Páník simuluje chorobu a myslí si, že je legitimní se flákat, místo aby ji překonal zdvojenými či ztrojenými vycházkami za houbami, ale hlavně se mnou. Takže jsem vlastně celý týden zavřená doma, jen denně někam jdeme. Ověřili jsme nade vši pochybnost, že i když už jsme objevili václavky, ty druhý ještě furt rostou, a mohli jsme tak uchvátit pražskou návštěvu nefalšovanou smaženicí. Dokonce zbyla, tolik jí bylo. Já to teda nemusím, abych pravdu řekla, ale ten sběr hub, to je pošušňáníčko. Zvášť teď, co už se nestrachuju o štěňátka (kdoví, kde jsou, potvory). Je sice pravda, že mám ještě pořád cecíky jak kojná, mám i řadu jiných podivných projevů (kupříkladu se mi cuká kůže na pravé lopatce čas od času), ale prostě už jsem zase volná a v lese si to podle toho užívám. Pravda, občas, když už je hodně tma, už tolik nelítám, přece jen mám o svoje lidi starost, aby se jim něco nepřihodilo a chodím u nich blízko. Je to tu nedaleko od Chrastavy a jedna nikdy neví, jakými střelcovi kdy šibne. Ale zatím, zdá se, jsme v bezpečí.
V pátek dorazili pražáci - Kvilík s Fáňou, a hned mi převrátili denní režim a nejen ten. Místo kvalitního odpočinku to tu musím všechno hlídat a rovnat, postrkovat, oblizovat, ofuňovat, oštěkávat, no prostě nad hlavu! Navíc jsem je dneska hned po ránu, jen jak se Kvilík probral, vytáhla do hor, aby nezasmrádli. A hned jsem si taky vykoledovala nedobrou náladu, protože páník, celý týden veskrze chorobný, se před Kvilíkem naparuje jak páv, nosí ho na krosničce a ještě u toho zpívá! No mne teda na žádný krosničce nikdy nenosil a to jsem, prosím pěkne, malá vlastně furt, vždyť ani do školy mne ještě nevzali, furt mám odklad, protože se mi špatně vyslovuje "oranžová barva". No a s Kvilíkem to taky aasi nebude jednoduchý, protože asi neposlouchá správný rozhlasy nebo televize. On za vším vidí tunel! To je nějaká posedlost, co on to má. Jdeme takhle okolo Jizery, pod cestou roury, a on porád: "hele tunel! A další! A ještě!" A leze do každý roury a nechá se tam fotit. No z toho aby byl někdo moudrej, teda.
Naštěsté odpoledne šli slavit k šunkové babičce a mne nechali odpočívat, ještě že tak. Jen mne trochu mrzí, že prý draka pouštěly, u toho bych byla hodně platná a ráda, no ale už jsme fakt byla celá zničená, takže jsem spokojeně hlídala celý dům a vše velmi důkladně promýšlela, až jsem si ani nevšimla, že už jsou zpátky ;-)
Psáno 6.10.2012

Začnu od konce, zdá se mi to důležitý. Nějak jsem v pátek skoro přestala chodit. Přední tlapky se mi nějak samy od sebe převracejí do protisměru a já je ne a ne otočit, jak by bylo potřeba. Navíc se mi nedaří si lehnout, celou noc z pátka na sobotu jsem prochodila, protože prostě na bok to rozhodně nešlo a navíc nemohu vylézt na žádný ze svých pelíšků. Páník soudí, že tak mocně poržívám ty volby, ale to já zas ne, sice jsem samozřejmě chtěla jít volit, ale fakt to dnes nešlo, prostě první volby v životě, co jsem nebyla a hned takovejdle výsledek :-( No ale já měl problém ještě před otevřením volebních místností, fakt. Já za tohle nemohu. Možná za všechno může páník, který pod průhlednou záminkou, že je nemocný, v pátek šumikal po domácnosti, odkrajoval mi kousky prasátka, které pekl (úplně zbytečně, klidně mi to mohl dát celý syrový, no považte, dělat z prasátka brabce, to je prostě typicky lidská úchylka, jinak též blbost) a jak já se klepala touhou po krkovičce, až mi asi někde něco křuplo. No, už mám taky svůj věk (škodolibej páník mi to furt připomíná, přitom on má nejmíň co mlčet, teda), ale fakt mne to trápilo. Byla jsem u doktora a budu muset na rentgén, chudák já. Ale mí lidi mi dali nějaký kousky ropy v taveným sýru a dneska už se mi ulevilo, vlastně teď píšu tak trochu ve spánku na kanapi (!), prostě si to užívám, když to jde ležet a spát! Je mi to trochu líto, všechno, protože jsou tu Kvilík s Fáňou a já si je moc nemůžu užít, protože sotva lezu. A Kvilík je z toho pak nervózní, že ho všude nedoprovázím, a poplakává, taky nespí, no prostě se musím dát rychle dokupy.
Jinak v týdnu jsem vlastně furt byla zase zavřená v kotci, jen asi třikrát jsme byli trochu někde venku a na houbách, z toho je pár snímků. No a dneska jsem trochu provázela Kvilíka na cvičák, chtěl zkoušet na sokola, tak aby o něj byla nějaká péče, lidem není co věřit, musím to odřít já. No teď hlavně abych se zmátožila.
Psáno 13.10.2012

