačem, to byla jedna etuda za druhou - tu odstranění pavučin i s pavouky v jednom tahu, ondy odstranění psích chlupů (kde se tu, potvory berou?) z peršanu. Ale ani panička se neflákala, její složité sestavy s kartáčem způsobily, že se našly dlaždice v předsíni. No, párkrát oběhnu před plotem, trochu poskáču, a je po dlažkách, počítám. To všechno se samozřejmě nedělo pro mé krásné bílé plotny, ale protože riziko, že se Ježíšek vyděsí a prchne, bylo značné. Tímhle se mí lidi snažili na poslendí chvíli zachránit, co se dá. No, nekomentuji.
Na Štědrý den, kdy dle Lady má být bílo, za saněma se má prášit a pro samýho sněhuláka nemá být kam šlápnout, jsme vyrazili do Betlémských skal. Ono to tam mohlo být tak trochu autentický, podle páníkových mouder prý v Betlémě u Ježíška určo sníh neměli, nakonec v těch plenčičkách a slámě by mu zima bylo byť by oslík funěl jak přímotop.No a Betlémský skály jsou nakonec v Českým Ráji, takže prostě koncentrace těch správným jmen. Jaké však bylo naše překvapení, když tu bylo snad víc sněhu jak v Liberci! A navíc tu měli kluzké láfky, takže, přiznám, jsem na tu zaručeně betlémskou skálu zvanou Zdeňčina vyhlídka, prostě nedorazila, zaplakala jsme hlasitě na začátku lávky a pak jse počkala, až se páník vrátí. Takže z výpravy jen on ví, jak to v Betlémských skalách vypadá. Ale slíbil, že jsme tam nebyli naposledy, byť poprvé. Tak se uvidí.
Teď už netrpělivě vyčkávám, kterým oknem sem vrthne nadílka, celý rok jsem byla hodná přehodná, tudíž předpoklládám dva až tři balíčky osumnáctikilový granulek a něco do pupíku. Jak já se těším!
Psáno 24.12.2011

Tak mi to nějak uteklo, ten rok. A to jsem prakticky furt zavřená v baráku, ven sotva čeníšek vystrčím. No, teď ani nevystrkuju, chumelí a to je děsně nepříjemný, když na čeníšek dopadne ta vločka, to jsem pak celá promrznutá a musím se utíkat ohřát. Ale mohli by mne ti mí lidé aspoň občas někam vyvézt, třeba na nějaký výlet nebo aspoň vycházku, nejlépe vlastivědnou, ty já mám moc ráda. A co třeba takové hledání kviklanůch, to je moje!
Sotva odešel Ježíšek (no, nechci se rouhat, ale, jak to říct, no prostě nic nepřinesl), už začlo být v mém domě rušno, natahali se mi sem nějací příbuzní mých lidí a vůbec nebrali ohled na můj klid. Jakpak asi mám celé dopoledne odpočívat, když furt někam chodí, něco dělají a - hlavně - furt něco jedí? To je pak snad samozřejmé, že do toho jdu s nimi! Jenže pak jsem tak děsně únavená!
Asi musel být páník hodně protivnej, když je vytáhl na hledání pilzberského kviklanu. Vidět nebylo ani na špičku nosu, natožpak na kviklan. Oni byli trochu pražsky obutý, myslím, že si mohou tak akorát nechat ušít nový botky, protože sníh tady na severu už prostě leží. A tůristi se do něj boří. Pejsci ne, ty se vznášej prakticky nad sněhem, skoro. No, samozřejmě k žádnému nálezu nedošlo, páník si neudělal další zářez, budeme muset zase vyslat paničku někam na výlet a zkoumat a zkoumat... Pak to dopadne, počítám.
No, abych jim nekřivdila, vzali men ještě na jednu kratičkou do lesíka, ale byla tak krátká, že se vlastně ani nepočítá. Ani jsme tam nic zvláštního nezažili, snad jen, že přestože roste pestřec, hřiba nevidět. No a pak ještě nestandardní újeď (to je to zakázaný, co používaj tzv.myslivci na zviřátka) - perník! No, zakázali mi to ochutnat, ale vypadal fakt opravdovsky. Počítám, že jeleně a soby se po tom můžou porvat, jak moc chtějí pravý pardubický perník. A mmožná na to jsou i nějaký dotace?!
Chumelí. Mokře, ale chumelí. Ležím si na pelíšku a čekám na hostě. Vlastně se mi ani ven nechce. Je tu teplo. Klid, jen páník hodně nahlas kýše, i když má nasazenu beránčí vestu, vlk v rouše beránčím, řekla bych. Asi zdřímnu, abych na ty dělbuchy byla nachystaná. Páník nabíjí všechny foťáky, to zas bude :-))
Psáno 31.12.2011