Asi je to tou zimou a tmou (jak to asi mají na severu, to musí být děsné), která nastala násilným přehozením ručiček hodin, ale do paničky vjel elán. Začalo to už na cvičáku, to když se vsázela, kdo je vyšší (viz foto). Pak jsme absolvovaly ještě brodění vzedmutou vodou, to bylo po těch děsných lijácích, co se střídaly s mlhou a vlastně nepustily kus slunka a my se musely brodit a smekat a padat a bořit a čvachtat a mořit a klouzat a vlhnout a moknout na dříve tak příjemných stezkách cvičáku. Potkaly jsme se s děsně vlezlým a mobbing provozujícím labradorem, ještě že se chystá ten nový trestní zákoník.

Vrcholem jako obvykle je ale víkend. Normální tvoři odpočívají, nabírají síly, rekreují se, relaxují. Jinak je tomu u nás, my máme paničku s mapou. A tentokrát nám připravila překvapení. Na výšlap zajistila slunko (no, ono nesměle koukalo už včera) a buřtovou babičku s dědou, co do něj nesmím strkat i když má hůl. Cílem byly nějaké jedlí vodopády, nic proti nim, ale trochu se asi mapa sekla, panička jistě ne. Kousek nad Josefodolem se startuje, temným hvozdem mezi skalisky, na levoboku strž a po jejím dně se řítí masa vody, furt jen do kopce strmějšího než Petřín. Podle mapy prý procházka na hoďku, tož děda s babičkou povolili že nás dovedou. Po dvou hodinách stoupání a poskakování z kamene na kámen to vypadalo, že budeme dědovi shánět vrtulník. A to jsem do něj nedrcla ani jednou! Babičce jsem trochu udělala zle, když jsem vdechla děch pár deka šuknového salámu, který si pro mne připravila, ale rozdýchala to, rozhodně líp jak tu cestu. Naštěstí tam na konci kopce fakt ty vodopády byly, představa, že by ani tohle nevyšlo, je děsná. Patrně by rodiný tribunál rozhodl, že musím svou paničku nejoblíbenější spolknout no a poslouchat se musí, žejo. Takhle jsme sfotili vodu a usoudili, že když mapa nelhala v tomto, snad přijde i ta cesta, která na mapě taky byla nakreslena. Mačetou jsme se k ní nakonec prosekali ... Všichni jsme to přežili, někteří stěží. Už aby napadl sníh, snad panička usoudí, že doma nejlíp ...

Psáno 1.11.08

Celý krásně mokrý týden,
kdy den začíná depresivní mlhou a končí neméně depresivním deštěm, jsem nemusela skoro na krok. Pravda, občas jsem se podvolila naprosto nevybíravému násilí, kdy jsem byla vyexpedována z teploučkého domova (teda, nevím, jak dlouho to vydrží, páník studoval rozpis zálohových plateb pro plynovou rwe a cosi brblal) do deštného sídliště, ale to byly jen některé černé skvrny na celém týdnu. Trávila jsem ho na pelíšku, u radiátůrku. Velmi příjemně strávený čas, nakonec, musím především hodně přemýšlet (proto se mi krabatí čílko) a na sport nemám moc času. Až v zimě, počítám, že se připojím k celolibereckému šílení a pomohu také svým dílem k zablokování městské dopravy. Zatím ovšem dumám, proč tak pěkně vybarvený podzim musí zaniknout v mlze a dešti. A ranní mrazík jak umí zalézt po drápky. Pak taky dumám, zda mám ochutnat nové houby, co nám vyrostly pod borovicí a tisem (podle všeho jsou jedlý, jen nikdo nemůže najít tu odvahu to zkusit a zase to čeká na mne), přitom jasně všichni říkají, že nerostou. A taky proč se nám zbláznil vánoční kaktus, asiže příjde ježíšek, sláva.

A jak tak bloumám domem, ulovila jsem si zajíce. Ten je Rickův původně, prý je jeho nejoblíbenější, ale ani moc nebojoval, teda. Teď si myslím, že si ho tu nechám, mám nakonec moc málo hraček a plyšáků zvláště ... Ovšemže ho vrátím, ale až přijde čas. Dočasně bude bydlet zajíček se mnou.

