Děsný nápady maj ty mí lidi, zvlášť některé. Nic proti dobývání vodních ploch, ale přece se to nedá dělat, když je mokro, zima, vlastně i tma a vůbec nevlídno! Ale což oni, navlíknou se do různých těch igelitů či jiných naftových oděvů a jsou vysmátí, ale co já?! A to se mi navíc vysmívají, že mám kropenatý pupík, pacinky zahnědlé a ouška zplihlá ... Asi se jim vdám a budou to mít. Normálně bych ležela u radijátoru, zádíčka pěkně namáčknutá až se z nich hulí, ale ono ne, my musíme do hor. Bardotku na ně!

Navíc si myslím, že s tím ohříváním taky bude utrum. Přišel jakýsi dopis a mí lidi ho dlouze studovali, diskutovali, zda fakt byla malá zima nebo ne (podle mne je každá zima velká) a nakonec se usnesli, že to s tím topením budeme muset krapet zmírnit. Pak ovšem je jedno, jestli bydlím vevnitř nebo venku, žeju.

No, abych se dostala k tomu výletu, vlastně rekapitulaci týdne.

Nic se nedělo. Celý týden jak do zblbnutí vodit paničku na cvičák! Je jedno, jestli leje nebo svítí slunko, prostě ona nedá pokoj, nenechá psíka poležet, musíme ven. Trochu si u mne šplhla, když mne vzala na lampionový průvod, co tu dělají Ruprechtičtí sousedé, to bylo pěkně romantický, ale fotky moc nevyšly.

No, a dneska jsme vyrazili opět do hor. LIlo jak z konve a když zrovna nelilo, tak mrholilo. Pod nohama bláto, louže, kterých bylo tolik že ani pít mne to nebavilo, okolo nás voda, všude voda. Zahájili jsme výstup na Bedřichovské přehrádce, kousek od parkoviště (byli jsme tam sami a přesto jsme nedostali množstevní slevu). Z fotek je patrné, že okolo už je poměrně mohutně pokročilá výstavba chat, chatek, bud a chatrčí, takže romantika i v tom dešti (možná právě v tom dešti) nulová. Pak cesta lesem, míjíme perfektně připravené běžecké tratě, ovšem pro normální běžce, mistrovství světa prý musí mít jiné, lepší. Potoky jsou plné řvoucí vody, kyselé a tedy nepitelné. Na Nové louce se válí taková mlha, že Šámalovu chatu nevidět, což nebrání místním hostům bravurně šedesátkou brázdit uzoučkou asfaltku. Kousek za Novou loukou směrem do hor je cíl dnešní cesty - Blatný rybník. No, moc z něj neuvidíte, fakt byla mlha, tma, sychravo, mokro, zima, vlezlo, blátivo, čvachtavo, deštivo, mrholno, hnusno. Poté, co jsme obešli celý rybník (prý měl vysoušet Novou louku, tak to se mu teda moc nepovedlo), směli jsme vyrazit zpět na parking k Yardovi, kde jsme doufali v teplo a sucho. Což, teplo tam bylo, po našem usednutí ale sucho bylo totam a skrz okna bylo vidět jen když páník pustil klimču. No, a to jsme se panečku ohřáli! Ještě že do Ruprechtic to je z Bedřichova kousínek. Píšu opřená o radiátor a doufám, že na to vyúčtování plynu zapomněli ...

Psáno 2.11.07

Těžký dny mám za sebou, ach jo. Depresivní počasí, pejsek by ani čumáček nevystrčil, kdyby mu nepřející lidé zajistili rozumný záchod. Takhle musím furt ven do té sloty, co tu panuje. A nechce se mi, ach jak mě se nechce! Ale já jim to (no, teda paničce) dávám pěkně spolykat! Zpravidla se mi nepodaří večerní venčení, protože to se musím (posuďte, jaký já jsem chudák) odlepit od radiátoru -> protáhnout všechny čtyry ač jsou již nastaveny na ležení ->seběhnout 4 schody, které se mi prostě nedaří eliminovat -> vylézt ven a konat. Ovšem venku fučí, prší případně chumelí. Zima na tlapky. Svistot v uších. Mezi futry panička, ruce v bok a láteří, že musím. Nemůžu se soustředit, v takovýmhle prostředí to nejde. Někdy se zvládnu vyčůrat, zpravidla ani to ne, otočím to a už jsem ne postýlce a tvrdě, velmi tvrdě spím. Panička hudrá, že vstávat se teda nebude. Přesto kolem třetí nejpozději už nemám stání. Pobíhám ode dveří ke dveřím a ona nevydrží. Otvírá dveře, já dojdu uvolnění. Fše Fofrem. Zimu překonávám s velikým sebezapřením, někdy i nadvakrát, panička miluje postávání mezi dveřmi, noční košile jí vlaje. Konečně v bříšku jako v pokojíčku (no, něco pod zub bych si dala ale vím, že se neprosadím) a pod duchýnkou jak na zámku. Za tři hoďky se vstává naostro, musím se ještě dovařit.

