Fakt ošklivej studenej vlhkej podzim. Já mám tak ráda modrý nebe, teplíčko na záda a sucho na cestu. Teď je to tak, že ať dělám co dělám, mám podvozek umazanej a páník mne nechce brát do yardy. Ovšem možná je to i proto, že je nešťastnej.
Prostě se nám nedaří objevit nějaký další kviklan. A to fakt poctivě hledáme! Prolézáme zaneřáděné lesy, padáme ze skal, smekáme se na kládách, které jsou poházeny v lesích asi co hnojivo či překážky rychlého pohybu zvěře, brodíme se mokrou trávou a borůvčím. Pravda, v rámci ztížení podmínek pro pokročilé (asiže máme dva kviklany chycený) už sebou panička nebere mapu ani nic jiného podobného a na vrchu nějakého šíleného kopce, kamžto se my s páníkem doplazíme z posledních sil, vzpomíná, jestli ten šutr má být na sever nebo jih. Fakt je dost náročné touto cestou objevovat objevené; ovšem páník v tajnosti zkusil v gůglovatých mapách objevit nějakou podrobnost ke kviklanům a pohořel, neb vyfoceny jsou jen neprostupné lesy, v nichž by homo homini rumčajz. Takže nezbývá než se lopotit tím nevhodným terénem.
Ovšem krom kviklaních cest mne vzali na golf! Páník totiž plakal, že přijde zima a on se to furt ještě nenaučil hrát, tak jsme mu s paničkou dovolili v pátečním teštivém odpoledni několik jam. Trochu jsem ho doprovázela, na hřiští jsme byli zdaleka jediní a tak jsem neprovokovala. Nesmím sice chodit na ty zelený loučky, co tam maj ty jamky, ale když na jedné z nich sedělo plných 10 malevilských pávů, neodolala jsem a pokynula jim, aby netvořili hloučky :-) Povidlo se, jen jsem pak byla bita paničkou, že jako ostudím. Si myslím, že mnohem horší jsou ti pávi, co hrabou v těch loučkách. Celkově musím říct, že jsem moc nepochopila, co má na tom mlácení do bílého balónku tou paličkou - poctivě jsem míček zkontorlovala a nic na něm zvláštního není, k těm paličkám mne nechtěl pouštět, no ono ani k tomu míčku, ale já u něj byla dřív jak on - ale on má takovej zasněnej výraz, když bloumá tím hřištěm, že mu to nemůžeme vzít, no. Ovšem až mu nachumelí, tak bude po radosti.

Psáno 7.11.2010

Když se nedaří, tak se nedaří. I když má panička vrcholné elektronické zařízení bezmála kosmické, kviklan na Bedřichově jsme podruhé nenašli. Vlastně si začínám čím dál tím víc myslet, že ty první dva kviklany byly nastražený jakože aby nás namlsaly a teď už se budeme do konce svých dní trápit jak Sisifon nebo jak se ten Řek jmenuje. A navíc furt leje, takže cestování není nic moc příjemnýho, zvláště cestování objevitelský. A to nemluvím o věčně nerudným páníkovi, který se najednou tváří, jakože toho yardu nemeje rád neboco.

Jinak se nám tu nic nového neděje. Začínám okukovat, kdeže vyrobím pelínek pro štěňata, ale to je vlastně furt stejná píseň. Já vyrobím spoustyho pelínků a štěňata nikde. Už mne to trochu zmáhá a přestává mne to bavit, ale letos to teda ještě zmáknu. Jen nevím, jak moje hrabání ustojí páník, teda.