Jo, na cvičáku už zase bydlí srnčí! To budou lovy :-)

Psáno 9.110.8

Když vylezu z domu, cítím sníh. Je ve vzduhu a hrozí. No, teda jsou tvoři, kteří se na něj těší, ale nevím, já asi moc ne. Už jenom ta představa, že se bude muset chodit čůrat zase po chodníčkách a lidi je navíc vyšlapávají úzký ... Psina je snad jen práce s vyhrnováním sněhu, to jo. Ještě že mí lidi si nepořídili tu frézu, to už by poslední pozitivní aspekt zimy zmizel.
Že se blíží zima je zřejmé také z toho, že panička krom ježků krmí i ptáky (na mne, samozřejmě, se trochu zapomíná, že). A že jich tu máme, jen se blbě fotí, teda.

Je trochu depresívně, nic venku není tak pěkný, aby stálo za zmínku. Sice chodíme na cvičák, ale nějak mne tam nic netěší. Srnky nechávají po sobě jen otisky a čmuchstopy, nepokecám s nima. Navíc mne zlobí, že všichni už vytáhli zimní výbavu, honosí se svetříky a kabátky všemožných barev i střihů, a já nic. Přitom se pamatuju, že jsem měla vlastní hábit, který mi jednou (!) navlékli, vyfotili a hned zase do naha, chudák já. A přitom tuším, že bych se ráda líbila. Zatím je to jen takové namodralé tušení, ale zdá se mi, že se nemýlím. Nakonec, mám už na čase. Ovšem, jsa bez výstavy a bonitace, nevím, zda mne vdají, tady totiž vládne tvrdá ruka a je klidně možné, že opět ostrouhám. Ovšem aspoň ten zimníček bych si zasloužila, myslím.
Abych si aspoň trochu vybila splín, dávám zabrat větvím, co provokují. koukejte, jak mi to jde, bobr hadr.
Rovněž zkouším popasovat se s kachňáky, kteří zůstali na rybníčku, poslední 2 z celého hejna! Nevím, kde jsou ti ostatní, těch dvou už se moc nebojím i když vím ,že jsou velmi dobře živení a tedy jistě silní a agresivní. Udržujeme vzájemně nepsanou distanci a funguje to. Jen mne zlobí, že oni mají rybník. Jak já bych chtěla mít rybník!

A protože venku je jak je, jsem raději doma. Hloupé je, že jsem tu hodně sama, nemám si ani pořádně s čím hrát, posuďte sami. Vždyť jistě každej průměrnej pes má víc plyšáků a dalších hraček než já. Když to roznosím na svých 7 pelíšků, jsou skoro prázdné. Snad proto mi panička vždycky snosí všechno na jeden a omlacuije mi o hlavu, že mám dost. Nemám! Každý pelíšek (no, možná i některá zákoutí a tak) by měl mít železnou zásobu plyšáků, aby bylo co žužlat, když už se tam tisknu k topení.

Psáno 16.11.2008

Tohle byl teda fakt výživný týden. Asi bych měla uvažovat o odpočinku, ale nevím nevím, zda budu mít šanci.

Začalo to už tím studentským svátkem, v pondělí. Místo oslav, poklidného polehávání, připíjení na zdraví různých relovucionářů nebo aspoň těch, co si na ně hráli, jsme vyrazili k mým předkům. Teda ne na Moravu, ale do Němec. No, oni to tam asi neradi slyší, ale v podstatě by to nemělo být moc německé, bývalo to i současné českého království ... To městečko se jmenuje Oybin a německého je na něm především to, že je čisťoučké jak můj pelíšek po paniččině záchvatu. Jinak je prostě pěkný. Zápecníci by řekli, že k němu vede i pěkná opravená silnice, ale my sportovci víme, že se tam především chodí pěšky, mezi spoustou pískovcových různobarevných a různotvarých skal. Cestičky upravené a lavička co chvíli, ne jako na poutní stezce do Hejnic, kde jich bylo pár. Ovšem lavičky jsme nesměli okupovat, i kafíčko bylo nastojáka. My jsme cestu nastoupili kousek za hraničním přechodem Petrovice (pozor, to je vesnička kousel od Jablonného v Podj.), kde jsme nechali yardu odpočívat. Nakonec, všude tu píšou, že se jedná o vzdušné lázně (neplést se vzdušnými zámky), a je fakt, že se nám dýchalo dobře. Snad jen ty kopce nemusely být tak prudké, ale asi jsme nešli úplně tou nejschůdnější cestou. Ovšemže ani já ani páník jsme nic neříkali, neb mapou vládla panička ;-) Došli jsme do Oybina, tam ani párek nedali, ale pokoukali jsme na zříceninu skalního hradu (někde ze 13.století, i Karel IV. se na něm podepsal a klášter tu instaloval), ale bylo zima, krapet pršelo a i když nejsme z cukru, s radostí jsme se vraceli k yardovi ...

