Na začátek dobrá zpráva - našli se moji plyšáci. Je zajímavé, že se objevili vypraní a srovnaní v bedýnkách, nemohu si uvědomit, že bych je prala či balila do bedýnek, ale jak jinak by se tam dostali? Zajímavé je, že nějak mám takový pocit tam vzadu v hlavě, že jsem s těmi plyšáky měla nějaký problém, nebo naopak. Prostě matně vzpomínám, že se asi něco stalo, a plyšáci mi zmizeli a já měla velikánský starostě ale ne o plyšáky a teď už je teda všechno napravený. Jen mi není moc jasné, proč mám tak nateklé cecíky, asi nějaká dietní chyba, snad ne prasečí chřipka!

Na cvičáku bloumáme mezi polámanými stromy, je to tam nějak smutný. nechápu, jak mohl sníh zulámat vršky stromů, ne větve. To mi nejde do hlavy, u nás na Moravě to určo takhle není, to tady v Sudetech mají jinou fyziku, asi. Kdyby přece tlak ve směru osy pilíře lámal vršky těch pilířů, tak by všechny mosty popadaly (no, možná proto je teď všude spravují, že).

Přišla fakt zima, a tma. Do tmy mám oboje granulky, ranní i večerní. A páník tvrdí, že bude hůř. Co je nepříjemný, že s nimi musím do tmy vstávat. Lidi ať si vstávají kdy chtějí, ale proč i já? Určitě se to nějak záporně projeví na mém metabolismu nebo duševních pochodech.

Krom zimy přišel další stres - panička mi šije nový kabátek. Z toho předchozího jsem vyrostla přes pas a teď už i přes prsa. A tak panička rozstříhala svou novou flísku a dala se do šití. A to je velmi, ale velmi stresující, láká mne na piškoty ale já vím, oč jde (bude se zkoušet) a odmítám. Ta kouká, panečku, jak jsem statečná a neúplatná. No, ale když já tak koukám na ty piškoty, tak stejně pak podlehnu, no :-(

Psáno 1.11.09

Na cvičáku nám vyseli nové stromy. Každý zvlášť ohradili konstrukcí jak pro věž sv.Víta, to asi aby příští sníh už neublížil. Jen mi není moc jasné, proč zrovna tady na louce taková lajna jeřábů. Tak, nemusím všechno vědět.

Možná už poslední výlet letošního roku - dobýváme Děvín a hledáme Stohánek. Mám tyhle výlety moc ráda, protože je řízek. Rovněž bývá kupříkladu hruštička či jablíčko, no prostě nejen královský kanin k snídani-prostě se takové cestování vyplatí. legrační je, že i mí lidi jsou tu poprvé, trochu zmateně hovořili o tom, že prý kdysi nebylo možné sem chodit, protože tady ty hrady hájili jakési východní národy. Však taky azbuka na každém příhodném kameni podle cesty, v každé příhodné kůře. Navíc jdeme zrovna v čase, kdy se na oběti těchto a jim podobných vzpomíná, a že jich bylo. Ale přiznám se, že jsme si nenenchala mrmláním páníka kazit náladu a proběhala jsem úplně všechno, co šlo. Především Děvín, to je báječná zřícenina, snad jen ty schody mohli udělat trochu lepší. Musel to být velikánský hrad a cesta k němu není strmá, mohla bych tu bydlet. A to prý navíc nikdy nebyl dobyt, na rozdíl od těch okolních. Je s podivem, jakým zvláštním způsobem podporovali aristokratičtí majitelé zdejší stavební ruch - prostě si nechali svůj nedobytný hrad ukrást po částech a tak grunty snad všech domů v Hamru jsou s hradem příbuzný.
Závěr výletu se nám trochu vymknul, prostě jsme Stohánek nenašli. A to i přesto, že August Sedláček tomuto hradu věnoval poctivě půl strany. A i Karolína Světlá sem umístila jeden svůj příběh. Nevím, kam se před námi schoval, prolézali jsme různá houští a pralesy, ale když jsme se objevili nad poměrně vysokou strží, panička zbaběle zavelela k ústupu do předem připraveného yardy a tak holt asi příště. A nebo zůstane Stohánek nedobyt.