Psáno 12.11.2010

Divnej týden, fakt divnej. Už ten výlet v neděli byl neobvyklej - přinutilli mne, chuděrku těsně před slehnutím, vylézt na 3 tisícovky. Ne, že bych přesně věděla, co to je, ale furt to bylo do kopce. No aspoň že bylo sluníčko a celkově pěkně, ale fakt skoro jsem vylezla kilimandžáro. Nevím, co na tom lezení mají, to snad jsou lepší ty kviklany. Kupříkladu když jsme vylezli na Smědavu, byl tam takovej futeř, že mi málem uletěly uši! A výhled nic moc, dokonce ani z toho skaliska, co mi panička zakazovala na něj lízt!
Hned ve středu znovu, to už teda v jednom týdnu jsem vlastně vylezla pětitisícovku, no není to poněkud kruté na matku čekatelku? Nahoře ten nedostatek toho kyzlíku, žeju?! A navíc ve středu teda sice byl svátek, ale pěkně zamlženej tady u nás na severu. No aspoň, že nelilo, i když, přiznám, mokro mi bylo mocmoc.
Začala jsem hrabat pod lískou, to je moje nejoblíbenější stanoviště. Ale panička mi to překazila - dala mi hovězí kost, a to jsem teda nemohla odolat, mláďata nemláďata. Prostě počkaj, no. Strava je taky důležitá, nakonec možná nejdůležitější. Co já vím, co bude, jestli mi ty mlaďasi nevemou moje granulky?
Taky se nám tu po nějaké době objevil Kvilík, usměvavej zubatej - vždyť on už má skoro stejně zubů jak já, rozhodně víc jak páník (zlatý se nepočítaj). A směje se náramně. Já ovšem musím dělat, jakože mi je ukradenej, jinak bych měla zaracha v jiný místnosti a to teda raději hraju nezájem. Jen občas na něj juknu, no, když vytáhnou nějakou novou hračku, je mi to trochu líto, že mi ji napřed nedali na zkoušku (jako jestli to není třeba otrávený nebo jinak nebezpečný, to se přece vždycky dělalo, ne?), ale co naplat, však já se taky dočkám ...
Psáno 20.11.2010

Tady se dějou úžasný divy. Kupříkladu já jsem ještě neslehla. Mám sice slušně nalitý cecíky, ale štěňata nikde, asi nejsou hladový čico. Ale pro jistotu udržuju pelínek (krom těch devíti doma) pod lískou a pod borovicí, rovněž jsem začala vyrábět jeden pod kompostem u cesmíny, ale to nedopadlo, to není dobrý místo. Přísně vzato, nejlepší místo je pod stolem u babičky, to bych asi ani nemusela kojit, babička by to vzala za mě, taková ona je dobračisko. Kdyby bylo víc takovejch lidí, co nemají rádi psy ...
Byli jsme opět na hledání kviklanu, na našem Houbovém vrchu, co se dřív jmenoval Pilzberg a teď je to Milíř. Našli jsme kupu skal, ale žádná se nehýbala, a to prý kviklan musí. Takže prostě nejsme vůbec úspěšný. Navíc páník díky navigaci zjistil, že to, co podle nás je Krabice, není Krabice, protože ta správná Krabice je asi 100 metrů jinde, ovšem tam jsme nic nenašli. Tak tvrdíme, že v mapách mají chyby. Počítám,že to tak dopadle i s tím kviklanem, ale to nesmím říkat nahlas.
Páník se asi chystá na cestu buď do Afriky nebo do filharmónije. Troubí jak slon. Neustále. Místo plechový trouby využívá papírový kapesníky, je nešťastnej, asi nemůže chytit správnej tón. Mně to je dost fuk, já se starám o své pelíšky, pokud teda zrovna nechodíme po venku, to jsem samozřejmě soustředěná a vyhledávám kviklany nebo jiné objekty.
Nachumelilo nám tu, inu, seveřani. Stejnak si někdy tak říkávám, že mi na té Moravě bylo asi líp, určo tepleji na tlapátka. Ono ne, že by sníh byl nějak moc špatnej, to ne, nakonec kupříkladu tlapky mi nemejou, když je meje sníh, ale přece jen, teplyčko je teplyčko. Na pod sněhem nerostou houby, takže je tu velikánský riziko, že páník ztratí cestovní motivaci; zatím aspoň ty kviklany ...
Psáno 27.11.2010