Už vím poměrně přesně, proč nemám ráda listopad. Ono totiž padá listí. A když popadá dostatečně moc, tak na cvičáku se stanou stromy průhlednými a já mám podstatně omezenou svobodu (to je asi protimluv, ale nenapadá mne, jak to říct jinak). Když jsou stromy plnolisté, panička nevidí a nechává mne běhat. Jakmile ale vidí i do zatáček, mám po běhání, neb panička už na dálku vidí, že "někdo jde" a volá na mne. Co naplat, že ten někdo je kamarád s kterým smím běhat, ale napřed zastavit, posadit, připnout. Pak možná bude sice běhání a lítání, ale to už není ono.

Dnes, vlastně už včera, poprvé nasněžilo. Nasněžilo dost, takže jsme zase dělali s páníkem blbiny při vyhrnování sněhu, to mne děsně baví. Skáču na hrablo, zakusuju ho a páník se trápí nejen se sněhem, ale i se mnou. Žůžo. A navíc, jak jsou zasněžené větve, je na cvičáku jakoby bylo zalistíno. Kdyby nám to vydržeti ráčelo, snesla bych i studeno na tlapky, hlavně že si panička myslím, že jsme tu sami.

A ještě jednu historku musím zmínit, byť není dokumentována obrazem. Panička rozdýchala mrňavýho ptáka, který nám vlítnul do okna. Nosila ho, dýchala na něj, ohřívala ho. A on se jí pak nechtěl pustit! No, já se mui ani nedivila, je tam zima a doma je líp. No, ale nám tu stačí ti dva agapornisové, řvou jak na lesy, ještě brhlíka do toho.

Jo, a vykvetla nám, myslím, miltonie, a další se chystají. Když vše dobře půjde, budou Vánoce krásně rozkvetlé, samá orchidej :-)

Psáno 21.11.2008

Týden na sněhu, zima je tady! Začalo silně chumelit už v minulý pátek, nakonec, dokumentují to mé fotky. Domácí škarohlídi (no, páník, co si budeme povídat) prorokují hnusnou ladovskou zimu a hází sněhem kolem sebe, aby byly chodníčky, funí a tváří se, že je to práce. Já mu na to hrablo skáču a on se vzteká. Prostě parádní činnost, sníh lítá všude kolem, já se vozím na hrablu a páníkovi fakt není zima.

Má to ovšem taky svoje nectnostě. Kupříkladu k leknínu se musí prorážet ledík, což zase zvládá jen panička. Grubiján páník totiž říká, že si to mám prorazit sama, a přitom já bych si mohla poškodit pedykůru. Jemnou hebkou tlapičkou se přece nemůže dělat totéž, co panička rukou, no ne? (Teda ona v ní má kladivo.)

Mám za sebou veliké rozčarování ba psychosexuální šrám. Panička mi oblékla můj kabátek, co mi vloni byl tak pěkně chic. No, přiznám to - srazil se! Dneska ty textýlije nejsou co dřív, řekla bych. Nikdo to nepral, nečistil (proč taky), a přesto se do toho pořádně nevejdu?! Počítám, že na mě zase někdo šetřil. Trošíčku jsem si pak spravila náladu kuřátkem, které jsem obdržela přímo z prkénka, zatímco ostatní museli čekat, než se to naklade na talíř. To by mne teda nebavilo, navíc bych se možná utopila ... Kuřátko bylo díky tomu, že přijely "děti" až z Prahy. To pak je vždycky masíčko a vůbec je doma tak nějak míň práce a víc drbání. Jo a taky jablíčka - díky sousedům, co nesklízejí, jich máme, panečku!

Jinak si užívám především toho, že páník u kávy pohrává na kytáru a já hraju s ním. On asi to zdaleka tak neužívá, jako já, on dokonce, nebojím se toho slova, je z toho nešťastný. Ale já si myslím, že nadání se rozvíjet musí a tak se snažím. Zatím mu pomáhám s rytmikou pravé ruky, na levou si ještě netroufnu. Až to vypilujem, dám sem ukázku, zatím to on trochu oře ...

Psáno 29.11.2008