Psáno 8.11.2009

Neslyším. No, teda jasně a zřetelně slyším, jak panička hořekuje nad hluchou fenou a páník pobrukuje, že někdy něco četl o výběrové hluchotě a jeví se to tak, že o tom něco ví. Ale já fakt asi neslyším. Zkoušejí to na mě třeba tím, že rachotí s piškoty a čekají, zda zareaguju. No, já moc nereaguju, nakonec i proto, že někdy mne pak, když naběhnu na piškot, čeká čištění uší, a to já nemám ráda. Takže nic se nesmí přehánět, nakonec, piškot by nemusel nutně utýct (i když panička je ráda).

I když je listopad v plném proudu, zima zdá se krapet polevila. Sníh nikde, jen s babičkou hrabeme listí ze zahrady. Ono nám sem lítá od sousedů, naše maličkaté stromky už všechno pustily a co nepustily, to jsme oškubali, ať to je hotové, na přírodu není spoleh.

A protože je víkend, vyběhli jsme i na výlet. Jenže, protože jsem jasně deklarovala svou lásku k řízkům, čekuládě a páník miluje cestovní kafíčko, tak teď to bylo nasucho. Asi drobná pomstička za moji hluchotu. Na Ještědě jsme byli první, v lese zvěř ještě chrupkala a já bych to taky klidně dělala, ale musela bych vyměnit své lidi. Ale celkem to šlo, dalo se to vydržet. Dobyli jsme Dánské kameny - nevím, co je na nich dánského, prolustrovala jsem je důkladně a jsou to obyčejný šutry. Pak jsme se plahočili bahýnkem, které po sobě nechávají lesní stroje (nevím, jestli jsou lesní, jsou zpravidla určeny k vraždění stromů) a cestou jsme se potkali i s münsterlandským ohařem a noname fenkou. Fakt fajnoví kámoši to mohli být, nebýt paničky, ta nám to krapet rozbořila. Zahnala mi kámoše někam do lesíka, snad je nikdo neslovil. A přitom jsme mohli směle poběhat.

Psáno 15.11.09

S výlety se protrhl pytel, nic nepomáhá páníkovo vrčení o zvlášť významných výhodách hraní golfu, prostě chodíme ven. A využíváme k tomu i státní svátek, kdy bychom měli správně slavit, veselit se, družit a tak. A my lezem po zříceninách! Tentokrát to bylo navíc dost vlhké ze všech stran. Vzhledem k výročí - 17.11.09 - jsme vyrazili hledat Naději. Ne, nešlo o nějaké kvazirevoluční poplakání, ale o reálnou přehradu v Lužických horách. Ta leží na jakémsi hamerském potoce a jejím původním úkolem bylo pohánět patrně hamry v obci / osadě Naděje. Dnes je to hlavně pěkná přehrada, účel nesplňuje žádný, ba ani koupací, neb jest poněkud chladná. Ale ta cesta k ní, ta je bezmála neznadějná. Pravda, jde se po značce (jinak s paničkou ani skoro jít nejde, vše musí být přísně legální, i délka mého vodítka odpovídá nějaké normě jistě), ovšem ta občas mizí pod potokem. A protože voda teče i z nebes, je v potoce tak nějak až ku bradavkám. A to já teda nemusím. Z ne zcela jasných důvodů místní láfkaři dost odflákli svou práci a já teda dost vytrpěla, to se musí říct.