Všechno je jinak. V pondělí jsem dorazila k lékaři připravena na prosvícení a nic z toho nebylo. 20x jsem oběhla ordinaci, poskočila na paní doktorku, odložila tlamku na stůl, co tam měli vprostřed, usoudili, že focení je zbytečný. Že prostě by stejnak houbeles zjistili a jen by mne trýznili trapnými pokusy složit mne pod přístroj. Takhle to dopadlo celkem dobře, nikdo si kšandu neuříz.
Mám klidovej režim, takže v podstatě jen běhám po zahradě, štěkám na ježky, protože jsou zablešený a když je chytnu do pysků, tak hnusně píchaj, vlastně nevím, proč jsem nemohla spát a tak si užívám i hlasitý spaní. A když se v poledne zjeví páník na oběd, ani neslézám z postele, však on stejnak hned zas někam zmizí a bude klid. Až v podvečer mne vezmou občas asi třikrát na houby a všichni si chrochtáme z té přemíry zlata, co teď pod Pilzberkem máme, jen na fotkách to není moc poznat.
Od včerejška jsou tu zase mladí, evidentně se jedná o to, že ta děcka jsou nezvedená a já je zvednu, spoléhají se na mne všichni zodpovědní dospělci, sami na to evidentně nestačí. No, dělám, co můžu, ale jde to ukrutně pomalu. Kvilík je totiž poněkud rozlétaný a Fáňa naopak, takže já moc nevím, kam dřív skočit. No a když ona hlučí (správně řvou), tak je předám lidem, ať se s tím nějak poperou, nemusím dělat všechno, žeju. Dneska jsme kupříkladu tak báječně výletili, že i když děcka byla v podvečer na nějaké společenské události, tak nejen že tam neudělala ostudu, ale když se z mejdanu vrátily, tak všechno snědly a ulehly a Kvilíkovi ani nevadilo, že jsem s ním sdílela duchýnku a usnul jak špalík. Až když jsem slyšela jeho odfukování, vyrazila jsem psát deník. A musím říct, že to byl dobrej tejden.
Psáno 20.10.2012

Celý týden jsem investovala do sebe. To znamená, že jsem se flákala, ale to tak trochu blbě zní. Opravdu jsem se snažila o ten klídový režim, jenže ono to není tak snadný. Kupříkladu kdo by honil hrdličky? By se jim zapařilo pod křídly, kdyby mne nebylo. A to nemluvím o ježkách, co mi tu kradou jablíčka (sice už jsem zaznamenala názor, že to je nemožný, ale když mi mohli krást piškoty, dokonce rukou paniččinou ukradený, tak určo můžou i krást jablíčka) a je třeba je důkladně honit. Takže ten klidový režim je spíš dán tím, že jsme po mnoha týdnech nestihli proběhnout pod Pilzbergem a zkontrolovat podhoubí. No, dneska už by to fakt nemělo cenu, neb nasněžilo a začíná setsakra mrznout. A to pak opravdu chodit čůrat je utrpení...
Ale ne že bychom rezignovali na chození. V neděli jsme ještě s Kvilíkem a Fáňou proběhli kolem Javorového vrchu (celkem je sranda, když do yardy krom mne naskládají ještě ta dvě mrňata v sedačkách a kočár a taky sebe, teda) a spousty babek nasbírali a já se fakt proběhla až na mne křičeli. Jenže neběhejte, když to tak fajnově jde. Navíc se na výletech rozdávají tatranky (viz foto) a kdo by si pro ni neskočil?
No a pak v týdnu jsme se vrátili k prastaré tradici kroužení po cvičáku, potažmo kolem ruprechtickýho hřbitova. A vůbec to pro změnu nebylo špatný, protože tak pěkně obarvený stromiska a brodění ve zlatě, to je taky celkem radostný. Nepříjemný je jen to, že holt jsem častěji na vodítku, ale dá se to přežít. Jo, a dneska jsem dokonce vytáhla i kabátek z paniččiny bundy. A celkem mi to nevadilo, teplíčko na záda já ráda. Však taky hned jak jen to jde, ležím na pelíšku v obýváku, tam mám největší radiátor a je to moc áchpříjemný, i když páník vrčí cosi o gazpromu. A nejvíc se těším na dnešní noc, bude dlouhá, protože na oslavu zítřka. A tak to má bejt.
Psáno 27.10.2012