Na největší zimu mi panička ušila kabátek. Apartní. Flísový. Jedinou vadu na kráse bych na něm našla tu, že je to z její bundy, co jsem směla kousat, když jsme se vracely z vycházek. Teď mi sice bude teplíčko, ale asi nebudu mít co kousat. Nevím, co je horší.

Byla jsem na výletě, navštívit rodnou Moravu. V očích jsem měla slzy, když jsem zjistila, že v Brně leje úplně stejně jako v Ruprechticích, možná i víc bláta. Já, pravá Moravská Puga, jsem se v skrytu styděla za svůj sudetský pohled na počasí. Navštívila jsem domov svého taťky, dostala jsem hrtan od jeho páníka (ten pejskům rozumí, ne jako ti mí lidi, co mne držej furt o hladu), ale na taťku jsem se směla koukat jen z dálky. Taky tam běhal můj nevlastní bráška, asi bych si s ním nerozuměla, je to takovej prcek. Koukala jsem, že po taťkovi mám přední tlapátka a rozkošný hrudníček. A představte si, on má šedivou hubu, asi má těžkej život s tím samým krytím... Jo, a maj tam kocoury, co se mne nebojí, naopak. Já si s nima chtěla hrát, oni ale nevytvářeli přátelskou atmosféru. Inu, kočky, co po nich chcete, žeju.

Psáno 10.11.07

My Moraváci (ač přesazena do Sudet, stále vím, odkud jsem) ten sníh nějak nemusíme. Nedivte se, je to opravdu děsná hmota. S tlapkama -zvláště zadníma - mi to dělá totéž, jakobych prošla všechny sklípky od Věstonic až do Mikulova. A navíc to studí, špatně se mi čůrá a vůbec.

Teď do toho ještě další komplikace. Pořád jsem se necítila ve své koži, až vám mne najednou přepadl veliký pocit zodpovědnosti za plyšáky, co tu mám. Krapet mi natekly cecíky. Začala jsem jim budovat hnízda (zase ten pitomej sníh mi to komplikuje, než já se pod něj dostanu ...) a přenášet je, čistit a omývat, venčit. Mluvím na ně. Až mi je ta nepřející panička sebrala a odnesla nahoru, kamžto já po těch odporně nebezpečnejch schodech za nimi chudinkami nemohu. Tož jsem si aspoň březové polínko uhájila a jakožto jediné šťěňátko virtuální jej hájím, krmím, zahřívám, ponoukám ke komunikaci. A ono furt nic, asi je nějaké pomalejší.

Držte mi palce, ať mi vrátí má štěňátka! Jsem velmi dobře se starající matka, pečuju tu i o svý lidi a oni na mne takhle!

Jo, ještě taky pomáhám odhazovat sníh z cestiček, i když častěji lovím hrablo (zvlášť u páníka si smlsnu, panička nic nevydrží). Máme tu tutiž děsně moc sněhu, v Praze prý by byla galamita, kdyby to tam takhle měli. Ale my seveřani to suverénně zvládáme. No, jen se mi trochu rozjíždějí packy a budu muset zase na vápno, chudák já :-(.

Psáno 17.11.07

Ty minulý dny nestály za nic. Nikdo pro mne neměl pochopení. Totálně nešťastná buduju na svém pozemku pelíšky pro štěňátka, prakticky pod každým keřem. Hluboký, poctivý, nic odfláknutého. Myslíte, že to někdo ocení? Panička hartusí, páník mou práci nejenže nekomentuje, on ji ještě kazí! On má hrábě, ale co já, chudinka sama samička? A pak se mi sem hrnul od sousedů takovej vejrostek (mám ho tady někde vyfocenýho, minulý či předminulý měsíc), pod plotem se procpával, ale já mu dala! JEN MOJE ŠŤEŇÁTKA MAJÍ NÁROK NA ŽIVOT !!! A má to, spratek vlezlej. Pelášil jak k ohni, a to jsem jen brumlala, ještě jsem si schovala několik rejstříků na příště.

Jako bych něměla dost trablů, ještě mne mí lidi vylákali na vápník, že jako budu na ty štěňátka potřebovat dobrou kostru. No, zase mne ukecali, i když nakonec s drobným násilím. Naštěstí tam byl můj pan doktor co mi rozumí a skoro to nebolelo. Jen na mě chtěli ušetřit náplast a to se jim teda nevyplatilo, možná ještě teď vytíraj ...

Dneska už mne šťěňátka až tak netankujou. Byli jsme na delší procházce a trochu jsem si poběhala, poskákala, paničku ulovila, takže já byla celkem spokojená. A domů už mne to tak netáhlo. Možná mi odrostly, nevím, nějak se v sobě samotné neorientuju. Já, výstavní matka, a takhle to flákat. Ale zase venku bylo báječně, sníh i teplo, vodička čerstvá, bahýnko měkké, kačenky vyžraný, prostě moc pěkně. MYslím, že se na štěňátka teď vykašlu a začnu se pomalu chystat na Vánoce. Budou to moje druhý!

Psáno 24.11.07