Vlastním cílem cesty nebyla snad ani ta přehrada, ale jakási další zřícenina (už by snad mohly končit), tentokrát se jmenuje Milštejn. Je ukázkou toho, kterak už ve středověku se nejen hrad, ale i jeho fundamentální skála, rozebírají za účelem byznysu a vzniká tak malebná (no, někdy i jiná) zřícenina, která jaksi omlouvá to, že vlastně je založena na poničení. Nikdo netuší, jak malebné místo by to bylo, kdyby nebylo třeba těžit mlýnké kameny. Možná by to byl šerednej barák, kterých je kol dokola mnoho, ale z nich zase nikdo nechce udělat malebné zříceniny. Tak nevím. Je navíc zajímavé, že na této zřícenině je umístěn srub, to nebývá. Možná tu někdo čeká, že se vrátí doba pískovcových mlecích kamenů a on bude první u zdroje. V každém případě je Milštejn parádní vykotlaný zub dokonce s bránou. Ale na výhledy, občerstvení a podobné příjemnosti zapomeňte. Ani čekuládka nebyla.

U nás na cvičáku probíhá dost neobvyklý podzim. Vypadá to, že letos už je odchumeleno, a tak si děláme skluzavky jen na rozmáchaném listí. Musím uznat, že panička je v této věci excelentní, jen kulhá víc, ač má míň noh.

Psáno 22.11.09

Asi si zasloužíme teplíčko. Možná je globální, nevím, ale tady po říjnové galamitě, při níž vzalo za své spousta mých kamarádů stromů, je bezmála jaro. Tepličko ve dne, v noci to není tak hrozný, dá se panička prohánět v noční košili po zahradě, schovávat se jí za rododendron a vychechtávat se, pak jí ulovit a za ruku odvést do baráku ... Prostě pěkněj podzim, řekla bych, sluníčko vlastně každý den. Stále ještě jde se rozplácnout na venkovním plelíšku před domem a slůnit se. Někdy se mi ani nechce vybíhat na lidi kolem plotu, tak děsně jsem líná. Jo, jiná situace nastane, když vidím, jak babička opečovává ty ptáky a sype jim rohlíček či chlebíček, to jsem hned připravena a než se stihnou sletět, už jsem na místě a jazykem kontroluji situaci. No, teď se to vylepšilo o to, že babička mi dává rovnou celej rohlík, když ho vymáchá v nějaké té omáčce či šťávě z pečení, to je panečku bašta. A ptáci ať si jdou jinam, řekla bych.

Na cvičáku dostávám děsně do těla. Panička se rozhodla, že budu vychovaná, ale nejde jí to. Vždycky, když mne přivolá, přiběhnu, poskočím, popoběhnu, chytnu ji za vodítko, ruku, nohavici, popoběhnu, poskočím (většinou ji sihnu pustit, ale někdy taky to nevyjde úplně, no). Ona se hněvá, křičí SEDNI! SEDNI! a já běhám, skáču, drny trhám. No, pak si teda sednu, no, aby si mne mohla vyfotit a mít radost z výcvikářského úspěchu. Musím si své lidi přece jen vychovávat a zvyšovat jim sebedůvěru, aby se mi nerozpadli, že. Jo, a cestou jsem báječně vyplašila kočičku, ta je lezec, panečku!

Na krátký výlet jsme zabrousili do Jizerek kousek nad Novou louku. Byli jsme tam samozřejmě sami, protože tak brzy spí i lesní zvěř, jen panička bdí. V Blatenském potoce jsme fakt na holý pupík viděli ryby - asiže to byli pstroužci, počítám. Ovšem vyfotit to nešlo, potvora. Jo to takovej kvetoucí lišejník, to je jiná káva, ten se nevzpouzel. Ale už je tam podzim, listí nikde. A uřízla jsem si trochu kšandu, když jsem považovala opadaný modříny za mrtvej les :-(, ale nikdo si toho nevšiml. Co je zajímavé, tady stromy polámaný nejsou, asi jsou na snehové galamity lépe vycvičený.

Psáno 29.11.09